Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.2001, sp. zn. I. ÚS 387/2000 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 33/21 SbNU 295 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.387.2000

sp. zn. I. ÚS 387/2000 Nález Senát Ústavního soudu, rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 31 To 279/2000, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Dne 28. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 7. 7. 2000, jímž stěžovatel J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 31 To 279/2000. Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 S., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina". I. Navrhovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.", a to jako zvlášť nebezpečný recidivista (§42 odst. 1 tr. zák.), k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu nalézacího dopustil tím, že dne 3. 12. 1999, poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu předchozího trestu, uloženého mu za loupež, v poledních hodinách ve vchodu domu č.p. 207/18 v Oldřichově ulici v Liberci napadl poškozeného Ing. R. V. tak, že mu nohou zabránil zavřít dveře, přiložil mu ke krku a k obličeji nůž a požadoval vydání částky 150 000,- Kč. Vzhledem k obraně poškozeného došlo ke zlomení nože, sám poškozený, kterého navrhovatel udeřil pěstí do obličeje při vzájemném strkání, utrpěl oděrky na dvou prstech pravé ruky i v obličeji, spojené s desetidenním léčením. Stěžovatel trestný čin za vinu mu kladený popírá. Z výpovědi poškozeného Ing. R. V. před vyšetřovatelem je podle názoru stěžovatele nutno usuzovat na fakt, že jeho útok nesměřoval proti tomuto svědkovi, nýbrž proti osobě jiné, o níž byl stěžovatel přesvědčen, že mu dluží částku 150 000,- Kč. Dále bylo nutné vzít v úvahu, že se stěžovatel domáhal pouze vstupu do domu, kde údajně podle všeho skutečný dlužník bydlel, kdežto poškozený Ing. R. V. patrně nikoliv. Proti tomuto rozhodnutí podal proto včas odvolání, které soud odvolací jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále jen "tr. ř.", napadaným usnesením zamítl, neboť neuznal odvolatelovy námitky týkající se rozporů ve výpovědi poškozeného svědka Ing. R. V. Podle názoru stěžovatele oba soudy výrok o jeho vině žalovaným trestným činem založily na výpovědi tohoto poškozeného, a to jak v přípravném řízení trestním, tak v hlavním líčení. Soud odvolací rozhodoval bez výslechu svědků. V procesním postupu obecných soudů navrhovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a proto navrhuje zrušení v úvodní části tohoto nálezu uvedeného usnesení krajského soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení důvodnost rozsudku prvostupňového soudu spatřoval především v tom, že nalézací soud, pokud vycházel z výpovědi svědka - poškozeného, opíral se správně o věrohodnost jeho osoby, jakož i o konkrétní okolnosti inkriminovaného činu. Tato opakovaná svědecká výpověď totiž líčila průběh události stále stejně. Zmíněnou věrohodnost nezpochybnil ani ten fakt, že ze zlomeného nože, zajištěného na místě činu, nebyly sejmuty daktyloskopické stopy. Krajský soud též připomenul význam další svědecké výpovědi, podporující hodnověrnost výpovědi svědka Ing. R. V. Odvolací soud rovněž vysvětlil poranění pravého zápěstí stěžovatele tím, že k němu patrně došlo při zápase stěžovatele s poškozeným. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jakožto zástupce účastníka, ve svém vyjádření k návrhem napadenému usnesení sdělila, že se v plném rozsahu odvolává na odůvodnění tohoto usnesení. Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,coby vedlejší účastník, využil oprávnění, jež mu dává §28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdal. Poškozený Ing. R. V., též jako vedlejší účastník, postupoval stejným způsobem. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem upustil Ústavní soud od repliky stěžovatele k vyjádření účastníka a účastníků vedlejších. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 2 T 90/2000, a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost není důvodná. Podstata vad, vytýkaných postupu soudu procesního i odvolacího, spočívá podle ústavní stížnosti v tom, že vina stěžovatelova byla opřena pouze o jediný důkaz, a sice svědeckou výpověď poškozeného, která je navíc podle tvrzení stěžovatele vnitřně rozporná. Z připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že námitka vnitřní rozpornosti výpovědí poškozeného svědka, jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, není důvodná. Výpovědi popisují skutkový stav věci v jeho základních rysech stále stejně (č.l. 22, 120). Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi obžalovaného a poškozeného svědka, vycházely obecné soudy nejen z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných, nýbrž i z dalších dostupných důkazů, jmenovitě z další svědecké výpovědi, potvrzující jednání stěžovatele před vlastní trestnou činností a podporující tak nepřímo i výpověď poškozeného. Vytýká-li dále stěžovatel krajskému soudu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu svědků, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak pouze v omezeném rozsahu a jen v případech, které má na mysli především §259 odst. 3 tr. ř., hovořící o apelačním oprávnění odvolacího soudu, což ovšem nebyl případ trestní věci stěžovatele. Dále se předpokládá dokazování v §263 odst. 6 tr. ř. jako podmínka samotného rozhodnutí o odvolání, tj. v dané věci jako podmínka rozhodnutí o zamítnutí odvolání coby nedůvodného. Citovaný zákon odvolacímu soudu především ukládá povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení tomu předcházejícího. Stěžovatel mimo rámec ústavní stížnosti, avšak v odvolání tehdy rovněž namítal, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, resp. jeho vina nebyla obžalobou prokázána, neboť orgány činné v trestním řízení nesejmuly z nože, jehož bylo při činu použito, daktyloskopické stopy a neprovedly ani rekonstrukci inkriminované události. Neprovedení jmenovaných důkazů za současného uznání viny stěžovatele by znamenalo porušení procesní zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (čl. 40 odst. 2 Listiny) jen za situace, kdy hodnocení jiných důkazů provedených by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu ovšem v trestní věci stěžovatele nebylo, neboť k dispozici měl obecný soud výpověď svědka poškozeného, o jehož věrohodnosti nevznikly žádné pochyby, tudíž z ní oprávněně vycházel a ke zjištění skutkového stavu věci tak dospěl bez pochyb. III. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tvrdí-li ústavní stížnost porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze jí ovšem přisvědčit, neboť stěžovateli postupem obecných soudů nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva před těmito orgány, jak bylo podrobně rozvedeno v části II. Že řízení před nimi nedopadlo podle jeho představ, ještě neznamená porušení v citovaném článku garantovaného ústavního práva na soudní ochranu. Stejně tak nebyla postupem obecných soudů dotčena práva stěžovatele, vyjmenovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny a představující základ spravedlivého procesu. Ústavní soud nezjistil, že by procesním postupem obecných soudů a napadeným rozhodnutím byla popřípadě dotčena jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) proto dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 20. února 2001