ECLI:CZ:US:1999:1.US.40.98
sp. zn. I. ÚS 40/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené advokátem Mgr. J. H. Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.12. 1997, sp. zn. 38 Ca 438/96, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12. 1997, sp. zn. 38 Ca 439/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno
řízení ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému
Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 9. 1996, č.j. FŘ - 4396/1/96. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 1996, č.j.
8701/2.1/96/SVA/1104, ve znění rozhodnutí ze dne 2. 5. 1996, č.j.
22843/2.1/96/SVA/2943, o osvědčení neplatnosti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994, č.j.
15360/1/94/SA/4125.
V odůvodnění citovaného usnesení Městský soud v Praze uvedl,
že rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí má jen deklaratorní
charakter, protože ani nemění žádná práva a povinnosti daňových
subjektů. Poté, co je správcem daně ověřena neplatnost některého
jeho rozhodnutí, je dalším rozhodnutím znovu rozhodováno ve věci
a teprve tímto následným rozhodnutím je rozhodováno o právech
a povinnostech daňového subjektu. Podle ustanovení §244 odst. 1
o.s.ř. soudy v rámci správního soudnictví přezkoumávají zákonnost
rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se ve smyslu ustanovení
§244 odst. 3 o.s.ř. rozumí rozhodnutí správních orgánů, vydaná ve
správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění
nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob.
Protože se prý však rozhodnutím o ověření neplatnosti rozhodnutí
práva ani povinnosti daňových subjektů nezakládají, nemění ani
neruší, nebyla v daném případě dána pravomoc soudu k přezkoumání
napadeného rozhodnutí. Proto soud řízení zastavil.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12.
1997 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24. 10. 1996, č.j.
FŘ - 7509/1/96. Tímto rozhodnutím finančního ředitelství bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 1994, č.j. 20704, kterým jí byl na
základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmu fyzických
osob za rok 1993 stanoven základ daně ve výši 252.373,35 Kč
a doměřena daň ve výši 52.000,- Kč.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku byl průběh daňového
řízení tento:
Stěžovatelka dne 9. 8. 1994 zaplatila daňový nedoplatek
za rok 1993 ve výši 51.400,- Kč z důvodu daně z příjmu fyzických
osob. Protože jí Finanční úřad pro Prahu 4 nezaslal platební
výměr, podala dne 7. 9. 1994 odvolání do rozhodnutí o stanovení
základu daně a daně z příjmu fyzických osob za rok 1993. Tomuto
odvolání Finanční úřad pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 5. 10.
1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, vyhověl a stěžovatelce byl
přeplatek na dani ve výši 51.400,- Kč vrácen. Dne 14. 3. 1996 však
Finanční úřad pro Prahu 4 vydal pod č.j. 8071/2.1/96/SVA/1104
osvědčení o neplatnosti citovaného rozhodnutí Finančního úřadu pro
Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 a dalším rozhodnutím ze dne 2. 5.
1996, č.j. 22843/2.1/SVA/2943 (o opravě zřejmých omylů
a nesprávností) bylo toto rozhodnutí o osvědčení neplatnosti
opraveno. O odvoláních proti těmto rozhodnutím rozhodlo Finanční
ředitelství pro hl. m. Prahu dne 30. 9. 1996 pod č.j. FŘ
- 4396/1/96 tak, že je zamítlo. Poté rozhodlo dne 24. 10. 1996 pod
č.j. FŘ - 7509/1/96 o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 1994, č.j.
20704.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku popřel
námitku stěžovatelky, že vedle sebe stojí dvě protichůdná
rozhodnutí o téže věci, a to jednak rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 (podle něhož jí nevznikla povinnost
platit daň z příjmů fyzických osob za rok 1993), jednak v tomto
řízení napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
ze dne 24. 10. 1996, č.j. FŘ 4396/1/96, (v jehož důsledku jí
vznikla povinnost uhradit doměřenou daň za rok 1993 ve výši
52.000,- Kč). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tato
námitka je nedůvodná, neboť k rozhodnutí Finančního úřadu pro
Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 nelze přihlédnout, protože je neplatné
a jeho neplatnost byla výslovně deklarována. Proto Městský soud
v Praze žalobu zamítl.
V záhlaví uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní
stížností, v níž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavní
práva, vyplývající z čl. 36 a z čl. 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Otázka, zda rozhodnutí Finančního
úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 o vrácení přeplatku na dani
bylo či nebylo platné, prý totiž byla sporná a v roce 1994 bylo
toto rozhodnutí pravomocné. Městský soud v Praze se prý ve svém
stížností napadeném usnesení ze dne 3. 12. 1997 podanou žalobou
z věcného hlediska vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že
rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí má toliko deklaratorní
charakter. Soud údajně zcela přehlédl ta ustanovení zákona č.
337/1992 Sb., z nichž jednoznačně vyplývá, že napadená rozhodnutí
správních orgánů nejsou pouze deklaratorní, neboť jimi dochází
k zásahu do práv a povinností daňových subjektů. Podle §46 odst.
5 citovaného zákona "neodchyluje-li se vyměřená daň od daně
uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně
sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový
subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího
období. V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den
doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu považuje poslední den
lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové
přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den kdy došlo správci daně.
Stejně se při počítání lhůt postupuje i u dodatečného daňového
přiznání nebo hlášení." Podle ustanovení §40 odst. 1 stejného
zákona" není-li v tomto nebo v jiném daňovém zákoně stanoveno
jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo
hlášení". Podle §48 odst. 12 "odvolání nemá odkladný účinek,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak".
Stěžovatelka se proto domnívá, že rozhodnutí o osvědčení
neplatnosti pravomocného rozhodnutí o odvolání má v jejím případě
zásadní vliv na její práva a povinnosti v daňovém řízení.
S ohledem na lhůty splatnosti daně, okamžik vyměření daně
a absenci odkladného účinku odvolání v daňovém řízení totiž
stěžovatelce vznikne povinnost zaplatit daň již vydáním, resp.
právní mocí rozhodnutí, jímž se osvědčuje neplatnost rozhodnutí,
kterým bylo vyhověno odvolání stěžovatelky, nikoliv až novým
rozhodnutím ve věci. Proto stěžovatelka zastává názor, že pokud se
soud její žalobou meritorně nezabýval, bylo jí odepřeno právo na
soudní ochranu podle Listiny.
Rozhodování o této věci (sp. zn. 38 Ca 439/96) je údajně
přímo závislé na posouzení a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn.
38 Ca 438/96. I kdyby prý totiž byla přijata argumentace Městského
soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o osvědčení neplatnosti
rozhodnutí není rozhodnutím, které samo o sobě může být
přezkoumáno soudem a vydání usnesení o zastavení řízení tedy bylo
v souladu s o.s.ř., neměl soud v řízení pod sp. zn. 38 Ca 439/96
ponechat bez povšimnutí tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou,
z nichž údajně vyplývá platnost původního rozhodnutí správního
orgánu z roku 1994. Pokud je totiž původní rozhodnutí správního
orgánu platné, jsou všechna následná rozhodnutí správního orgánu
paakty a nemůže k nim být přihlíženo. Soud se však otázkou
platnosti či neplatnosti původního rozhodnutí správního orgánu
z roku 1994 vůbec nezabýval, takže i v řízení vedeném pod sp. zn.
38 Ca 439/96 prý bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní
ochranu.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla v záhlaví uvedená
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušena.
Přípisem ze dne 15. 2. 1999 stěžovatelka svoje podání
doplnila a zdůraznila, že podle jejího názoru citované rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 mělo všechny
náležitosti rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků (zejména že jeho výrok byl určitý),
nabylo právní moci a na jeho základě bylo v daňovém řízení vydáno
rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani. Proto se stěžovatelka
domnívá, že toto rozhodnutí bylo platné a neplatnými tedy musí
nutně být rozhodnutí následná, tj. rozhodnutí, jímž je osvědčována
neplatnost rozhodnutí původního i nové rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka dále uvedla, že podstata věci nespočívá v tom, že
původní rozhodnutí nemělo náležitosti předepsané zákonem, nýbrž
v tom, že správce daně se toto rozhodnutí snažil revidovat
"s ohledem na vývoj při posouzení rozhodované hmotně právní
otázky". Takový postup prý však je nezákonný. Proto stěžovatelka
zastává názor, že jí Městský soud v Praze neposkytl soudní
ochranu, když se otázkou spornosti předmětného rozhodnutí ze dne
5. 10. 1994 vůbec nezabýval.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh na
zrušení ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, neboť se domnívala, že je v rozporu s čl. 37
odst. 3 Listiny, podle něhož si jsou všichni účastníci v řízení
rovni.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp.
zn. I. ÚS 40/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení
§78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovaného
ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS
8/98, byl návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 7 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zamítnut.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic
nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastníci řízení - Městský
soud v Praze a dále Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu
a Finanční úřad pro Prahu 4.
Městský soud v Praze zastává názor, že ústavní stížnost není
důvodná, neboť osvědčením o neplatnosti rozhodnutí ze dne 5. 10.
1994 byla jeho neplatnost pouze deklarována a jediným rozhodnutím
o daňové povinnosti se tak stalo až rozhodnutí Finanční
ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24. 10. 1996.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu k ústavní stížnosti
zejména uvedlo, že z ustanovení §32 zákona o správě daní
a poplatků nelze dovodit, že by rozhodnutí o osvědčení neplatnosti
mělo konstitutivní charakter. Nejedná se totiž o rozhodnutí, jímž
se daňovému subjektu přiznávají práva či deklarují povinnosti,
nýbrž se jím pouze deklaruje, že rozhodnutí, jehož neplatnost je
osvědčována, je neplatné ex tunc z důvodu absence zákonné
náležitosti rozhodnutí.
Rozhodnutím správce daně o osvědčení neplatnosti rozhodnutí
o odvolání proti dodatečnému doměření daně z příjmů fyzických osob
se prý nezakládá povinnost daňového subjektu zaplatit daň, neboť
vznik a splatnost daňové povinnosti vyplývá ze zákona o správě
daní a poplatků. Stěžovatelka byla podle ustanovení §40 odst. 1
tohoto zákona povinna daň ve správné výši zaplatit ve lhůtě pro
podání daňového přiznání za rok 1993, tedy k 31. 3. 1994.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 438/96,
o zastavení řízení tedy neodporuje čl. 36 Listiny, neboť podle
ustanovení §248 odst. 1 o.s.ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí
správních orgánů, jež nemají povahu rozhodnutí o právu či
povinnosti fyzické nebo právnické osoby.
K namítanému porušení čl. 38 Listiny finanční ředitelství
uvedlo, že tuto námitku stěžovatelka blíže nespecifikovala.
Projednání žaloby vedené pod sp. zn. 38 Ca 439/96 prý bylo
veřejné, leč ani stěžovatelka ani její právní zástupce se k jejímu
projednání nedostavili.
V souzené věci prý rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze
dne 5. 10. 1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, postrádalo výrok
(stanovení změny výše daňového základu a daňové povinnosti), což
je jedna ze základních náležitostí rozhodnutí. Předmětem
přezkumného řízení nemůže být rozhodnutí, jež je od počátku
neplatné. Nelze proto souhlasit s argumentem stěžovatelky, že
osvědčení neplatnosti rozhodnutí umožňuje při odstraňování
údajných nedostatků předchozího rozhodnutí vydat nové rozhodnutí
zcela protichůdného obsahu. Stejného výsledku by prý totiž správce
daně dosáhl při použití mimořádného opravného prostředku, jímž je
podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků přezkoumání
daňového rozhodnutí. Aplikace tohoto ustanovení však předpokládá
existenci platného rozhodnutí správce daně.
Neopodstatněné je údajně také tvrzení stěžovatelky, že
správce daně v rozhodnutí o opravě chyb uplatnil jiný důvod
neplatnosti rozhodnutí o odvolání, č.j. 15360/1/94/SA/4125, než
který byl uveden v rozhodnutí o osvědčení neplatnosti. Neplatnost
citovaného rozhodnutí byla totiž osvědčena rozhodnutím Finančního
úřadu pro Prahu 4, č.j. 8701/2.1/96/SVA, ze dne 14. 3. 1996
z důvodu absence výroku, přičemž prý v tomto rozhodnutí došlo ke
zřejmé chybě v psaní, když v citaci příslušného ustanovení zákona
o správě daní a poplatků bylo uvedeno "§32 odst. 2 písm. b)"
namísto "§32 odst. 2 písm. d)". Tato zřejmá chyba v psaní byla
opravena rozhodnutím, č.j. 22843/2.1/96/SVA/2943, ze dne 2. 5.
1996. V daném případě tedy nedošlo ke změně důvodu neplatnosti
rozhodnutí.
Osvědčením neplatnosti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu
4 ze dne 5. 10. 1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, se daňové řízení
vrátilo do stadia nevyřízeného odvolání stěžovatelky ze dne 7. 9.
1994. Toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. FŘ-7509/1/96, ze dne 24. 10.
1996. Stěžovatelka napadla citované rozhodnutí žalobou u soudu,
avšak nikoliv po věcné stránce, tzn. z hlediska vlastního
rozhodnutí o výši daňové povinnosti. Tím, že žalobu opřela
o domněnku platnosti uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu pro
Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994, se prý sama připravila o možnost
přezkoumání rozhodnutí o daňové povinnosti z hlediska jeho souladu
s daňovými předpisy.
Z uvedených důvodů proto Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Finanční úřad pro Prahu 4 k ústavní stížnosti uvedl, že
ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků umožňuje
"cestu k nápravě u předepsaných rozhodnutí bez základních
náležitostí". Rozhodnutí, definovaná v tomto ustanovení, jsou
neplatným právním aktem a pohlíží se na ně, jako by nebyla vůbec
vydána. Proto musí být rozhodnuto novým rozhodnutím, které je
přezkoumatelné a lze u něj použít řádné i mimořádné opravné
prostředky.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími Městského
soudu v Praze byla porušena její základní práva, zakotvená v čl.
36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím
orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
V souzené věci spatřuje stěžovatelka porušení citovaných
ustanovení Listiny v tom, že (1.) Městský soud v Praze se
v napadeném usnesení ze dne 3. 12. 1997 meritorně nezabýval
podanou žalobou a toliko konstatoval, že rozhodnutí o ověření
neplatnosti rozhodnutí má pouze deklaratorní povahu a (2.) Městský
soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 12. 1997 opomenul tvrzení
a důkazy, z nichž údajně vyplývala platnost původního rozhodnutí
správního orgánu a otázkou platnosti či neplatnosti původního
rozhodnutí správního orgánu z roku 1994 (tj. rozhodnutí, jímž byl
stěžovatelce vrácen přeplatek na dani) se vůbec nezabýval.
K námitce stěžovatelky ohledně povahy rozhodnutí o ověření
neplatnosti rozhodnutí odkazuje Ústavní soud na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98, v němž
se mimo jiné uvádí, že osvědčení o neplatnosti se může týkat pouze
takových rozhodnutí, jež postrádají některou ze zákonem
stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze
za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto
právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku a osvědčení
o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko
deklaratorní účinky.
V případě vlastní (souzené) ústavní stížnosti tedy Ústavní
soud konstatuje, že předmětem sporu není (nemůže být) otázka
neplatnosti citovaného rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze
dne 5. 10. 1994, jestliže příslušné orgány dospěly k závěru, že
toto rozhodnutí neobsahovalo všechny zákonem stanovené
náležitosti, neboť uvedenou otázkou se již - v obecné rovině
- Ústavní soud v citovaném nálezu dostatečně zabýval.
Proto Městský soud v Praze neporušil základní práva
stěžovatelky, jestliže napadeným usnesením zastavil řízení, neboť
dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí o ověření neplatnosti
rozhodnutí má jen deklaratorní charakter, protože nezakládá ani
nemění práva a povinnosti daňových subjektů. Soudy v rámci
správního soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů
veřejné správy (§244 odst. 1 o.s.ř.), jimiž je nutno rozumět
toliko rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění
a povinnosti fyzických nebo právnických osob (§244 odst. 3
o.s.ř.). V souzené věci však rozhodnutím o ověření neplatnosti
rozhodnutí k žádnému vzniku nebo změně práv a povinností
stěžovatelky nedošlo a Městský soud v Praze proto postupoval
správně, jestliže napadeným usnesením řízení zastavil.
Stěžovatelka rovněž napadla rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 9. 12. 1997 zejména proto, že se v něm soud - jak již bylo
uvedeno - vůbec nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti
původního rozhodnutí správního orgánu z roku 1994.
K tomu Ústavní soud uvádí, že - jak ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti správně upozorňuje Finanční ředitelství pro
hl. m. Prahu - rozhodnutím o osvědčení neplatnosti rozhodnutí ze
dne 5. 10. 1994 se daňové řízení vrátilo do stádia nevyřízeného
odvolání stěžovatelky ze dne 7. 9. 1994, jež bylo zamítnuto
rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24.
10. 1996. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla správní žalobou
u soudu, nicméně ta ve své podstatě směřovala pouze proti tomu, že
"správní orgán zde rozhoduje o věci, o které bylo již pravomocně
rozhodnuto" (č.l. 4 soudního spisu). Z toho vyplývá, že
stěžovatelka se sice obrátila se správní žalobou na soud, leč v ní
se nevěnovala meritorní stránce daného případu, v němž orgány
finanční správy rozhodovaly o jejím daňovém přeplatku či
nedoplatku za příslušné zdaňovací období, a zabývala se toliko
uvedenou námitkou formální, s níž se obecný soud náležitě
nevypořádal.
Za těchto okolností Městský soud v Praze dospěl ke správnému
závěru, že v souzené věci neexistovala dvě protichůdná pravomocná
rozhodnutí orgánů finanční správy, protože rozhodnutí Finančního
orgánu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 bylo od počátku neplatné
a tato neplatnost byla výslovně deklarována.
Městský soud v Praze nebyl povinen přezkoumávat souzený
případ nad rámec podané správní žaloby. Ústavní soud již totiž
opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec
řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má
být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada
"nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího
"ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému (viz např.
usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455). To platí tím spíše
tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem,
jak tomu bylo v souzené věci. Pokud se tedy Městský soud v Praze
nezabýval daným případem meritorně, nýbrž pouze v rozsahu podané
žaloby, nelze z toho bez dalšího dovozovat protiústavnost
napadeného rozsudku.
Stěžovatelka rovněž namítla, že bylo porušeno její právo, aby
byla její věc projednána v její přítomnosti a aby se mohla
vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
V souzené věci Ústavní soud shledal, že jednání před Městským
soudem v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 439/96 se mělo původně konat
dne 18. 11. 1997, ale protože právní zástupce stěžovatelky JUDr.
J. Kovanda byl v tomto termínu časově zaneprázdněn a požádal
o odročení jednání na pozdější termín, Městský soud v Praze jeho
žádosti vyhověl a odročil jednání na 9. 12. 1997. O této změně byl
JUDr. J. Kovanda písemně i telefonicky informován, avšak ani on
ani jeho klientka (stěžovatelka) se neomluvili a k ústnímu jednání
se v tomto termínu nedostavili; proto Městský soud v Praze právem
jednal v jejich nepřítomnosti.
Ani v tomto směru tedy není ústavní stížnost důvodná. Městský
soud v Praze o termínu ústního jednání právního zástupce
stěžovatelky prokazatelně informoval a jeho žádosti o odročení
jednání vyhověl. Čl. 38 odst. 2 Listiny totiž nezakotvuje obecnou
povinnost soudů jednat vždy a za každých okolností v přítomnosti
účastníků řízení, nýbrž toliko právo každého účastnit se jednání
ve své věci. Jestliže se tedy ani stěžovatelka ani její právní
zástupce k ústnímu jednání před Městským soudem v Praze
nedostavili, ač o jeho konání byl advokát informován, nelze postup
Městského soudu v Praze, který jednal v nepřítomnosti
stěžovatelky, považovat za protiústavní.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými
rozhodnutími základní práva stěžovatelky, zakotvená v čl. 36 odst.
1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavní soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. března 1999