ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1747.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1747/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. S. , zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému Ing. G. S. , zastoupenému JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 251/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 26 540,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jany Dvořákové Závodské.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 33 C 251/2009-119, vypořádal společné jmění účastníků tak, že žalobkyni přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků již splacený dluh vůči Hypoteční bance, a. s., který ke dni zániku manželství trval, v kapitalizované výši 1.741.959,97 Kč (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 772.878,32 Kč (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci nabyli za trvání manželství budovu č. p. 578 a pozemek parc. č. 1401 v katastrálním území L. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti byly financovány převážně z hypotéčního úvěru u Hypotéční banky, a.s. Následně účastníci ještě za trvání manželství uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů, na základě které se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí žalobkyně a ve prospěch žalovaného bylo na předmětných nemovitostech zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání. Za dobu trvání manželství bylo po zúžení společného jmění manželů vynaloženo na úvěr ze společných prostředků celkem 46.283,40 Kč. Po právní moci rozsudku o rozvodu zaplatila žalobkyně na splátkách hypotéčního úvěru dohromady 1.667.000,-Kč a žalovaný 74.960,-Kč. Soud prvního stupně byl toho názoru, že hypotéční úvěr je společným závazkem účastníků i po okamžiku zúžení společného jmění ohledně předmětných nemovitostí. Je navíc neudržitelné, aby byla žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu za zrušení věcného břemene a on neměl žádný závazek z úvěru na předmětné nemovitosti.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku ve výši 98.101,70 Kč (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). Soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil, když žalobkyni přikázal dluh ze smlouvy o úvěru, který byl v době rozhodování soudu žalobkyní již splacen. Odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozsudku na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, a uzavřel, že částky, které žalobkyně vynaložila na splátkách úvěru po zániku společného jmění manželů, představují investice na její výlučný majetek a není možné je zohlednit při vypořádání společného jmění manželů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost na základě dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka měla za to, že odvolací soud pochybil, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, který byl vydán více než dva a půl roku po právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Podle dovolatelky tím bylo zasaženo do právní jistoty účastníků a do zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dovolatelka uvedla, že nevypořádáním závazku ze smlouvy o úvěru v dohodě o zúžení společného jmění manželů projevili účastníci úmysl ponechat závazek z úvěru ve společném jmění manželů. Postup odvolacího soudu spočívající v zohlednění judikatury Nejvyššího soudu vydané několik let po uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů považuje dovolatelka za ,,přepjatě formalistický a v rozporu s principem spravedlnosti“. Odvolací soud podle dovolatelky nezohlednil zvláštní okolnosti případu a založil stav hrubě porušující dobré mravy. Odvolací soud opomněl zohlednit skutečnost, že ve prospěch žalovaného bylo zřízeno věcné břemeno, které vyvážilo vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem a které bylo za náhradu zrušeno. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a uvedl, že vzhledem k tomu, že soud není v řízení o vypořádání společného jmění manželů vázán návrhy účastníků, není přiléhavá argumentace žalobkyně o předvídatelnosti a právní jistotě rozhodnutí. Otázka zřízení věcného břemene nemá pro posouzení věci žádný význam, protože byla řešena v samostatném soudním sporu, který byl ukončen pravomocným rozsudkem tak, že bylo věcné břemeno za náhradu zrušeno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v části rozsudku napadené dovoláním posoudil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně. Dovolání je tudíž v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
V předmětné věci se – z hlediska dovolacího přezkumu – žalobkyně domáhala toho, aby v řízení o vypořádání společného jmění manželů byly zohledněny platby, které po zániku společného jmění manželů vynaložila na úhradu hypotéčního úvěru, tvořícího součást společného jmění manželů, za situace, kdy za finanční prostředky z tohoto úvěru získané byly pořízeny předmětné nemovitosti. Ohledně nich bylo za trvání manželství zúženo společné jmění manželů tak, že tyto nemovitosti se staly výlučným vlastnictvím žalobkyně.
Odvolací soud k těmto platbám při vypořádání společného jmění manželů nepřihlédl s odkazem na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 24, str. 906-907. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud mimo jiné vyložil, že bylo-li společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) zúženo o nemovitost, kterou manželé nabyli též z prostředků získaných půjčkou (úvěrem), která byla součástí SJM, nelze v rámci vypořádání SJM započíst výši dluhu z půjčky (úvěru) ve prospěch vypořádacího podílu toho účastníka, který se stal výlučným vlastníkem nemovitosti a který také bude úvěr splácet (pokud se účastníci nedohodli jinak). Na tom nic nemění skutečnost, že ve vztahu k bance, která úvěr poskytla, vystupují jako dlužníci nadále všechny osoby, kterým byl úvěr poskytnut. To platí i pro příslušenství tohoto dluhu.
V daném směru dovolací soud vysvětlil, že v případě, kdy je ze SJM vyloučena nemovitost, pořízená i za pomoci úvěru, který byl součástí SJM, peněžní částky vynaložené na splácení tohoto úvěru po nabytí účinnosti dohody o zúžení SJM za trvání manželů představují investici ze SJM na výlučný majetek toho z manželů, jenž je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Není pak ovšem důvodu pro to, aby nesplacená část úvěru vynaloženého na pořízení věcí ve výlučném vlastnictví byla započtena ve prospěch toho z manželů, který je vlastníkem těchto věcí; i do budoucna totiž půjde o investice, které tento manžel vynaloží ze svého na svůj výlučný majetek, který nebyl předmětem soudního vypořádání společného jmění manželů. Není proto důvod, aby taková částka byla do závěrečného vypořádání společného jmění manželů zahrnuta. Jinak řečeno, od okamžiku, kdy předmětné nemovitosti byly dohodou o zúžení SJM vyňaty ze SJM a staly se výlučným majetkem jednoho z manželů, představují další splátky úvěru investici ze SJM, vynaloženou na výlučný majetek (za předpokladu, že v dohodě o zúžení nebylo sjednáno něco jiného). To, co tento manžel zaplatí na splátkách hypotéčního úvěru po zániku SJM, tak představuje jeho náklad na jeho výlučný majetek, a nemůže tak být předmětem zápočtu při vypořádání.
Dovolatelka v dovolání správnost tohoto názoru co do právního posouzení nezpochybňuje a ani dovolací soud neshledal důvodu se od vyslovených názorů odchýlit. Dovolatelka však namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí, které považuje za překvapivé. To spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval právní názory vyslovené dovolacím soudem v jeho rozhodnutí z roku 2009 na právní vztahy účastníků odvíjející se od smlouvy o zúžení SJM uzavřené v roce 2004. Protože jí právní názor dovolacího soud v době uzavření dohody o zúžení SJM nebyl znám, nemohla tomu přizpůsobit ani obsah dohody o zúžení společného jmění manželů. V důsledku aplikace názoru dovolacího soudu se tak obsah dohody o zúžení společného jmění promítl do následného uspořádání právních vztahů účastníků způsobem, který považuje za nespravedlivý, jestliže se jí nedostane od žalovaného ničeho na úhradu splátek poukázaných na zaplacení hypotéčního úvěru po zániku společného jmění manželů.
Tato námitka není důvodná.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru nejedná.
Vypořádání splátek hypotéčního úvěru zaplacených žalovanou po zániku společného jmění manželů učinila v řízení před soudem prvního stupně samotná žalovaná a soud prvního stupně se tímto jejím nárokem v řízení zabýval a rozhodl o něm; stejně tak se jím zabýval i odvolací soud a dospěl k závěru pro dovolatelku nepříznivému. V tom však nelze spatřovat nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. Na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 183/2008 ostatně žalovaný výslovně odkazoval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a dovolatelka se k němu v rámci vyjádření k odvolání výslovně vyjádřila. Není zde proto nic, co by zakládalo úvahu o překvapivosti či nepředvídatelnosti postupu odvolacího soudu.
Dovolatelka nepřiléhavě odkazuje na ústavněprávní judikaturu (specifikovanou v podaném dovolání). Ta se totiž týká stanovení rámce podmínek, za kterých je z ústavněprávního hlediska konformní odklon od dosavadní soudní praxe. O takový případ však v souzené věci nešlo. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 183/2008 dovolací soud řešil jako otázku zásadního právního významu právní otázku dosud neřešenou a jeho rozhodnutí nepředstavovalo odklon od dosavadní judikatury.
Ostatně je zcela běžné, logické a zákonité, že dovolací soud (a odvolací soudy také) ve svých rozhodnutích řeší právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené a aplikuje přijaté závěry na právní vztahy časově předcházející datu jeho rozhodnutí. Pokud by takový postup měl být nepředvídatelný a překvapivý, zcela by znemožnil dovolacímu soudu provádět výklad právních předpisů a sjednocovat soudní praxi. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud při svém rozhodování respektoval právní závěry vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, nejenže jeho rozhodnutí není překvapivé a nepředvídatelné, ale naopak směřuje k jednotnému výkladu právních předpisů soudní praxí.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že bylo na smluvních stranách dohody o zúžení společného jmění manželů, aby jejím obsahem učinily smluvní ujednání, která měla korespondovat jejich představě o odpovídajícím uspořádání právních vztahů vyplývajících z této dohody, a to jak ve vztahu k platbám na úhradu hypotéčního úvěru po zániku společného jmění manželů, tak např. i ve vztahu ke sjednání podmínek, za kterých došlo ke zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného, případně za kterých mělo dojít ke zrušení věcného břemene. Jestliže své představy do této smlouvy nepromítly, ač rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 183/2008 takovou dohodu výslovně připouští ve vazbě na platby splátek hypotéčního úvěru po zániku společného jmění manželů, jdou důsledky z toho plynoucí k tíži smluvních stran. Dovolacímu soudu se ostatně nejeví – oproti přesvědčení dovolatelky – jako nespravedlivý princip, podle kterého hradí splátky hypotéčního úvěru po zániku SJM ve vztahu k majetku, který byl z tohoto úvěru pořízen, ten z manželů, který se na základě dohody o zúžení SJM stal výlučným vlastníkem tohoto majetku, aniž by mohl tento manžel požadovat od druhého manžela participaci na těchto platbách v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Odlišné řešení mohli účastníci smluvně ujednat v dohodě o zúžení SJM. Pokud tak neučinili, a je nerozhodné z jakého důvodu (byť i z neznalosti právní úpravy či jejího výkladu), nelze vzniklý stav považovat za „nespravedlivý“. Otázka zřízeného věcného břemene a jeho následného zrušení je pak právním vztahem zcela nezávislým na úhradě plateb hypotéčního úvěru.
Dovolatelka výslovně napadla ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu také jeho výrok o náhradě nákladů řízení.
Podle ustálené judikatury proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalobkyně a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §4 odst. 3, §10 odst. 3, §16 odst. 1, 2 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. a vyhláškou č. 64/2012 Sb. (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) 26 240,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 26 540,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost tímto rozsudkem uloženou, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu