ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1289.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1289/2017-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 14078, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1– Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. M. B. , a 2. V. B. , zastoupeným Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, PSČ 252 62, o zaplacení částky 309 621,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 111/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2016, č. j. 28 Co 129/2015-366, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 821 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 7 C 111/2013-242, zastavil řízení ohledně zaplacení částek 50 330,43 Kč a 8 908,79 Kč (výrok I), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 305 271,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 14. 5. 2013 do zaplacení a částku 34 798,87 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 350 Kč (výrok III) a uložil žalovaným uhradit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 63 492,68 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku pod bodem II týkající se částky 305 271,49 Kč co do částky 33 816,23 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), v části výroku pod bodem II týkající se úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 33 816,23 Kč od 14. 5. 2013 do zaplacení je změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), ve zbývající části výroku pod bodem II rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 37 493,53 Kč (čtvrtý výrok), uložil žalobkyni nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 303,60 Kč (pátý výrok), žalovaným uložil nahradit České republice společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 200,64 Kč (šestý výrok) a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 36 821,25 Kč (sedmý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího, čtvrtého, šestého a sedmého výroku napadli oba žalovaní společným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“), dovolatelé na vymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zcela rezignovali; o přípustnosti dovolání není v jejich obsáhlém podání sebemenší zmínky. Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelé při kritice právního posouzení odvolacího soudu argumentují, že odvolací soud se při řešení té či oné právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a zároveň označují příslušné judikatorní závěry (srov. v tomto ohledu požadavky na náležitosti vymezení tohoto předpokladu přípustnosti dovolání vyložené v R 4/2014). Předkládají též jednu otázku hmotného práva, kterou mají za dosud nevyřešenou, a požadují, aby se jí dovolací soud zabýval. V tomto rozsahu, a pouze v něm, lze mít za to, že dovolatelé, vzato nikoliv formálně, nýbrž z hlediska obsahového, požadavku na vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání dostáli. Přípustným však Nejvyšší soud dovolání neshledal.
Namítají-li dovolatelé, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly se svědectvím P. B., podle něhož byli před podpisem smlouvy ujištěni, že nebudou postiženi, přestane-li R. B. úvěr splácet, pak kritizují správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů a cestou vlastního hodnocení provedených důkazů předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci. V procesním režimu, jemuž je podrobeno toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem upraveným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů.
Námitka, že závěrem, podle něhož „takové tvrzení není omylem“ (míněno tvrzené ujištění před podpisem úvěrové smlouvy), se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2733/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), se míjí s právním posouzením, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Závěr, který mu tu dovolatelé přisuzují, odvolací soud neučinil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že dovolatelé se z důvodu uvedení v omyl pracovníkem žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy její neplatnosti účinně dovolat nemohli, neboť by nešlo o omyl omluvitelný. Předložení právní otázky, kterou odvolací soud neřešil (na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí), k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže, neboť nejde o právní otázku v intencích §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze na jednání dovolatelů, které vedlo k podpisu úvěrové smlouvy, nahlížet jako na jednání dostatečně odpovědné a obezřetné, pakliže nemínili nést důsledky spojené s nesplácením úvěru R. B., dovolatelé sice zpochybnili, leč nikoliv způsobem, jenž by mohl přivodit přípustnost dovolání. Judikatorní závěry, na které odkazují (aniž namítají, že se od nich odvolací soud odchýlil), se vztahují k výkladu projevu vůle, nikoliv k předpokladům, za nichž se lze úspěšně dovolat omylu. Argumentují-li ve vztahu k této judikatuře, že vůlí stran bylo ve skutečnosti dovolatele jakkoliv nezavazovat a že soudy nižších stupňů měly při výkladu úvěrové smlouvy tuto skutečnou vůli zohlednit, pak je to právě tato jejich argumentace, nikoliv právní posouzení odvolacího soudu, co je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále téže jen „obč. zák.“), stanovící (stejně jako §266 odst. 1 zákona č. 513/1992 Sb. obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“) požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby), výslovně zdůrazňuje, že tato vůle (úmysl) nesmí být v rozporu s jazykovým projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či právě rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1627, jehož závěry dovolatelé argumentují, a z poslední doby rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009]. Tvrzení dovolatelů o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, je v příkrém rozporu s tím, jaká vůle byla písemně projevena, a neslučuje se nakonec ani s účelem, pro který žalobkyně účast dalších osob na straně dlužníka v závazkovém vztahu vyžadovala a poskytnutí úvěru jí podmiňovala, totiž posílení jejího postavení jako věřitele tím, že ze smlouvy bude solidárně zavázáno více dlužníků.
Nad rámec uvedeného lze k tomu ještě dodat, že s příslušnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je v souladu též závěr odvolacího soudu v otázce omluvitelnosti omylu (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1481, a rozsudek ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008). Dovolatelé sami argumentují, že úvěrovou smlouvu podepsali „jen“ pro účely doložení dostatečného příjmu „hlavního dlužníka“, neboť jeho příjem by pro poskytnutí úvěru podle vnitřních pravidel banky nestačil, a odkazují na výpověď svědka P. B., že jej banka požádala, aby sehnal někoho, kdo mu příjmy navýší. Jestliže banka poskytnutí úvěru R. B., jenž neměl podle jejích interních předpisů dostatečný příjem zaručující řádné splácení, podmiňovala tím, že spolu s ním úvěr převezmou další osoby, jejichž příjem spolu s jeho příjmem bude postačovat, jak mohli dovolatelé za těchto okolností rozumně spoléhat na to, že jde o pouhou formalitu a že svou podporu bratru a švagrovi poskytnou pouze samotným podpisem úvěrové smlouvy, aniž by zároveň přebírali riziko, že nebude-li s to splácet on, zaplatí oni. Vždyť to byl zcela zjevně právě ten důvod, proč byli do věci vtaženi.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani obsáhlá a sofistikovaná argumentace dovolatelů založená na námitce, že odvolací soud se při řešení otázky určitosti úvěrové smlouvy, zejména stran charakteru účastenství na dlužnické straně, odchýlil od jimi označené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž při řešení této otázky postupoval naopak v souladu s judikaturou, v níž Nejvyšší soud (srov. např. již rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386) a Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) blíže vysvětlují postup při výkladu právních úkonů. Dovolatelé se tu ve snaze přesvědčit dovolací soud o zásadních a výkladem neodstranitelných nejasnostech v otázce, jaká práva a povinnosti pro jednotlivé osoby vystupující na straně dlužnické z úvěrové smlouvy vyplývají, účelově zaměřují jen na samotné jazykové vyjádření smlouvy a zjevně pomíjejí to, čím v jiných souvislostech sami argumentují, totiž že vykládat právní úkony je nutno nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle (úmyslu) jednajících osob, není-li v rozporu s jazykovým projevem, a že účelem uzavření úvěrové smlouvy bylo, jak při řešení této otázky zdůraznil odvolací soud, řešení finanční situace bratra a švagra dovolatelů R. B. a dovolatelé smlouvu spolu s ním jako spoludlužníci uzavřeli jen proto, že jemu samotnému by vzhledem k výši jeho příjmu úvěr poskytnut nebyl; učinili tak proto, aby ho podpořili a umožnili mu získat prostřednictvím úvěru peněžní prostředky. Pro věřitele, jak logicky podotýká napadené rozhodnutí, společenství dlužníků představuje větší jistotu vrácení poskytnutých a čerpaných peněžních prostředků, spočívající v možnosti žádat zaplacení po více osobách (srov. k tomu obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 NSČR 85/2015). Odvolací soud se tu v žádném ohledu neodklonil od dovolateli citovaných judikatorních závěrů, dovodil-li, že se zřetelem na takto zjištěnou vůli stran není rozumných pochybností o tom, jaká práva a jaké povinnosti z úvěrové smlouvy pro jednotlivé osoby vystupující na straně dlužnické ze smlouvy vyplývaly, mimo jiné též jaký konkrétní obsah měl v tom či onom ustanovení smlouvy výraz „klient“.
K argumentaci důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), obsažené v dovolání, je dlužno poznamenat, že závěr, podle něhož „je-li hovořeno o spoludlužníku, pak musí být prokázáno, že byla vyřešena otázka, zdali také obdržel příslušné smluvní plnění…“, v tomto rozhodnutí vyjádřen není a z jeho důvodů ani nevyplývá. Závěry, které dovolatelé dovozují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002, nejsou závěry dovolacího soudu, nýbrž závěry soudu prvního stupně, shrnuté dovolacím soudem v narativní části jeho rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli předložená otázka, dle jejich mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená, zdali „označení ‚dlužník‘ a ‚věřitel‘ ve smlouvě o úvěru před jeho reálným poskytnutím zakládá bez dalšího na straně žadatelů o úvěr solidární věřitelství dle ust. §513 obč. zák., ačkoliv nic takového není ve smlouvě tvrzeno, anebo jde bez dalšího o solidární dlužnictví ve smyslu ust. §511 obč. zák.“.
Je tomu tak především proto, že na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí a není tudíž splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání; odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit. Uzavřel, že žalobkyně svou povinnost poskytnout na základě žádosti peněžní prostředky do výše 320 000 Kč splnila tím, že umožnila postupné čerpání sjednaného úvěru částkami 170 000 Kč, 107 000 Kč a 43 000 Kč na běžný účet uvedený v článku 2 bodu 2.1. úvěrové smlouvy; pro splnění její povinnosti není rozhodné, komu byl účet zřízen, nýbrž je podstatné, že šlo o účet v úvěrové smlouvě dohodnutý. Čerpáním úvěru tímto způsobem byl naplněn účel úvěrové smlouvy sledovaný dlužníky – peněžní prostředky poskytnuté na základě úvěrové smlouvy od samého počátku směřovaly k řešení finanční situace R. B. To byl důvod, proč odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku dovolatelů, že jim osobně žádné peněžní prostředky na základě úvěrové smlouvy poskytnuty nebyly.
Nejvyšší soud se ostatně již takovou situací ve své rozhodovací praxi zabýval; v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1580/2006, ve věci, jež je obdobná věci zde souzené, řešil obdobnou námitku spoludlužníka v témže hmotně právním postavení, v němž jsou v závazkovém vztahu založeném úvěrovou smlouvou dovolatelé, a uzavřel, že spoludlužníkem ze smlouvy o úvěru byl i druhý žalovaný, přičemž oba žalovaní jako spoludlužníci byli označeni „klient“. Dovodil totiž, že osoba „majitele“ účtu, na který měla dle smlouvy žalující banka převést peněžní prostředky, není pro posouzení, kdo je smluvní stranou, a tedy dlužníkem, významné. Uvedením účtu, na který se banka zavázala převést peněžní prostředky, totiž banka a klient (tj. první a druhý žalovaní) určili způsob plnění závazku banky poskytnout peněžní prostředky. Postupovala-li banka v souladu s tímto ujednáním, je nepochybné, že plnila závazek vyplývající pro ni ze smlouvy vůči klientovi, tj. prvnímu a druhému žalovanému. Je zřejmé, že odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s tímto rozhodnutím.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že §497 obch. zák. je ustanovením dispozitivním (srov. §263 odst. 1 obch. zák.) a ujednání, podle něhož peněžní prostředky získané úvěrem využije pouze jedna z osob, které uzavřely uvěrovou smlouvu jako společní dlužníci, nic nebrání; jde o věc dohody, zejména mezi osobami na straně dlužnické, o projev autonomie vůle stran ve vztazích soukromého práva, a není tu nic, co by se příčilo dobrým mravům či veřejnému pořádku.
Pro úplnost lze pak mutatis mutandis odkázat též na závěry vyjádřené (s odkazem na dílo Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 1535, 1538) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29 NSCR 85/2015, podle nichž námitce, že institut přistoupení k závazku není zajišťovacím institutem, lze přitakat potud, že jde o jeden ze způsobů změny v subjektech závazku (přistoupením dalšího dlužníka se mění počet dlužníků závazku). Nahlíženo ze strany věřitele však institut přistoupení k závazku do určité míry skutečně plní i „zajišťovací funkci“, když vedle dosavadního dlužníka přistupuje nový dlužník a oba dlužníci jsou věřiteli zavázáni společně a nerozdílně. Ačkoliv vztah mezi závazky obou dlužníků není založen na akcesoritě a subsidiaritě (jako je tomu např. v případě ručení), představuje přistoupení k závazku způsob jeho utvrzení.
Solidarita dlužníků byla v poměrech souzené věci sjednána v úvěrové smlouvě, v jejím článku 10 bod 10.1.
Dovolatelé dále předkládají tvrzení, která neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci, podle jejich názoru však vyplývají z provedených důkazů (o ujištění žalobkyně, že se na dovolatelích nebude hojit, nebude-li dlužník splácet, o nabídce žalobkyně na odkup pohledávek, o smlouvě, podle níž měla být část prostředků z úvěru vyplacena na úhradu dluhu R. B. z jeho předchozího hypotéčního úvěru, o založení spořícího účtu R. B. u žalobkyně), a z nichž dovozují, že „žádná ze zbývajících stran smluv o úvěrech neměla v úmyslu zapůjčit peněžní prostředky jim, naopak, vše bylo z chování stran činěno na jméno a účet R. B.“, a že „jednání banky a R. B. bylo dvoustranné“. Na základě „uvedeného a na základě důkazně nevyvráceného tvrzení o jejich neregresivním účastenství na předmětné smlouvě“ se dovolávají „právní věty a odůvodnění rozhodnutí NS sp. zn.“: „Výkonem práva, které by mohlo být posouzeno jako rozporné s poctivým obchodním stykem, resp. s dobrými mravy, je až uplatnění práva z platného právního úkonu, nikoliv jednání vedoucí k uzavření smlouvy“.
Takto doslova formulovanou větu lze nalézt v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4161/2010. Z jeho odůvodnění také dovolatelé obsáhle citují narativní část, v níž Nejvyšší soud toliko shrnuje obsah dovolací argumentace, což dovolatelé zjevně nepochopili. Co se týče citované vlastní argumentace Nejvyššího soudu, nenamítají, že by odvolací soud v souzené věci řešil příslušnou otázku odchylně, a ostatně by tak namítali nedůvodně. Odvolací soud přeci v souzené věci nedospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, natož pak k závěru o její neplatnosti pro rozpor s poctivým obchodním stykem, popřípadě s dobrými mravy.
V té souvislosti dovolatelé odkazují též na nepřesně citovaný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, podle něhož ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, s odkazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je proto třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou.
Odvolací soud se k otázce, zda se přiznání žalovaného nároku v souzené věci jeví být krajně nespravedlivým či nikoliv, výslovně nevyjádřil, z toho však, které okolnosti případu popsal jako právně významné a jak ve věci rozhodl, je zjevné, že se i touto otázkou zabýval a důvody k tak výjimečnému postupu, jímž je odepření soudní ochrany existujícímu nároku, v poměrech souzené věci neshledal. Ani Nejvyšší soud ve zjištěných okolnostech případu neshledává nic, v důsledku čehož by se přiznání uplatněného nároku jevilo být krajně nespravedlivým, a uzavírá, že ani v řešení této otázky se odvolací soud od jeho judikatury neodchýlil. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněném pod číslem 187/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jehož závěry dovolatelé rovněž argumentují, zdůraznil jako určující pro nalézání práva, že vždy je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Rovněž v souzené věci lze při poměřování požadavku žalobkyně na zaplacení dluhu z poskytnutého úvěru principem ekvity vycházet jen z konkrétních skutkových zjištění. Tak ani Nejvyšší soud nemůže při hodnocení, zda se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vycházet z vlastní skutkové verze dovolatelů, neodpovídající tomu, co bylo zjištěno soudy nižších stupňů.
Přitakat nelze ani argumentu dovolatelů, že odvolací soud se při řešení otázky náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015.
Nejvyšší soud vysvětlil např. již v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že soud při posuzování, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že s ohledem na majetkové poměry dovolatelů se v dané věci ustanovení §150 o. s. ř. uplatní, leč jen tak, že žalobkyni nebude náhrada nákladů řízení před soudy obou přiznána zčásti, co do jedné čtvrtiny, nelze jeho závěr pokládat za odporující ustálené judikatuře. Jak vyplývá z citovaných judikatorních závěrů, soud bere zřetel nejen na poměry účastníků, nýbrž též na okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu a k podání opravných prostředků, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. V souzené věci je při úvaze o rozsahu aplikace §150 o. s. ř. třeba vzít též na zřetel, že spor vyvolali dovolatelé, kteří podnikli právní kroky nezbytné k tomu, aby se osoba jím blízká dostala k peněžním prostředkům z úvěru, které by jinak nedostala, a když mají nést právní důsledky, dělají co mohou, jen aby svým závazkům nemuseli dostát. Vzhledem k tomu není možné spravedlivě požadovat na žalované, aby přes svůj převažující úspěch ve věci nesla ze svého všechny své náklady či větší jejich část, než bylo určeno odvolacím soudem.
Neobstojí ani poslední z námitek obsahově vyhovujících kritériím §237 o. s. ř., totiž že odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. „učinil vzájemnou kompenzaci“ nároků stran na náhradu nákladů řízení, což mají dovolatelé za nepřípustné, neboť „soud nemůže činit za účastníky kompenzační úkon v rovině hmotného práva“. Dovolatelé tu vycházejí z nepochopení podstaty nároku na náhradu nákladů řízení a popírají dlouhodobě zavedenou rozhodovací praxi soudů při aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2008, pod číslem 92, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu (jde o nárok procesní) a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Např. v rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, pak vysvětlil, že nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Popsaný postup Nejvyšší soud aprobuje též např. v usnesení ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, na které sami dovolatelé nepřípadně odkazují, a v usneseních ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3694/2016, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5879/2016.
K doplnění dovolání, k němuž dovolatelé přistoupili podáním datovaným dne 24. 1. 2017 a které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 25. 1. 2017, dovolací soud nepřihlížel, neboť dovolatelé tak učinili až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.). Nehledě na to se v něm odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu (podle data z doby tzv. Protektorátu Čechy a Morava), které není rozhodnutím dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Z důvodů vyložených ve vztahu k nákladům řízení před soudy nižších stupňů rovněž Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech dovolacího řízení aplikoval §150 o. s. ř. a nepřiznal žalobkyni právo na jejich náhradu, vyplývající z ustanovení §243b a §146 odst. 3 o. s. ř., v rozsahu jedné čtvrtiny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu