Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.01.1999, sp. zn. I. ÚS 401/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 3/13 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.401.98

sp. zn. I. ÚS 401/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98, se zrušují. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 1 T 118/95, byl stěžovatel uznán vinným tím, že ve dnech 7., 24. a 25. července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že poškozená I. V. mu z jeho bytu ve dnech 27. května, 10., 6.-12. a 15. června 1994 postupně odcizila šperky, peníze, elektroniku, látky a další věci v celkové hodnotě cca 185.000 Kč, v důsledku čehož byla u I. V. provedena domovní prohlídka, obvodním státním zastupitelstvím byl vydán předběžný souhlas s jejím zadržením, "přičemž ke krádeži věcí nedošlo". Protože prý tedy jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchal trestný čin křivého obvinění podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 1 roku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3.1998, sp. zn. 6 To 109/98, byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení soud především uvedl, že provedené dokazování bylo nedostatečné, neboť je nutné ještě "prověřit i osobu I. V., zejména vyžádáním výpisu z rejstříku trestů, zprávy o její pověsti a pracovní hodnocení, aby bylo "najisto postaveno", o jakou osobu se jedná. K požadavku stěžovatele na výslech svědků G., K. a S., kteří měli dosvědčit, že údajně odcizené věci stěžovatel skutečně vlastnil, Městský soud v Praze uvedl, že se s ním neztotožňuje, neboť rozhodující je to, zda věci byly I. V. odcizeny. V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl stěžovatel opět uznán vinným tím, že ve dnech 7., 24. a 25. července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že I. V. mu z jeho bytu v Praze 7, Schnirchova ulice č. 18, ve dnech 27. května, 10., 6.-12. a 15. června 1994 postupně odcizila šperky, peníze, elektroniku, látky a další věci v celkové hodnotě cca 185.000 Kč, v důsledku čehož byla u I. V. provedena domovní prohlídka, obvodním státním zastupitelstvím byl vydán předběžný souhlas s jejím zadržením, přičemž ke krádeži věcí nedošlo. Protože tedy stěžovatel jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchal trestný čin křivého obvinění podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 1 roku. V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 v prvé řadě uvedl, že se stěžovatel s poškozenou I. V. seznámil během svého pobytu v lázních v únoru roku 1994 a jejich vztah přerostl ve vztah milenecký. Před ukončením lázeňského pobytu se dohodli, že uzavřou sňatek a I. V. stěžovatele opakovaně navštěvovala v jeho bytě. Později však stěžovatel I. V. obvinil z toho, že mu odcizila výše označené věci. V jeho výpovědích prý však byly zjištěny závažné rozpory: v přípravném řízení např. uváděl, že mu byly ukradeny 4 bankovky v hodnotě 4.000 Kč a muselo se tedy jednat o bankovky tisícikorunové, v další výpovědi však tvrdil, že se jednalo o bankovky pětisetkorunové, kdy čtyři tyto bankovky nalezl v kabelce I. V. Stěžovatel údajně původně uváděl přesná data, kdy se měly jednotlivé věci ztrácet a kdy na jejich ztrátu přišel, avšak "později u hlavního líčení uvedl, že původně se ztratily pouze šperky a že zbytek věcí se ztratil až při poslední návštěvě V., poslední den"; u hlavního líčení stěžovatel poprvé hovořil o komplicovi I. V., "zjevně poté, co si uvědomil, že by V. samotná nemohla takové množství odnést". Soud dále zpochybnil skutečnost, že stěžovatel oznámil odcizení předmětných věcí nikoliv okamžitě po tomto zjištění, nýbrž až později. Stěžovatelovu obhajobu, že nejprve chtěl situaci řešit jinými způsoby, považoval soud za účelovou. Tvrzení stěžovatele, že celou záležitost ihned hlásil na linku 158, prý bylo vyvráceno záznamy v příslušných knihách tísňového volání. Za nevěrohodnou označil soud také výpověď stěžovatele o tom, že trestný čin telefonicky oznámil na služebnu Policie ČR v Praze 7 a že mu tam bylo sděleno, že má případ ohlásit osobně "až v pondělí, tedy za dva dny". Rozpor ve výpovědích stěžovatele prý spočíval i v tom, že původně tvrdil, že věci má po své zesnulé matce, později však prohlásil, že je dostal jako dar ještě za jejího života. Rovněž svědci (H., P., MUDr. Č.) prý nepotvrdili stěžovatelovu obhajobu. Svědek H. pouze uvedl, že stěžovatel při koupi obkladů zjistil, že mu chyběly peníze, což jej udivilo. H. mu proto půjčil 2.000 Kč. Nepamatuje si však, že by byl stěžovatel z jeho bytu volal policii. Svědkyně P. sice potvrdila, že zesnulá matka stěžovatele jí ukazovala několik šperků, které prý však stěžovateli měly "úplně" připadnout až po její smrti. MUDr. Č. dosvědčil, že stěžovateli skutečně u něj v bytě vrátil částku 4.000 Kč, u hlavního líčení si však již nevzpomněl, zda se jednalo o staré nebo nové bankovky a v jaké byly hodnotě. Za důkazy, svědčící proti stěžovateli, obvodní soud označil především svědecké výpovědi I. V. a její matky O. V., které spolu navzájem korespondují a "zcela logicky" vysvětlují postup jejich jednání a "soud nemá důvod těmto svědkyním nevěřit". Stěžovatel prý byl usvědčen i některými listinnými důkazy: usnesením o odložení podání stěžovatele proti I. V. (č.l. 27), návrhem k provedení domovní prohlídky, příkazem k jejímu provedení a protokolem o jejím provedení (č.l. 34, 35 a 36), protokolem o výslechu stěžovatele atd. Z dědického spisu po zesnulé matce stěžovatele údajně nevyplývá, že by stěžovatel předmětné věci (šperky, látky) zdědil. Pokud by je nabyl za života matky darem, musely by prý podléhat darovací dani, což však nebylo prokázáno. Z těchto důvodů soud uvedl, že "má vůbec pochybnosti o tom, zda obžalovaný předměty uvedené jako odcizené vlastnil". Nedůvodnou prý byla stěžovatelova námitka o podjatosti policistů Prahy 7, neboť jejich jediným pochybením bylo to, že oznámení o trestném činu bylo klasifikováno jako zápis o výslechu svědka - poškozeného (namísto protokolu o trestním oznámení) a nebylo provedeno ohledání místa činu (bytu stěžovatele) jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Jinak prý policisté postupovali v souladu s trestním řádem. K subjektivní stránce trestného činu Obvodní soud pro Prahu 7 uvedl, že byla rovněž naplněna, a poukázal zejména na výpověď svědkyně O. V., podle níž jí stěžovatel volal, že pokud I. V. věci vrátí a vrátí se sama do Prahy, nebude celou věc hlásit policii, v opačném případě že si to "s nimi vyřídí". Stěžovateli tedy prý muselo být jasné, že pokud podá podnět k trestnímu stíhání nebo oznámí trestný čin, bude se situace "odvíjet" podle trestního řádu a pokud označil V. jako osobu, která mu věci odcizila - přestože u ní žádná z těchto věcí nebyla nalezena a nebylo ani zjištěno, zda tyto věci existovaly - bude proti ní zahájeno trestní stíhání. Následkem jeho jednání měla I. V. ostudu, byla u ní provedena domovní prohlídka, byla opakovaně držena na místním oddělení policie k podání vysvětlení "a tyto úkony musely mít na ni nepochybně jako na osobu, která se dosud nesetkala s orgány činnými v trestním řízení velice negativní vliv" a poškodily ji. K osobě poškozené obvodní soud na základě doplněného dokazování uvedl, že v minulosti nebyla trestně ani přestupkově stíhána a že podané reference na ni jsou pozitivní. Obvodní soud pro Prahu 7 se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, odvolávající se na judikát Nejvyššího soudu ČR č. 44/65, neboť souzená věc je údajně skutkově odlišná: stěžovatel jednal uváženě a vědomě, poskytoval policistům konkrétní údaje a podrobnosti, mající za cíl dokázat konkrétní osobě konkrétní trestnou činnost, přičemž je "existence všech jím udaných věcí v tom množství, jak uvádí, včetně šperků, nanejvýš pochybná". Stěžovatel poškozenou obvinil z vynášení věcí v nočních hodinách a za jeho nepřítomnosti, přičemž k tomu by prý bylo zapotřebí "mnohem větší síly, než jakou při své drobné postavě disponuje poškozená". I. V. údajně v Praze neměla žádné známé, takže jí v tom nemohl ani nikdo pomoci. K návrhům stěžovatele na výslech dalších svědků (G., Š., S.) soud uvedl, že je hodnotí jako ryze účelové, neboť tito svědci mohli a měli být navrženi stěžovatelem již v přípravném řízení, nejpozději však u prvního hlavního líčení, zatímco stěžovatel navrhl jejich výslech až před (původním) odvolacím líčením. Ostatně "důkazní hodnota výpovědí těchto svědků by nepřinesla žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Mimoto písemné prohlášení svědka Š., připojené ke spisu, údajně zcela nekoresponduje s výpovědí stěžovatele u hlavního líčení, a je proto nevěrohodné. Svědkyně S. spolu se stěžovatelem nahlédla do příslušného soudního spisu a její výpověď by proto měla sníženou důkazní hodnotu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 6 To 336/98, bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998 zamítnuto. V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 7 po zrušení původního rozsudku doplnil dokazování a provedené důkazy znovu zhodnotil. Zejména se podrobně vypořádal s obhajobou stěžovatele a přesvědčivým způsobem vysvětlil, ze kterých důkazů při svém rozhodování o vině vycházel a proč jeho obhajobě neuvěřil. Značné pochyby prý vzbuzuje především ta skutečnost, že ztrátu věcí stěžovatel nehlásil ihned, nýbrž až poté, co se s poškozenou rozešel. V záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na spravedlivý proces, a poukázal i na článek 90 Ústavy . Zmíněnou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že řízení před obecnými soudy nebylo úplné a trpělo podstatnými vadami, dokazování bylo jednostranné a zejména nebylo prokázáno, že měl stěžovatel v souvislosti s odcizením jeho věcí z bytu úmysl kohokoliv obvinit křivě. Obvodní soud neprovedl výslech svědků G., Š. a S., jejichž výpovědi prý mohly podpořit stěžovatelovo tvrzení o vlastnictví věcí, a dostatečným způsobem nebylo vysvětleno, proč k těmto výslechům nedošlo. Soudy prý hodnotily provedené důkazy v neprospěch stěžovatele. Domovní prohlídka v bytě poškozené byla provedena až 16 dnů po nahlášení krádeží, některé úkony nebyly provedeny vůbec (zejména ohledání místa činu). Bez dalšího dokazování prý zůstala informace o poskytnutí zálohy za snubní prstýnky a o tom, že složená záloha 4.000 Kč na ně byla vyzvednuta matkou poškozené bez vědomí stěžovatele a byla mu vrácena "až po mnoha opakovaných urgencích". Stěžovatel konstatoval, že trestný čin křivého obvinění podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona je úmyslným trestným činem. V této souvislosti se odvolává na právní názor Nejvyššího soudu ČR (č. 44/65 Sbírky rozhodnutí), podle něhož vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé a křivé obvinění. Stěžovatel prý pouze učinil trestní oznámení a vyslovil podezření o možném pachateli krádeže. Konkrétně namítl, že protokoly s ním sepsané v červnu a červenci 1994 měly charakter oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, byť policejní orgán použil nesprávně protokol o výslechu svědka-poškozeného. V řízení prý nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu kohokoli křivě obvinit a proti I. V. vyslovoval podezření proto, že byl přesvědčen, že věci skutečně odcizila. Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. Stěžovatel trvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 a Městské státní zastupitelství v Praze. Obvodní soud pro Prahu 7 pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v souzené věci vydal. Rovněž Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění usnesení, jež v dané věci vydal, a na obsah příslušného soudního spisu. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť "celé řízení proběhlo v souladu s trestním zákonem a trestním řádem". Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů v této věci. Hodnocení důkazů spadá plně do kompetence soudu a v tomto případě prý byl plně respektován trestní řád. Práva stěžovatele proto porušena nebyla. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a dovolává se i čl. 90 Ústavy. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochrany právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - kterou již vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257). Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud i v souzené věci. Podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona "kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta". Z textu samého je zřejmé, že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu je konstruována jako dolosní, což znamená, že stěžovatel v souzené věci musel chtít jiného lživě obvinit z trestného činu nebo si musel být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a byl s tím srozuměn a současně muset chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Přitom "lživě obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem" (srov. Rizman/Šámal, Trestní zákon - komentář, C. H. Beck, Praha, 3. vyd., 1998, str. 845). V souzené věci tedy za uvedený trestný čin mohl být stěžovatel po právu odsouzen pouze tehdy, pokud by se - mimo jiné - prokázal jeho úmysl obvinit poškozenou I. V. lživě. Z napadených rozhodnutí obecných soudů a z příslušného soudního spisu vyplývá, že za důkazy, svědčící proti stěžovateli, byly považovány zejména (1.) určité nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele, (2.) svědecké výpovědi poškozené I. V. a její matky O. V. a (3.) některé listinné důkazy. Vycházeje z toho však Ústavní soud dovozuje - aniž by jednotlivé důkazy z hlediska jejich věrohodnosti prověřoval - že v současné důkazní situaci stěží mohou - ať již jednotlivě nebo ve svém souhrnu - tvořit spolehlivý základ pro soudní rozsudek. Určité nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele totiž lze částečně vysvětlit a zejména nejsou zásadního rázu, neboť z nich přímo nevyplývá stěžovatelův úmysl poškozenou obvinit lživě (např. údajný rozpor v tvrzení, zda stěžovatel předmětné věci dostal ještě za života své matky nebo až po její smrti; o tvrzení - podle názoru obvodního soudu účelové - že stěžovatel ztrátu věcí oznámil až později po jejím zjištění, neboť prý chtěl situaci nejprve řešit jednáním a dohodou apod.). Nesporně závažnějšími důkazy proti stěžovateli jsou svědecké výpovědi poškozené I. V. a její matky O. V. Ani z nich samotných však nelze jednoznačně dovodit závěr o vině stěžovatele, neboť jejich podstatou je pouze tvrzení, že poškozená I. V. předmětné věci neodcizila. I když Ústavní soud nemíní hodnotit pravdivost těchto důkazů, je přesvědčen, že ani z nich přímo nevyplývá, že stěžovatel měl v úmyslu - ve smyslu citovaného ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona - poškozenou obvinit z trestného činu lživě. Konečně ani listiny, na něž se v odůvodnění napadeného rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 odvolává, nepředstavují důkaz o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za který byl odsouzen. Těmito "listinnými doklady" jsou totiž materiály, z nichž v podstatě vyplývá, že trestní oznámení proti poškozené bylo odloženo a jaké byly v dané věci provedeny vyšetřovací úkony. Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru - jak již uvedl - že provedené důkazy nemohou ani samostatně ani ve vzájemné spojitosti vést k názoru - nevyvolávajícímu závažné pochyby - že se stěžovatel skutečně dopustil trestného činu křivého obvinění podle ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona. To je dáno zejména s ohledem na to, že jde o trestný čin úmyslný, přičemž úmysl se musí vztahovat na všechny znaky dané skutkové podstaty, tedy i na lživost křivého obvinění. V této souvislosti se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu z 15. 7.1965, sp. zn. 4 Tz 40/65 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 44/1965), z něhož vyplývá, že "vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění." V souzené věci sice stěžovatel skutečně o poškozené vypovídal, že mu předmětné věci odcizila, leč ze samotné skutečnosti, že se toto obvinění neprokázalo, nelze spolehlivě usuzovat na úmysl stěžovatele poškozenou obvinit lživě. Nelze rovněž nevidět, že za stavu, kdy důkazní situace nebyla zcela jednoznačná, Obvodní soud pro Prahu 7 nepřipustil některé důkazní návrhy, předložené stěžovatelem (výslech svědků G., Š. a S.), jež nebyly se zřetelem ke všem okolnostem nevýznamné. Obvodní soud k těmto návrhům uvedl, že je hodnotí jako ryze účelové, neboť by prý jejich důkazní hodnota "nepřinesla žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Faktem však je, že těmito výpověďmi chtěl stěžovatel především prokázat, že údajně odcizené věci byly v jeho vlastnictví. Obvodní soud však tyto důkazy neprovedl, byť v odůvodnění napadeného rozsudku zásadně zpochybnil, zda stěžovatel údajně odcizené věci skutečně vlastnil. Je tedy nepochybné, že se touto otázkou přece jen zabýval a zřejmě ji i v kontextu celé věci reflektoval. Se zřetelem ke všem těmto důvodům Ústavní soud shledal, že v souzené věci jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V tomto směru se odvolává na svou ustálenou judikaturu, která je citována na jiném místě tohoto nálezu. Proto Ústavní soud dovozuje, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98, byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť by to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1 T 118/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 6 To 336/98, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. ledna 1999