ECLI:CZ:US:2012:1.US.3906.12.1
sp. zn. I. ÚS 3906/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ERIKA, a. s., IČ: 250 98 900, se sídlem Na Příkopě 9-11, Praha 1, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem, se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 17. srpna 2012 sp. zn. 37 Nt 674/2012, a proti jinému zásahu Police ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv (zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu. Současně navrhl, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v porušování základních práva stěžovatelky.
Stěžovatelka argumentovala tím, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je velmi obecně (vágně) odůvodněn; obecnému soudu rovněž vytkla, že není - oproti zákonnému požadavku - odůvodněn co do kvalifikace provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. V této souvislosti poukázala na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96, II. ÚS 298/05, I. ÚS 536/06, IV. ÚS 1780/07, I. ÚS 3369/10 a I. ÚS 515/12. Stěžovatelka namítá, že nebyly využity i jiné způsoby - výzva k vydání věci podle §78tr. řádu - méně zasahující do jejích práv; namítá tak porušení zásady zdrženlivosti. K tomu dodává, že "o využitelnosti tohoto procesního postupu svědčí i fakt, že jej následně úspěšně použil policejní orgán před samotným provedením prohlídky." (tím má na mysli využití institutu výzvy k vydání věci). Stěžovatelka dále vyslovila názor, že příkaz nebyl vydán zákonným soudcem. V souvislosti s dikcí §26 trestního řádu argumentovala tvrzením, že ačkoliv právní praxe připouští u vyšších státních zastupitelství podání návrhu státním zástupcem u kteréhokoliv okresního soudu v obvodu jeho působnosti, mělo být z důvodu vyloučení libovůle použito kritérium sídla státního zastupitelství (v daném případě Vrchního státního zastupitelství v Praze se sídlem v Praze 4) podávajícího příslušný návrh; příslušným soudem je tedy podle stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovatelka v návaznosti na to vznesla otázku, z čeho v daném případě dovodil Obvodní soud pro Prahu 5 místní příslušnost k vydání příkazu, jestliže je v něm pouze konstatováno, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
II.
Ústavní soud uvádí, že se již zabýval ústavní stížností sice jiné stěžovatelky (MSB Legal, v. o. s.), nicméně podané též proti příkazu téže soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 k prohlídce jiných prostor a pozemků, z téhož dne (17. srpna 2012), ve stejné trestní věci (vedené u Vrchního státního zastupitelství pod sp. zn. 8 VZN 1511/2011). Uvedená ústavní stížnost byla velmi podobně odůvodněna jako ústavní stížnost nynější a i tehdejší ústavní stížností napadený příkaz byl podobně odůvodněn jako příkaz nyní napadený. Ústavní soud tehdejší ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12.
Ústavní soud pro stručnost cituje relevantní pasáže citovaného usnesení, neboť dopadají i na námitky nynější stěžovatelky a Ústavní soud neshledává důvod se od něj odchýlit:
"Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatoval, že i když lze v zásadě připustit, že za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§160 odst. 4 trestního řádu) a že jako taková je ex lege přípustná (§83 odst. 1 al. 2 trestního řádu), jedná se v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno [srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, II. ÚS 789/06, II. ÚS 474/07 (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 Ústavní soud na tuto judikaturu navázal. Provedl současně její zpřesnění s tím, že pod aspektem kautel plynoucích z ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost obydlí a postulátu seznatelnosti kvalifikace domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu uvedl: "Pokud ... nedošlo dosud k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, již samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním řízení tudíž vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 trestního řádu) ... Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou, která se nikoliv nevýrazným způsobem již ústavně zaručeného práva ... bezprostředně dotýká."
Jinými slovy, vyjádřil názor akceptující dostatečnost odůvodnění příkazu k domovní prohlídce i pro případ, že o neodkladnosti provedené domovní prohlídky specifické okolnosti dané kauzy (v odůvodnění příkazu popsané) zřejmě svědčí. Totéž lze přirozeně vztáhnout i na prohlídku jiných prostor a pozemků.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí se z pohledu relevantního pro tento přístup podává, že obecný soud zrekapituloval příslušný návrh státního zástupce a shrnul svůj postoj tak, že je dáno důvodné podezření, že se v jiných prostorách, jež stěžovatelka užívá, nacházejí věci důležité pro trestní řízení, když se dle návrhu jednalo o materiály jak v listinné, tak elektronické podobě na nosičích dat. V této souvislosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatovala, že se jedná o neodkladný úkon, "neboť provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, až bude zahájeno trestní stíhání, jelikož věci, které mají být při prohlídce nalezeny, by v případě vyčkání zahájení trestního stíhání mohly být odstraněny podezřelým a hrozila by tak ztráta důležitých důkazů".
V důsledku toho nelze napadený příkaz k domovní prohlídce připodobnit k situacím posuzovaným v nálezech, jejichž rozhodovacích důvodů se stěžovatelka dovolává; naopak z pohledu ústavněprávního v tomto ohledu dle názoru Ústavního soudu obstojí.
K námitce absence zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k vydání napadeného příkazu předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (nález sp. zn. III. ÚS 240/97). Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí.
Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přitom z mezí ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, pokud podal příslušný návrh u Obvodního soudu pro Prahu 5, nevykročil.".
V nynější věci Ústavní soud dodává následující.
Stěžovatelka namítá, že podmínky neodkladnosti napadené prohlídky nebyly náležitě odůvodněny. Tu Ústavní soud odkazuje i na následující část návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 8. 2012 na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků: "Ohledně listinných důkazů, které mohou dokumentovat pro spol. DPP a. s. nevýhodné obchodní vztahy a další podrobnosti ohledně způsobu páchání shora popsané trestné činnosti a které tedy mohou sloužit jako důkazy, je dáno nebezpečí, že by mohly být po případném postupu dle §160 odst. 1 tr. řádu nedosažitelné. K tomuto závěru dospěl také s přihlédnutím ke skutečnosti uvedené v úředním záznamu o podaném vysvětlení S. B. ...ze dne 16. 8. 2012, ze kterého vyplývá, že S. B., osoba spolupracující na auditu a přípravě podkladů pro trestní řízení, nebyl již aktuálně vpuštěn do sídla spol. DPP a. s., aby mohl pokračovat v této činnosti dokumentující nevýhodné smluvní vztahy.".
Stěžovatelka dále namítá, že nebyly využity jiné způsoby - výzva k vydání věci podle §78tr. řádu - méně zasahující do práv stěžovatelky; namítá tak porušení zásady zdrženlivosti. K tomu dodává, že "o využitelnosti tohoto procesního postupu svědčí i fakt, že jej následně úspěšně použil policejní orgán před samotným provedením prohlídky.". Tím má na mysli využití institutu výzvy k vydání věci, který měl soud využít místo vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
Tu Ústavní soud uvádí, že takový hypotetický postup by se mohl příčit smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; věci, které mají být při prohlídce nalezeny, by mohly být - v případě neprovedení prohlídky a vyčkání, zda budou všechny dobrovolně odevzdány - mezitím odstraněny, a hrozila by tak ztráta důležitých důkazů. Pokud to obecný soud takto hodnotil, lze mu to jen stěží vytýkat.
Stěžovatelka konečně rozporovala neodůvodněnost místní příslušnosti Obvodního soud pro Prahu 5. Tu lze poukázat i na odůvodnění obsažené v návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 8. 2012 na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, na podkladě kterého obvodní soud napadený příkaz vydal. V tomto návrh se uvádí: "Ve smyslu §26 odst. 1 tr. řádu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že se v obvodu působnosti Obvodního soudu proti Prahu 5 sídlila a aktuálně stále sídlí AK Šachta and Partners v. o. s. (nyní AK MSB Legal v. o. s.), přičemž existuje podezření, že k části jednání, v nichž státní zástupce spatřuje podezření ze spáchání shora kvalifikovaných tr. činů došlo právě v sídle uvedené advokátní kanceláře (poznámka: uvedená věta obstojí jen v souvislosti s dalšími větami této citace). Současně se v tomto obvodu nachází i další nemovitost, jejíž prohlídku státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze navrhuje. Na základě uvedeného podává státní zástupce tento návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 5.".
III.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušena nebyla - ústavní stížnost směřující proti v záhlaví citovanému rozhodnutí obecného soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
To platí i o té části ústavní stížnosti, směřující proti tzv. jinému zásahu policejního orgánu, neboť stěžovatelčiny námitky proti tomuto zásahu byly právě ty, které vznesla proti napadenému příkazu. Ostatně policejní orgán postupoval právě na podkladě napadeného příkazu; za těchto okolností nelze dále přezkoumávat ani tzv. jiný (pokračující) zásah policejního orgánu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu