ECLI:CZ:US:2014:1.US.4008.13.1
sp. zn. I. ÚS 4008/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek Citibank Europe plc, se sídlem na území České republiky Bucharova 2641/14, Praha 5, UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, obou zastoupených Mgr. Jurajom Alexandrom, LL.M., advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, a České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem DRV Legal, s. r. o., Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-D-70 ze dne 30. 10. 2013, spojené s návrhem na zrušení §11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhly jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Přitom odkázaly na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhly zrušit §11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Stěžovatelky jsou věřitelky společnosti LESS & TIMBER s. r. o., která je v úpadku. První stěžovatelka je předsedou věřitelského výboru a její pohledávka je zajištěna zástavním právem k podniku dlužníka. Ostatní stěžovatelky jsou členkami věřitelského výboru.
Po vyjednávání mezi dlužníkem a věřiteli dlužník předložil dne 20. 9. 2013 Krajskému soudu v Praze návrh reorganizačního plánu. Reorganizační plán vycházel z výběrového řízení pro prodej podniku dlužníka, včetně jeho dceřiných společností LESS & ENERGY, s. r. o., a Holzwerk Hemau GmbH, které od jara 2013 organizoval dlužník ve spolupráci s věřitelským výborem prostřednictvím společnosti KNIGHT FRANK, spol. s r. o. Reorganizační plán předpokládal restrukturalizaci závazků dlužníka, vklad podniku dlužníka do nové společnosti (NOVÝ TIMBER, a. s.) a prodej jejích akcií zájemci nalezenému v průběhu výběrového řízení. Přitom mělo dojít k zachování zástavních práv váznoucích na podniku dlužníka k zajištění závazků společnosti LESS & ENERGY, s. r. o.
Dne 20. 9. 2013 rozhodl krajský soud na základě společného návrhu dlužníka, insolvenční správkyně i věřitelského výboru o tom, že dispoziční oprávnění týkající se realizace prodeje akcií společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., přecházejí na insolvenční správkyni. Vzhledem k tomu, že výběrové řízení v době předložení návrhu reorganizačního plánu soudu nevyústilo v akceptovatelnou nabídku, projednával v průběhu října 2013 věřitelský výbor další postup, který měl být aktivním zájemcům komunikován prostřednictvím tzv. procesního dopisu.
Napadeným usnesením krajský soud na návrh insolvenční správkyně rozhodl, že insolvenční správkyně ani dlužník nejsou v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., vázáni pokyny věřitelského výboru a první stěžovatelky o řešení závazků LESS & ENERGY, s. r. o., v rámci tohoto insolvenčního řízení; zakázal, aby v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., byly jakýmkoliv způsobem řešeny jakékoliv závazky společnosti LESS & ENERGY, s. r. o.; a insolvenční správkyně ani dlužník nejsou v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., povinni spolupracovat se společností KNIGHT FRANK, spol. s r. o. V odůvodnění krajský soud uvedl, že respektuje oprávnění první stěžovatelky, jako zajištěného věřitele, udílet pokyny ke správě a zpeněžení zajištěného majetku. Tyto pokyny však nesmí být pro majetkovou podstatu nevýhodné a především nesmí být v rozporu s právními předpisy, což v dané věci krajský soud shledal.
II.
Argumentace stran
Stěžovatelky namítají, že napadeným usnesením krajský soud překročil své pravomoci dané mu insolvenčním zákonem v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny; rozhodl na základě návrhu insolvenční správkyně, bez toho, aby stěžovatelkám dal možnost se k návrhu vyjádřit a usnesení řádně neodůvodnil v rozporu s právem stěžovatelek na spravedlivý proces; a v rozporu s právem stěžovatelek na ochranu majetku jim odňal možnost ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení.
Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že insolvenční soud měl k vydání usnesení pravomoc na základě §11 odst. 1 insolvenčního zákona, stěžovatelky navrhly zrušit toto ustanovení, jelikož by zakládalo pravomoc soudu natolik neurčitým způsobem, že by umožňovalo soudu vykonávat své pravomoci prakticky libovolně a obcházet tak zákonem upravené postupy v rozhodovací činnosti.
K porušení svého práva na ochranu majetku stěžovatelky uvádějí, že pohledávka je způsobilým předmětem ochrany dle čl. 11 Listiny. V případě úpadku dlužníka se oprávnění věřitele vyplývající z pohledávky transformuje do komplexu práv vyplývajících z insolvenčního práva, které lze zjednodušeně rozdělit na (i) právo na částečné uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení a (ii) právo na zákonem stanovenou míru kontroly nad průběhem insolvenčního řízení. Ustanovení insolvenčního zákona o věřitelských orgánech (§46 až §68 insolvenčního zákona) a též ustanovení o možnosti ukládat pokyny zajištěného věřitele (§230 a §293 insolvenčního zákona) představují provedení druhé z uvedených složek transformovaného vlastnického práva věřitele a z nich vyplývající oprávnění věřitele musejí požívat stejnou míru ochrany jako vlastnické právo věřitele k pohledávce. Napadeným usnesením však insolvenční soud popřel existenci práva věřitelů ovlivňovat průběh insolvenčního řízení a tím zasáhl i do jejich práva vlastnit majetek.
Krajský soud skrze insolvenčního soudce, který je autorem napadeného usnesení, navrhl ústavní stížnost zamítnout. Dle jeho názoru byl soud k usnesení oprávněn v rámci dohlédací činnosti přezkumu pokynu zajištěného věřitele. Uvedl, že situace kolem prodejního procesu a provázanosti dluhů dlužníka a LESS & ENERGY, s. r. o., tedy otázek, které jsou předmětem napadeného usnesení, byla řešena na 17. jednání věřitelského výboru. Prostor pro vyjádření (insolvenční správkyně neuvedla ničeho nového, co by již dříve nezaznělo) zde byl dostatečný.
Stěžovatelky v replice trvaly na opodstatněnosti své stížnosti, rozšířily své předchozí argumenty a zejména nesouhlasily s tím, že by jim byla jakkoliv dána možnost vyjádřit se k návrhu insolvenční správkyně, který byl podkladem napadeného usnesení. V následujícím doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky rovněž namítaly, že v dané věci rozhodoval nezákonný soudce, neboť přidělování věcí se nedělo podle rozvrhu práce.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz nález sp. zn. IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 15/21 SbNU 107), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2926/13 ze dne 16. 12. 2013]. Z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (124/2013 Sb.)].
V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelek a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení".
Jak vyplývá z judikatury, tak Ústavní soud uznává důležitost postavení insolvenčního soudu jako procesního subjektu s řídící pravomocí v insolvenčním řízení. Insolvenční soud plní v insolvenčním řízení dvojí roli, zajišťuje jednak rozhodovací činnost a na straně druhé provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu vymezuje insolvenční zákon i pravomoci insolvenčního soudu vůči insolvenčnímu správci [nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), bod 19]. Dohlédací činnost soudu je obecně stanovena v §11 insolvenčního zákona a specificky poté v dalších ustanoveních. Jedním z nich je i §230 odst. 2, dle kterého, jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě. Osoba s dispozičními oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že nesměřují k řádné správě, avšak pouze požádá-li insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
Stěžovatelky argumentují, že napadeným usnesením krajský soud tuto svou dohlédací pravomoc překročil. Ústavní soud však je toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu se zcela nevymyká zákonné úpravě a nejde tu o zjevný exces, kdy by krajský soud zjevně překročil své pravomoci dané mu insolvenčním zákonem [a contrario nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)].
Předmětem napadeného usnesení (viz bod 5 výše) byl způsob provedení reorganizace úpadce. Krajský soud na návrh insolvenční správkyně rozhodl, že tato není vázána konkrétními pokyny zajištěného věřitele a věřitelského výboru a vyslovil svůj názor na zákonnost řešení závazků společnosti LESS & ENERGY, s. r. o., v rámci daného insolvenčního řízení. Podle názoru Ústavního soudu toto usnesení insolvenčního soudu, učiněné v rámci jeho dohlédací činnosti, není samo o sobě schopno zasáhnout do základních práv stěžovatelek, pod kterými je nutno chápat substantivní základní právo.
Substantivním základním právem, které má být dle stěžovatelek napadeným usnesením dotčeno, je právo na ochranu jejich vlastnictví. Napadené usnesení však nemá žádné bezprostřední negativní dopady do majetkové sféry stěžovatelek. Stěžovatelky jsou patrně toho názoru, že v konečném důsledku tomu tak bude, protože insolvenční správkyně a soud podporují, dle jejich názoru, nevhodný způsob reorganizace. To je však v této fázi otázka čistě hypotetická. Případná nevhodnost postupu insolvenčního soudu při reorganizaci úpadce bude moci být posouzena až po skončení insolvenčního řízení, kdy bude postaveno na jisto, jakou část svých pohledávek stěžovatelky získají zpět. Poté budou mít stěžovatelky k dispozici prostředky nápravy, včetně žaloby proti státu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Stěžovatelky rovněž nejsou napadeným usnesením zbaveny svých práv daných jim insolvenčním zákonem ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení. Napadeným usnesením krajský soud pouze rozhodl, že konkurzní správkyně není vázána konkrétními pokyny stěžovatelek a vyjádřil svůj názor na jednu konkrétní otázku reorganizace (možnost řešit pohledávky společnosti LESS & ENERGY, s. r. o.). Fakticky jde pouze o rozpor mezi názorem krajského soudu a stěžovatelek o rozsah vlivu věřitelů na insolvenční řízení svěřeného jim insolvenčním zákonem a rozsah možné ingerence insolvenčního soudu do tohoto vlivu. Krajský soud tento pokyn první stěžovatelky považuje za v rozporu s právem, a proto zasáhl. Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva náleží v prvé řadě obecným soudům a Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze, pokud by jejich rozhodnutí bylo projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Takovou závadu však Ústavní soud v usnesení krajského soudu, které je přesvědčivě a logicky odůvodněno, nespatřuje.
I kdyby Ústavní soud připustil, že napadené usnesení může představovat určitý zásah do majetkových práv stěžovatelek (kdy za majetek je možno považovat jejich pohledávky a za zásah poté ingerenci soudu do řešení úpadku jejich dlužníka), tak v žádném případě nejde o zásah citelný, neboť se týká velmi úzce vymezené otázky řešení reorganizace dlužníka. Kontrolu nad insolvenčním řízení, tak jak jim ji svěřuje insolvenční zákon, stěžovatelky v žádném případě zcela neztrácejí.
Rovněž dle názoru Ústavního soudu nelze u napadeného usnesení mluvit o ukončení samostatně uzavřené součásti řízení. Napadené usnesení je pouze jedním dílčím rozhodnutím, které usměrňuje postup, jakým způsobem má být probíhající reorganizace provedena.
Nyní projednávaný případ je nutno odlišit od nálezů Ústavního soudu, ve kterých shledal, že rozhodnutí soudu o hlasovacích právech na věřitelském výboru je způsobilé zasáhnout do ústavně garantovaných práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101), či nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219)]. Tato rozhodnutí lze totiž považovat za ukončující samostatnou fázi řízení, neboť věřitelům je znemožněno řádně vykonat své právo dané insolvenčním zákonem a hlasovat odpovídajícím způsobem na schůzi věřitelů. Tato rozhodnutí se týkají pouze dané schůze věřitelů a jde tedy o jasně vymezenou část insolvenčního řízení.
Tato rozhodnutí mají rovněž bezprostřední a citelný dopad na výkon vlastnických práv věřitelů, kdy za majetek je možno považovat jejich pohledávky. Neumožnění řádného hlasování je věřitelům znemožněno vůbec o svém majetku v souladu s insolvenčním zákonem rozhodovat. V nyní posuzované věci však nejde o situaci, kdy by stěžovatelkám bylo zcela znemožněno uplatňovat svá práva v insolvenčním řízení (viz bod 17 výše), což by již mohlo být považováno za citelný zásah do jejích práv. Jde pouze o nesouhlas stěžovatelek s vedením tohoto řízení týkající se úzce vymezené otázky. Konstrukce insolvenčního zákona, byť velmi akcentující názor věřitelů při řešení úpadku dlužníka, obsahuje korekční působení insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti. Ta je odůvodněna výjimečnou povahou okolností, které na rozdíl od normálně fungující společnosti představuje společnost v úpadku (viz Richter, Tomáš. Insolvenční právo. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 163).
Lze rovněž také zmínit, že rozhodování soudů o hlasovacích právech na schůzích věřitelů je natolik specifické, že rozhodně jej nelze podřadit pod dohlédací činnost soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)]. V nyní posuzované věci však o dohlédací činnost, jak vyloženo výše, jde, a proto nelze pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat napadené usnesení odvozovat čistě analogicky od jeho judikatury týkají se hlasování na schůzi věřitelů.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud shledal, že napadené usnesení, upravující způsob realizace reorganizace dlužníka, nebylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelek a ani, že by tvořilo samostatnou uzavřenou součást insolvenčního řízení. Nebyla tak splněna ani jedna z kumulativních podmínek opravňující Ústavní soud přezkoumávat nemeritorní rozhodnutí.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o návrh na zrušení namítaného ustanovení insolvenčního zákona, tak Ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu