ECLI:CZ:US:2008:1.US.398.06.2
sp. zn. I. ÚS 398/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. H., advokátky, se sídlem Nové sady 27, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 Azs 177/2005-50, ve výrokové části III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") usnesením ze dne 21. 3. 2005, č.j. 56 Az 138/2004-35, v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí KS ze dne 16. 2. 2005, č.j. 56 Az 138/2004-22, ustanovil stěžovatelce B. S. N. (dále jen "žalobkyně"), zástupkyní pro toto řízení Mgr. M. H.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 Azs 177/2005-50, kasační stížnost zamítl (výrok I.), žalovanému ministerstvu vnitra nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ve výrokové části III., rozhodl tak, že ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. M. H. (v řízení o ústavní stížnosti dále jen "stěžovatelka") se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
NSS (v příslušné části odůvodnění) uvedl, že stěžovatelka "ve vyúčtování právních služeb ze dne 7. 9. 2005 požadovala odměnu za dva úkony právní služby po 1000 Kč, spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení, nahlížení do spisu dne 14. 4. 2005 a z podání ze 7. 9. 2005". Podle §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen "vyhláška"), náleží mimosoudní odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. V daném případě stěžovatelka "netvrdí, že došlo k první poradě s klientem, nelze proto přiznat odměnu ve smyslu citovaného ustanovení. Podle advokátního tarifu potom odměna za nahlížení do spisu nenáleží, a podání ustanovené advokátky (Poznámka: stěžovatelky) ze dne 7. 9. 2005, jímž vyúčtovala odměnu za zastupování ..., nelze považovat za písemné podání soudu týkající se věci samé, kdy by byl nárok na odměnu za tento úkon právní služby" [§11 písm. d) vyhlášky].
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 Azs 177/2005-50, ve výrokové části III. (dále jen "rozsudek"), napadla stěžovatelka ústavní stížností (doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2006). Vyslovila přesvědčení, že souzená věc svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a to především proto, že zákon předepisuje obligatorní zastoupení stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka se domnívá, že výrokovou částí III. citovaného rozsudku NSS byla porušena její práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 28 (per analogiam) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (1948), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Stěžovatelka poukázala na ekonomickou stránku charakteru činnosti advokáta, uvedla povinnosti soudem ustanoveného advokáta a současně připomněla možná specifika při zastupování azylantů, jež zvyšují časovou náročnost poskytované právní pomoci. Stěžovatelka uvedla, že "seznámení se spisem" učinila dne 14. 4. 2005 a přípisem ze dne 7. 9. 2005 soudu sdělila, že odkazuje na kasační stížnost ze dne 8. 3. 2005 "vypracovanou žalobkyní a navrhla, aby soud o citované kasační stížnosti rozhodl". Stěžovatelka dále poukázala na ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky, podle něhož za úkony právní služby neuvedené v jeho odst. 1 a odst. 2 náleží odměny jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. V §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky se uvádí jako úkon právní služby prostudování spisu při skončení vyšetřování a to každé započaté dvě hodiny. Stěžovatelka se dále (s odkazem na studium trestního spisu advokátem ustanoveným až v průběhu odvolacího řízení, za což mu přísluší odměna a náhrada vynaložených nákladů), domnívá, že na takový úkon právní služby, který není výslovně uveden v popisu úkonů právní služby v §11 vyhlášky, dopadá §11 odst. 3 citované vyhlášky; to byl nepochybně záměr zákonodárce, který chtěl ponechat soudu na zvážení, které další úkony je možné považovat za honorované úkony právní služby. Stěžovatelka má tedy za to, že NSS měl postupovat obdobně a přiznat odměnu za seznámení se s obsahem spisu jako za úkon právní služby. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem NSS, podle kterého se v případě neuskutečnění porady s klientem nejedná o úkon právní služby "převzetí a příprava zastoupení". Poukázala i na nemožnost písemné či osobní komunikace se žalobkyní a (opětovně) s azylanty vůbec; v dané souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94, podle kterého za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval, případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a v každém stádiu řízení sledoval oprávněné zájmy klienta. Stěžovatelka se proto domnívá, že NSS porušil její výše zaručená základní práva a navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 Azs 177/2005-50, výroková část III., zruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné/správní soudy při svém rozhodování respektují zásady hodnocení důkazů (srov. kautely uvedené v §132 o.s.ř.), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na (odpovídající část) odůvodnění rozsudku NSS, z něhož zřetelně plyne, jaký byl důvod nepřiznání odměny za zastupování v řízení o kasační stížnosti. V odůvodnění rozhodnutí NSS byl podána jasná argumentace včetně odkazů na příslušná ustanovení vyhlášky, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce odměnu za zastupování přiznat. S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním NSS a právním závěrem z něj vyvozeným nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. NSS srozumitelně a jasně uvedl důvody, které je k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud navíc nemůže přisvědčit ani stěžovatelčiným úvahám o ekonomické stránce činnosti advokáta a tvrzené časové náročnosti či jiných specifik při zastupování azylantů. Odhlédne-li od všeobecnosti a nekonkrétnosti této úvahy, Ústavní soud v prvé řadě vylučuje, že by napadeným rozhodnutím bylo omezeno nebo jinak porušeno právo stěžovatelky na odměnu za práci stejné hodnoty; byla to koneckonců ona sama, kdo netvrdila, že došlo k první poradě se žalobkyní a navíc svoji činnost popisuje jako seznámení se spisem a zaslání přípisu ze dne 7. 9. 2005 (č.l. 47); v něm v čl. I. pouze (a to Ústavní soud zdůrazňuje v neprospěch stěžovatelčiny argumentace) odkázala na kasační stížnost a v čl. II. provedla vlastní vyúčtování právních služeb. Ústavní soud proto usuzuje, že za této situace nelze stěžovatelce hodnotově přisvědčit - ve prospěch její argumentace - ani po stránce věcné.
Ústavní soud však nemůže akceptovat ani právní argumentaci stěžovatelky. Za úkon právní služby, za nějž náleží mimosmluvní odměna, vyhláška v ustanovení §11 odst. 1 písm. b), tedy v případě zástupce nebo obhájce ustanoveného soudem (což Ústavní soud zvláště připomíná), jasně a kategoricky spojuje (ve smyslu podmiňuje, o čemž svědčí spojení "včetně") první poradu s klientem s převzetím a přípravou zastoupení nebo obhajoby. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelkou uváděné tvrzení o seznámení se spisem dne 14. 4. 2005; nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady s klientem. Ústavní soud právě v této souvislosti připomíná věcnou argumentaci NSS stejně jako právní hodnocení stěžovatelčina podání ze dne 7. 9. 2005, které se pochopitelně (z hlediska jeho obsahu, neboť jím vyúčtovala odměnu) netýkalo věci samé a nebylo proto možné ani je [tj. podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] považovat za úkon právní služby. Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení §11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat - jak již bylo uvedeno - ani stěžovatelčino podání ze dne 7. 9. 2005; stejně tak za něj nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení §11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze. Ústavní soud se konečně nemůže ztotožnit ani se stěžovatelčiným (zřejmě i v tomto případě spektakulárním) odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 89/94, neboť výše uvedená argumentace ani právní hodnocení souzené věci nesvědčí ani nevypovídá o naplnění předpokladů, jež byly důvodem rozhodnutí v uvedeném citovaném nálezu.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu