ECLI:CZ:US:2006:1.US.410.04
sp. zn. I. ÚS 410/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. února 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) JUDr. A.P. a 2.) Ing. J.P., oba zastoupeni advokátkou JUDr. Z.F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 847/2003, a dále o návrhu na zrušení ustanovení §240 odst. 2 a §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatelky JUDr. A.P., se o d m í t á.
II. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.P., se zastavuje.
III. Návrh na zrušení ustanovení §240 odst. 2 a §241b odst. 3 o. s. ř., se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Včas zaslanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť mají zato, že tímto rozhodnutím byli poškozeni na svých právech zajišťujících lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst.
Napadeným usnesením dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, čj. 14 Cmo 175/2002 - 68, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, čj. 20 Cm 239/99 - 36, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci (vedlejší účastník D.) částku 788.529,20 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že dovolací soud v řízení o dovolání nesprávně postupoval dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), v novelizovaném znění provedeném zákonem č. 30/2000 Sb., přičemž tak činit neměl, neboť žaloba byla podána ještě za účinnosti o. s. ř. před citovanou novelou. Dle jejich názoru jim tímto postupem odňal dovolací soud možnost domoci se svého práva, přestože dovoláním napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně hluboce zasáhla do jejich soukromého a osobního života, resp. byla jimi poškozena jejich dobrá pověst a osobní čest. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé dále uvedli, že použití §241b odst. 3 o. s. ř. v platném znění v tomto konkrétním případě, kdy došlo ke změně právního zastoupení pro dovolací řízení především z důvodu zdravotních problémů dosavadního právního zástupce, což bylo uváděno i v žádosti o prodloužení lhůty pro podání odůvodnění dovolání, bylo nepřiměřeně tvrdé a jako takové v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé se domnívali, že postupem dovolacího soudu bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, a proto navrhli zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a také v záhlaví citovaných ustanovení o. s. ř.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřila za účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, předsedkyně senátu 29 Odo, která plně odkázala na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 10 Cm 239/99 zjistil následující. Žalobou doručenou tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze se vedlejší účastník D. domáhalo zaplatit po stěžovatelích a DK částku 895.000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Městského soudu ze dne 21. 3. 2001, čj. 20 Cm 239/99 - 12, bylo řízení v části 106.470,80 Kč zastaveno, neboť dříve, než začal soud jednat ve věci samé, vzal vedlejší účastník svoji žalobu do výše uvedené částky zpět. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2002, čj. 20 Cm 239/99 - 36, rozhodl tak, že žalobu na úhradu částky 788.529,20 Kč s příslušenstvím proti žalovanému DK zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 788.529,20 Kč s 17% úrokem z prodlení od 14. 6. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Proti citovanému rozsudku si stěžovatelé podali odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, čj. 14 Cmo 175/2002 - 68, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. a ve výroku III. potvrdil a ve výroku IV. změnil výši přisouzených nákladů řízení tak, že činí 64.840 Kč, jinak rozsudek potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti posledně citovanému rozsudku si stěžovatelé, právně zastoupeni JUDr. Z.F., podali ve lhůtě dovolání, které blíže neodůvodnili. K jejich žádosti jim byla soudem I. stupně prodloužena lhůta k doplnění dovolání, a to do 30. 4. 2003. Doplnění dovolání předala právní zástupkyně stěžovatelů k poštovní přepravě dne 30. 4. 2003. Dovolání stěžovatelů bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto z důvodu marného uplynutí lhůty zákonné lhůty pro jeho podání, resp. z důvodu nezpůsobilosti takového podání pro zahájení řízení (§43 odst. 2 věty první o. s. ř. v platném znění ).
II.
V průběhu řízení o podané ústavní stížnosti bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 7. 11. 2005 oznámení stěžovatele Ing. J.P., kterým požádal o stažení své účasti v řízení o podané ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud zastavil řízení o ústavní stížnosti podané Ing. J.P. dle §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále v řízení pokračoval s jedinou stěžovatelkou.
III.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky se týkají především aplikace a interpretace procesních ustanovení občanského soudního řádu soudem dovolacím, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda dovolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak Ústavní soud zjistil, dovoláním napadený rozsudek soudu II. stupně byl tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 10. 1. 2002. Pokud pak nově zvolená právní zástupkyně stěžovatelů předala proti tomuto rozsudku dovolání k poštovní přepravě dne 6. 3. 2003, učinila tak v zákonné dvouměsíční lhůtě stanovené pro podání dovolání v §240 odst. 1 o. s. ř. v platném znění. Jak dále Ústavní soud zjistil, podané dovolání ovšem nebylo odůvodněno ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. a nebylo v tomto smyslu ani doplněno do dne 11. 3. 2002, tedy do dne, kdy uplynula lhůta stanovená zákonem pro podání dovolání. Pokud dovolací soud odmítl podané dovolání z důvodu marného uplynutí této zákonné lhůty, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. v platném znění, platí pro právně zastoupeného dovolatele (a tak tomu bylo i v projednávaném případě) to, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v §241b odst. 3 o. s. ř. v platném znění je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání postupem dle §58 o. s. ř), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou.
Ústavní soud dodává, že v postupu dovolacího soudu, který je zcela v souladu s jeho dosavadní judikaturou (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura 7/2003 pod pořadovým číslem 19 nebo usnesení ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003 a nově i usnesení ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2002 publikovaném v časopise Soudní judikatura 6/2005, str. 437), nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace procesních norem měla racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Nelze totiž přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání.
Námitku stěžovatelky stran nesprávného užití občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. shledal Ústavní soud neopodstatněnou, neboť v daném případě již řízení před soudem I. stupně proběhlo podle o. s. ř. v platném znění, stejně tak řízení před soudem odvolacím (viz citace na str. 4 citovaného rozsudku soudu II. stupně) a samotné datum podání návrhu na zahájení řízení za účinnosti předchozího znění o. s. ř. je z tohoto pohledu zcela irelevantní.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §240 odst. 2 a §241b odst. 3 o. s. ř., v platném znění, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný a stejně tak odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu i její ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2006
Vlasta Formánková, v.r.
předsedkyně senátu