ECLI:CZ:US:2018:1.US.3958.17.1
sp. zn. I. ÚS 3958/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. G. g., t.č. ve Vazební věznici Ostrava, Havlíčkovo nábř. 34a, Ostrava, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 1758/4, Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 8. 2017 č. j. 1 T 16/2017-1484 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017 č. j. 6 To 326/2017-1510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání jeho vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl tak, že ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby a nepřijal jeho písemný slib. Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 7. 2016 sp. zn. 0 Nt 8038/2016, které nabylo právní moci dne 25. 8. 2016. Dne 17. 10. 2016 bylo státním zástupcem rozhodnuto, že důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu pominul. Dne 15. 11. 2016 podle §72 odst. 1 trestního řádu usnesením sp. zn. 0 Nt 9521/2016 okresní soud rozhodl, že se obžalovaní ponechávají ve vazbě z důvodu §67 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že má i nadále za to, že se na vazebním důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu ničeho podstatného neměnilo, naopak důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stále trvá. Stejný názor vyjádřil ve svém napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. K tomu, že stěžovatel poukazoval na to, že byl v trestní věci Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 149/2016, ohledně trestního stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a nakonec krajským soudem zproštěn, je nutno zdůraznit, že to bylo z důvodu nepoužitelnosti odposlechů, které jej z vytýkané trestné činnosti usvědčovaly, a toto řízení nebylo jediným důvodem, proč byl u něj důvod vazby dle §67 písm. c) shledán. O tom, že obžalovaný má sklony páchat drogovou trestnou činnost, svědčí podle napadeného rozhodnutí krajského soudu především jeho předchozí odsouzení pro totožnou trestnou činnost k podmíněnému trestu odnětí svobody a dále trestné činnosti, z níž je obviněn v aktuálním řízení a jíž se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stěžovatel, ačkoli je schopný práce, je dlouhodobě bez zaměstnání, s legálními příjmy pouze z dávek v hmotné nouzi a občasných brigád. Je uživatelem drog a zatím v hlavním líčení provedené důkazy svědčí o tom, že v rozhodné době stěžovatel nebyl řádně zaměstnán, užívá pervitin a finanční prostředky k jeho obstarávání i hrazení jiných životních potřeb si obstarával jeho prodejem, přičemž tak činil nikoli po krátkou dobu. Ačkoliv prezentoval svůj úmysl na svobodě pracovat v restauraci u své matky, tomu soud neuvěřil, neboť tuto možnost měl již předtím, než byl obviněn, avšak nevyužil ji.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně odůvodnily své závěry. Dle stěžovatele je nepřijatelné, aby obecné soudy při rozhodování ve vazebních věcech toliko odkázaly na argumenty uvedené již v jejich dřívějších rozhodnutích s konstatováním, že se situace nezměnila. Přijetí takovéto praxe by vedlo k degradaci rozhodovací činnosti obecných soudů ve vazebních věcech, které by do budoucna nebyly v konkrétních vazebních případech nuceny objektivně zkoumat řádným a vyčerpávajícím způsobem důvodnost a účelnost vazby. Obecné soudy bagatelizují skutečnost, že stěžovatel byl ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 149/2016 zproštěn obžaloby. Jako zcela flagrantní porušení práv však stěžovatel spatřuje v části odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu, který sice konstatuje, že stěžovatel byl ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 149/2016 zproštěn, nicméně to bylo z toho důvodu nepoužitelnosti odposlechů, které jej z trestné činnosti usvědčovaly. Takové rozhodnutí považuje stěžovatel jako zásadní průlom zásady presumpce neviny. Dále stěžovatel uvádí, že byl naposledy odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014, a to za jednání, kterého se dopustil v roce 2013 a v mezidobí nebyl odsouzen pro jinou trestnou činnost. Dalším důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě pak byl i argument soudů, že i přes skutečnost, že hlavní líčení proběhlo již opakovaně, dosud nebyli vyslechnuti všichni svědci a doposud se nepodařilo provést všechny potřebné důkazy pro rozhodnutí soudu ve věci. Stěžovatel uvádí, že takováto argumentace dotčených soudů je dle jeho názoru irelevantní, a to z toho důvodu, že je stěžovatel ve vazbě pro důvody uvedené v §67 písm. c) trestního řádu. Z tohoto důvodu není otázka toho, jak v rámci hlavního líčení pokročilo či nepokročilo dokazování, s ohledem na důvody uvalení vazby na stěžovatele vůbec podstatná. Tím méně pak je podstatné to, zda dosud nevyslechnutí svědci jsou, či nejsou dosažitelní. Pouhé a obecné konstatování soudu, že stěžovatel by se v případě propuštění z vazby na svobodu dopouštěl trestné činnosti, nemá důkazní oporu a jedná se pouze o účelovou spekulaci.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, z čeho dovozují obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 pak navíc na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, protože v průběhu trvání předstižné vazby, tedy vazby dle §67 psím. c) trestního řádu se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění. Ústavní soud tedy nepovažuje v tomto případě za nepřípadné, že obecné soudy v rámci své argumentace odkázaly na svá předchozí vazební rozhodnutí, a to zejména proto, že nad to opětovně podstatu své argumentace zopakovaly (viz výše v bodě 3).
8. K námitce porušením zásady presumpce neviny v napadených rozhodnutích Ústavní soud uvádí, že zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny však neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc. I proto pro vážné zásahy do základních práv osob v rámci trestního řízení (jako je vazba, zajištění finančních prostředků či domovní prohlídka) je ze strany soudů třeba uvést argumentaci svědčící o důvodném podezření vůči příslušné osobě, a ta pak nemůže být považována za porušení zásady presumpce neviny. Obecné soudy pečlivě odlišovaly argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaké je v rozhodnutích o vazbě obvyklé a žádoucí.
9. Omezení osobní svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími se s ohledem na výše uvedené v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu