ECLI:CZ:US:2013:1.US.4083.12.1
sp. zn. I. ÚS 4083/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ingrid Szabó, zastoupené Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 49, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1747/2012-174, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Gabriela Szabó, zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 23, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále zásada rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že "odvolací a dovolací soud v odůvodnění napadených rozsudků zcela opomíjejí skutečnost, že stěžovatelka a Ing. Gabriel Szabó postupovali při zúžení SJM tak, že kromě převodu majetku na stěžovatelku zřídili věcné břemeno doživotního užívání pro Ing. Gabriela Szabó a tím de facto nahradili ve sféře jeho práv to, co mu ušlo zúžením SJM, když hodnota věcného břemene odpovídala přibližně polovině hodnoty nemovitostí. Stěžovatelka tak byla sice výlučnou majitelkou nemovitostí, nicméně majetek Ing. Gabriela Szabó se v důsledku zřízení věcného břemene nezmenšil. Pokud pak odvolací i dovolací soud argumentují rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, tuto skutečnost nijak nezohledňují a zakládají neudržitelný stav, kdy žalobkyně musela zaplatit celou hypotéku za dům a ještě k tomu vyplatit téměř 850.00,- Kč žalovanému (Ing. Gabrielu Szabó), který by sice neměl dům, neměl by však také žádné závazky vyplývající z úvěru. Nadsazeně řečeno by tak žalobkyně (stěžovatelka) v podstatě žalovanému (Ing. Gabriel Szabó) zaplatila přes 850.000.- Kč (Upozornění ÚS na rozpor mezi 850.00,- a 850.000 Kč) Aplikace judikatury Nejvyššího soudu ČR ze strany odvolacího soudu tak ve svém důsledku zakládá nespravedlnost, a takový postup je v hrubém rozporu se zásadou rovnosti stran."
Z obsahu spisu Odvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 33 C 251/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 33 C 251/2009-119, vypořádal společné jmění účastníků tak, že stěžovatelce přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků již splacený dluh vůči Hypoteční bance, a. s., který ke dni zániku manželství trval, v kapitalizované výši 1.741.959,97 Kč (výrok I. rozsudku). Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 772.878,32 Kč (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 98.101,70 Kč (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Podáním ze dne 9. 11. 2012 právní zástupkyně vedlejšího účastníka požádala Ústavní soud o zaslání ústavní stížnosti, aby se k ní vedlejší účastník mohl vyjádřit. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastník uvedl, že považuje závěry odvolacího a dovolacího soudu za správné. Vedlejší účastník naopak považuje za zjevně nespravedlivý rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého by mu po vypořádání společného jmění manželů zůstala částka 66 010,68 Kč a stěžovatelce nemovitosti bez věcného břemene v hodnotě asi 4 000 000 Kč. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že od okamžiku, kdy byly předmětné nemovitosti dohodou o zúžení společného jmění manželů vyňaty ze společného jmění manželů a staly se výlučným majetkem stěžovatelky, představují další splátky úvěru investici ze společného jmění manželů vynaloženou na výlučný majetek stěžovatelky. Není proto důvod, aby taková částka byla do závěrečného vypořádání společného jmění manželů zahrnuta. Otázka zřízení věcného břemene nemá dle vedlejšího účastníka pro posouzení věci žádný význam, neboť byla řešena v samostatném soudním sporu, rozsudek v této věci je pravomocný a nebylo proti němu podáno dovolání ani ústavní stížnost. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelce, která ve své replice namítá, že vedlejší účastník toliko opakuje argumentaci použitou dovolacím soudem a nepředkládá žádné argumenty, které by byly relevantní z hlediska ústavní stížností stěžovatelky. Skutečnost, že mezi manžely došlo kromě jiného k zřízení věcného břemene a jeho následnému zrušení za náhradu pak dle stěžovatelky způsobuje, že se vedlejší účastník obohatil na úkor stěžovatelky o částku přesahující 850.000,- Kč, když obecné soudy existenci věcného břemene a jeho následné zrušení za náhradu vůbec nebraly v potaz.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci nabyli za trvání manželství budovu č. p. 578 a pozemek parc. č. 1401 v katastrálním území Liboc (dále jen ,,předmětné nemovitosti"). Tyto nemovitosti byly financovány převážně z hypotéčního úvěru u Hypotéční banky, a.s. Následně účastníci ještě za trvání manželství uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů, na základě které se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí stěžovatelka a ve prospěch vedlejšího účastníka bylo na předmětných nemovitostech zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání. Za dobu trvání manželství bylo po zúžení společného jmění manželů vynaloženo na úvěr ze společných prostředků celkem 46.283,40 Kč. Po právní moci rozsudku o rozvodu zaplatila stěžovatelka na splátkách hypotéčního úvěru dohromady 1.667.000,-Kč a vedlejší účastník 74.960,-Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když stěžovatelce přikázal dluh ze smlouvy o úvěru, který byl v době rozhodování soudu stěžovatelkou již splacen, neboť při vypořádání společného jmění manželů lze jednomu z manželů do výlučného vlastnictví přikázat pouze věc nebo majetkové právo v době rozhodování soudu existující. Soud prvního stupně pochybil dle odvolacího soudu i v tom, že zohlednil při vypořádání společného jmění účastníků částky, které stěžovatelka vynaložila na splátkách úvěru po zániku společného jmění manželů. Dovolací soud poté, co vyložil, proč nemá dovoláním napadené rozhodnutí za překvapivé, konstatoval, že se mu nejeví jako nespravedlivý princip, podle kterého hradí splátky hypotéčního úvěru po zániku společného jmění manželů ve vztahu k majetku, který byl z tohoto úvěru pořízen, ten z manželů, který se na základě dohody o zúžení společného jmění manželů stal výlučným vlastníkem tohoto majetku, aniž by mohl tento manžel požadovat od druhého manžela participaci na těchto platbách v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Odlišné řešení mohli účastníci smluvně ujednat v dohodě o zúžení společného jmění manželů. Pokud tak neučinili, a je nerozhodné z jakého důvodu (byť i z neznalosti právní úpravy či jejího výkladu), nelze vzniklý stav považovat za "nespravedlivý". Otázka zřízeného věcného břemene a jeho následného zrušení je pak dle Nejvyššího soudu právním vztahem zcela nezávislým na úhradě plateb hypotéčního úvěru.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace předmětných ustanovení o. z. dopadajících na problematiku vypořádání společného jmění manželů byly obecnými soudy provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Není pravdou, jak uvedla stěžovatelka, že soudy opomenuly skutečnost, že účastníci zřídili věcné břemeno doživotního užívání pro vedlejšího účastníka a tím nepřihlédly ke všem okolnostem dané věci. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud konstatoval na str. 6 svého rozsudku, že otázka zřízení věcného břemene a jeho následného zrušení je právním vztahem zcela nezávislým na úhradě plateb hypotéčního úvěru.
Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné další ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelky na výklad dotčených ustanovení o. z. je polemikou s výkladem zákonné normy obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že obecné soudy napadeným rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná, a Ústavní soud ji bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu