ECLI:CZ:US:2018:1.US.4035.17.1
sp. zn. I. ÚS 4035/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TŘI PYRAMIDY s.r.o., Palackého 5001/1, Jihlava, právně zastoupené JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, č. j. 30 Af 65/2017-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ze stěžovatelkou předložené správní žaloby vyplývá, že jí byla na základě výsledků kontroly ministerstva průmyslu a obchodu dne 18. 11. 2011 připsána na účet dotace ze státního rozpočtu a ERD ve výši 24.480.000 Kč. Dne 7. 6. 2016 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola, a to za účelem prověření všech skutečností rozhodných pro správné zjištění a případné stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně k výše uvedenému dotačnímu titulu.
Dne 28. 11. 2016 byly stěžovatelce doručeny zajišťovací příkazy vydané Finančním úřadem v Jihlavě, č. j. 1752761/16/2901-80541-706451, s povinností uhradit do tří dnů částku 20.808.000 Kč a č. j. 17452761/16/1901-80541-706451, s povinností uhradit do tří dnů částku 3.672.000 Kč.
Ještě před vyřízením odvolání proti zajišťovacím příkazům dne 6. 12. 2016 a 23. 12. 2016 obstavil správce daně účet stěžovatelky a vydal rozhodnutí o zřízení zástavních práv k movitému majetku, představovanému vlastní výrobní linkou a technologií, veškerými zásobami materiálu a hotových výrobků, vůči nemovitému majetku a také zřídil zástavní právo k českému patentu č. 299665 sp. zn. UPV ČR PV 2007-89 ze dne 28. 8. 2008.
Dne 20. 12. 2016 vydal správce daně exekuční příkazy č. j. 1799011/16/2901-80541-706451, č. j. 1796564/16/2901-80541-706451, č. j. 1796556/16/2901-80541-706451, č. j. 1800187/16/2901-80541-706451, kterými nařídil prodej movitých věcí, nemovitých věcí a postižení jiného majetkového práva, kterým byl uvedený český patent a užitný vzor č. registrace 26390, PUV 2013-28951.
Závěry daňové kontroly byly předány daňovému subjektu a odvod za porušení rozpočtové kázně byl správcem daně předepsán platebními výměry č. 53/2017 a 54/17 ze dne 21. 3. 2017. Proti těmto platebním výměrům bylo podáno dne 20. 4. 2017 k Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně odvolání, o němž bylo rozhodnuto dne 21. 7. 2017, č. j. 32389/17/5000-10480-809735, tak, že bylo zamítnuto a platební výměry byly potvrzeny.
Stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí odvolacího správce daně správní žalobou, přičemž příslušnému soudu navrhla, aby žalobě přiznal v souladu s ustanovením §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, odkladný účinek. O nepřiznání odkladného účinku bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, že zajišťovací příkazy byly správcem daně vydány v situaci, kdy tento měl přesnou informaci o jejich majetkových poměrech a schopnosti případný odvod v budoucnosti uhradit. Správce daně obstavil stěžovatelce bankovní účet a ta tak nemohla splnit a ani se pokusit splnit zajišťovací příkazy. Žádosti stěžovatelky o posečkání s úhradou byly zamítnuty. Správce daně ihned na veškerý movitý i nemovitý majetek zřídil zástavní práva. Následně byly vydány exekuční příkazy a správce daně nařídil prodej movitých věcí. Postupem správce daně tak došlo k přerušení a ukončení výrobní činnosti stěžovatelky, neboť ta nemohla dostát svým závazkům a zaplatit svým dodavatelům a zaměstnancům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vlastní vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně a výsledek kontrolního zjištění nevychází z uvedení konkrétních porušení právních norem, ale pouze z možných závěrů správce daně. Ten neuvedl žádné konkrétní porušení právních předpisů. Stěžovatelka má za to, že pokud by došlo ze strany správce daně pouze k předepsání odvodu, bez zastavení činnosti společnosti, podařilo by se jí požadovanou částku díky rozvoji výroby uhradit.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že na prodej patentu již byla vydána dražební vyhláška, přičemž jejím prodejem dojde k nenávratnému znehodnocení výsledku společensky významné činnosti. Z toho důvodu bylo také stěžovatelkou požadováno povolení odkladného účinku. Podle jejího názoru byly v žalobě dostatečně podrobně uvedeny dopady činnosti správce daně na činnost stěžovatele. Krajský soud v Brně podle stěžovatelky vyjmul žádost o odkladný účinek z kontextu celého případu a rozhodl čistě formalisticky. Stěžovatelka má za to, že již není schopna si představit, jak více prokázat, že hrozící újma je závažná a reálná a nikoliv pouze bagatelní a hypotetická.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení čl. 2, čl. 3, čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud předně uvádí, že předmětná ústavní stížnost směřovala jen proti nepřiznání odkladného účinku žaloby, podané stěžovatelkou ke Krajskému soudu v Brně ve věci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2017, č. j. 32389/17/5000-10480-809735.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Protože předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23) a další, všechny nálezy a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí správního soudu není rozhodnutím konečným (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09), podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15]. Tímto testem napadené rozhodnutí správního soudu prošlo, neboť bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž tento soud uvádí důvody, na nichž bylo založeno. Stejně tak i důvody, pro které správní soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, byly v napadeném rozhodnutí (byť stručně) vyloženy.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že soud nepovažoval návrh stěžovatelky za dostatečně konkrétní v tom smyslu, že není zřejmé, jakou újmu by pro ni výkon rozhodnutí měl a z jakých konkrétních okolností to žalobkyně vyvozuje. Z předložených důkazů by podle krajského soudu měla vyplývat i intenzita zásahu do jejich práv. Soud dále uvedl, že mu nejsou známy aktuální majetkové poměry žalobkyně a ani žádné okolnosti vztahující se k výkonu její podnikatelské činnosti. Z toho důvodu krajský soud nedovodil důsledky, jež by měly vést u žalobkyně k existenčním problémům. Soud přitom vyslovil požadavek na předložení konkrétních důkazů, neboť jeho povinností není za žalobkyni cokoliv dovozovat a ani vyhledávat. V souvislosti s uvedeným má Ústavní soud za to, že se krajský soud s odůvodněním dílčího rozhodnutí řádně vypořádal. Z předložené žaloby si lze sice udělat představu o situaci, do níž se stěžovatelka dostala, nicméně proti požadavku na předložení konkrétních údajů dokládajících majetkovou a existenční situaci stěžovatelky, nelze v zásadě ničeho namítat.
Z výše vyloženého plyne, že krajský soud považoval předloženou argumentaci žalobkyně, stran přiznání odkladného účinku žalobě, za nedostatečnou, to však nebrání tomu, aby tato přistoupila k jejímu doplnění a novým návrhem se opětovně domáhala přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka si však při podání nového návrhu musí být vědoma toho, že její návrh může být posouzen jako res iudicata, jež navazuje na zásadu ne bis in idem. K aplikaci uvedených zásad Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2125/16 mimo jiné uvedl, že "Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalované a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když nejde o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde rovněž tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod č. 84/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).".
Ze shora uvedeného plyne, že má-li se obecný soud návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané žaloby vůbec zabývat, musí své podání opřít o jiné skutkové okolnosti (např. předložení účetní rozvahy, z níž by bylo zřejmé, jaká je aktuální výše majetku stěžovatelky a jakou měrou může být ohrožena její existence při vymáhání předepsaných částek) tedy především o ty, jejichž absenci krajský soud stěžovatelce v obecné rovině vytkl.
K postupu správce daně lze v obecné rovině uvést, že aplikace instrumentů svěřených zákonem správním orgánům, by měla být v zásadě taková, aby jejich využití, bylo lze považovat za přiměřené. Míra přiměřenosti se přitom odvíjí od konkrétních okolností toho kterého případu. Jinými slovy řečeno, správce daně by měl při vymáhání povinností daných zákonem postupovat tak, aby šetřil práva daňových subjektů. Je zcela pochopitelné, že správní orgán se ve své činnosti nemůže obejít bez jisté míry důrazu, na druhou stranu by měl vždy zvážit, či poměřit, zda je pochybení daňového subjektu natolik závažné, že nezbývá, než přistoupit k tak invazivním opatřením, jako je např. prodej majetku daňového subjektu (tím se správce daně dotýká samotné podstaty existence právnické osoby a mělo by být tedy zřejmé, z jakého důvodu nelze zajistit práva státu jiným způsobem, např. zástavním právem při stanovení splátkového kalendáře). Správce daně nemůže postupovat při uplatňování svých pravomocí čistě formalisticky. Každý daňový subjekt je ve své podstatě "živým organismem" a k jako takovému by se mělo k němu i přistupovat. Ze stěžovatelkou předložené žaloby se podává, že správce daně nařídil prodej movitých věcí, nemovitých věcí a postižení jiného majetkového práva, kterým byl uvedený český patent a užitný vzor č. registrace 26390, PUV 2013-28951, necelý měsíc poté, co byly stěžovatelce doručeny shora uvedené zajišťovací příkazy (takový postup si lze představit např. v případě zajištění majetku, podléhajícího zkáze). Aniž by se chtěl Ústavní soud v této fázi řízení jakkoli vměšovat do správního, natož soudního řízení, nabízí se otázka, zda by účelu sledovaného zákonem nebylo lze dosáhnout i jinak.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu