ECLI:CZ:US:2001:1.US.406.2000
sp. zn. I. ÚS 406/2000
Usnesení
I. ÚS 406/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 ca 26/2000, ze dne 2. 5. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, ze dne 10. 1. 2000, č. j. 3938/110/1999, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné ze dne 10. 5. 1999, čj. 9582/99/106970/4684.
Výměrem finančního úřadu byla stěžovateli na základě daňové kontroly doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997ve výši 150 176 Kč, z titulu prodeje pozemků uskutečněného před uplynutím pětileté lhůty od jejich nabytí. Uvedené pozemky v ceně 167 809,65 Kč na něj převedl Pozemkový fond ČR, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené stěžovatelem dle ustanovení §524 obč. zákoníku s oprávněnou osobou postoupením jejího nároku na vydání jiného pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Oprávněné osobě vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. 12. 1995, č. j. PÚ 1531/92-5.
Finanční ředitelství odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru zamítlo s odůvodněním, že stěžovatel získal nárok na vydání pozemku podle ustanovení občanského zákoníku a nikoliv na základě ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., a nemá tedy postavení oprávněné osoby ve smyslu citovaného zákona, které by ho opravňovalo k osvobození daně z příjmu z prodeje nemovitosti dle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.").
Krajský soud žalobu stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, a ve které dovozoval, že má postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., a má proto nárok na osvobození od daně z příjmu z prodeje takové nemovitosti, napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 16/96, z něhož vyplývá, že bezúplatné převedení pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nelze podřadit pod ustanovení §33a citovaného zákona o smluvním převodu pohledávek na poskytnutí náhrady, tj. na případy, kdy má nabyvatel postavení oprávněné osoby. Dle krajského soudu argumentace Nejvyššího soudu ČR je přesvědčivá a logická, podložená tím, že ustanovení §11 citovaného zákona je zařazeno mimo ustanovení věnovaná náhradám. Zákon tak přiznává postavení oprávněné osoby, jen když nabyvatel smluvně nabyl nárok na poskytnutí náhrady dle tohoto zákona, což však není případ poskytnutí jiného pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Z hlediska možnosti osvobození od daně z příjmu z prodeje nemovitosti dle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb. (dle kterého jsou osvobozeny "...příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů..."), pak bylo rozhodující posouzení, zda lze uvedenou nemovitost považovat za vydanou podle zvláštních předpisů. Ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že pokud oprávněné osobě nelze vydat nemovitost pro některou ze zákonem stanovených překážek, jsou jí z vlastnictví státu převedeny Pozemkovým úřadem ČR jiné pozemky postupem dle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. (případně poskytnuta náhrada v penězích). Okruh oprávněných osob je taxativně stanoven v ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. Za oprávněné osoby proto mohou být považovány jen osoby, kterým na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vznikl nárok na bezúplatný převod jiných pozemků. Z uvedeného dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že k převodu pozemku ve smyslu citovaného ustanovení dochází jen tehdy, nabývá-li pozemek oprávněná osoba dle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. Za takovou osobu však nelze považovat stěžovatele, kterému nárok na převedení pozemku vznikl na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené s oprávněnou osobou. Stěžovatel tak sice nemovitost nabyl od Pozemkového fondu ČR, nikoliv však jako oprávněná osoba na základě uplatněného restitučního nároku, nýbrž na základě jiného právního titulu, tedy singulární sukcesí. S tímto závěrem koresponduje i výklad ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., dle kterého jsou od daně z příjmu osvobozeny příjmy, které ve skutečnosti nepředstavují rozšíření majetku daňového subjektu, ale jedná se o nápravu majetkových křivd utrpěných v minulosti.
V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel v podstatě uvádí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 6. 1997, je ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. při správné aplikaci ustanovení §33a odst. 1 tohoto zákona osobou oprávněnou vůči státu, neboť zákonodárce umožnil postoupení daných nároků, když uvedl, že nabyvatel nároku má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona, čímž vyjádřil, že postavení nositelů je rovnocenné. Stěžovatel tvrdí, že i jeho prodej pozemků získaných formou převodu z Pozemkového fondu ČR jako postupníkovi restituční pohledávky dle §524 a násl. obč. zákoníku je od daně osvobozen, neboť on na základě smlouvy o postoupení pohledávky získal restituční nárok a tento restituční nárok mu byl naplněn převodem pozemků ve vlastnictví státu dohodou dle §11 odst. 2 zákona o půdě, a je zcela irelevantní, že k vydání tzv. náhradní restituce nedošlo původní oprávněné osobě, ale postupníkovi. Opačný výklad je v rozporu s duchem restitučního procesu, kde by docházelo ke zcela nepatřičné diskriminaci restituentů, jimž by fakticky s ohledem na daňové komplikace byla znemožňována volná dispozice s majetkem oproti osobám, které vlastní majetek nikoli restitučně navrácený.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, a zdůraznil, že stěžovateli byly dotčené pozemky vydány na podkladě restituentem postoupené pohledávky, tedy postupem podle §524 a násl. obč. zákoníku a nikoliv podle zákona o půdě. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §4 ani §33a odst. 1 zákona o půdě a předmětné nemovitosti sice nabyl z rukou Pozemkového fondu ČR, nikoli však na základě uplatněného restitučního nároku, nýbrž na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou s ním uzavřela oprávněná osoba jako postupitel. Nemovitosti lze vydat podle zákona o půdě pouze oprávněné osobě, nikoli postupníkovi, jak se stěžovatel mylně domnívá. Pokud tak Pozemkový fond ČR učinil, nejednalo se o vydání nemovitostí podle zvláštních předpisů ve smyslu §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 60/01, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná. Z porovnání obsahu žalobního návrhu a ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje tytéž argumenty jako v řízení před krajským soudem, se kterými se tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, a stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud považuje závěry, uvedené v napadeném rozhodnutí, za ústavně konformní, odpovídající záměrům zákonodárce při tvorbě zákona o dani z příjmu. Z koncepce ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu (ostatně přijatého i účinného dříve, než bylo ustanovení §33a do zákona o půdě zařazeno), pak dle názoru Ústavního soudu vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně z příjmu skutečně jen osobám dříve postiženým, kterým byl jejich majetek navrácen a nikoliv osobám dalším. Za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak je má na mysli ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., je proto nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právní skutečnosti, jejímž smyslem bylo odstranění způsobených majetkových křivd a nikoliv nemovitosti, vydané z jiného již odvozeného titulu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 4 a čl. 11 odst.1 a 5 Listiny základních práv a svobod, neboť v uložení daňové povinnosti, jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení základního práva, chráněného Listinou základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona 229/1991 Sb. a zákona č. 586/1992 Sb. byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť právo na spravedlivý proces nebylo stěžovateli odepřeno, o čemž svědčí např. to, že stěžovatel jako žalobce měl možnost před soudem vznášet své námitky proti správnímu rozhodnutí jakož i navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu