ECLI:CZ:US:2018:1.US.411.18.1
sp. zn. I. ÚS 411/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miklóse Strebeliho, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. ledna 2018 č. j. 6 To 519/2017-53 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 5 Nt l015/2017-38, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá zejména porušení čl. 90 Ústavy České republiky, dále porušení práv plynoucích z čl. 24 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal záruku Jánose Ruszányuka, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obviněného, nenahradil vazbu obviněného podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu dohledem probačního úředníka a současně podle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu neuložil předběžné opatření dle §88c písm. e) trestního řádu spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Obviněný stěžovatel podal proti tomuto usnesení ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou neodůvodnil. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji jako nedůvodnou zamítl.
3. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud se nevypořádal se všemi instituty a jejich kombinací, kterou nabízel dle trestního řádu, které byly způsobilé nahradit jeho vazbu. Stěžovatel má za to, že soudy nepřihlédly k jeho argumentaci a řádně se nevypořádaly s tím, že ponecháním stěžovatele ve vazbě se rodina dostane do finančních potíží a v důsledku toho nebude schopna hradit hypoteční splátky za byt a dojde ke ztrátě bytu. Dále tvrdil, že v trestním řízení před okresním soudem byla porušena procesní pravidla, a to poučovací povinnost soudu, kontradiktornost řízení, porušení práva na obhajobu, výslech formou svědecké výpovědi dle §158 trestního řádu, zneužití institutu vazby atd. Krajský soud se nezabýval prokazatelnými průtahy v řízení a nesprávným postupem okresního soudu, krajský soud vady řízení nenapravil. Stěžovatel dále uvedl přesvědčení, že obvinění, jež jsou mu kladena k jeho tíži, spočívají v národnostní a etnické příslušnosti, což je z pohledu ústavních práv obviněného hrubým porušením ústavně zaručených práv a svobod.
4. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 593/04, III. ÚS 464/99, I. ÚS 74/06, I. ÚS 2208/13), a tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů byla dále porušena i zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, a proto navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiného jeho ústavně zaručeného práva či svobody. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a v dostatečném rozsahu odůvodněna. Hlavním důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla obava z důvodu dle §67 písm. a), c) trestního řádu útěkové a předstižné vazby.
8. Ústavní soud přisvědčuje závěrům soudů o trestním stíhání stěžovatele v České republice v souvislosti s trestnou činností, kdy je stíhán pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit v průběhu roku 2016 až do 4. 4. 2017 spolu s dalšími spoluobviněnými, za účelem umožnění neoprávněného pobytu cizinců na území Schengenského prostoru, konkrétně pro osoby blíže specifikované v usnesení policejního orgánu a způsobem konkretizovaným pod body 1 až 34.
9. Krajský soud z podnětu stížnosti obviněného podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i správnost postupu předcházejícího řízení. Dospěl k závěrům, že řízení, které předcházelo vyhlášení napadeného usnesení, netrpí žádnými procesními vadami. Samotné toto usnesení je věcně správné a zákonné. Okresní soud podle §71a trestního řádu zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, kterou nenahradil žádným z institutů či opatření, která jsou uvedena ve výroku usnesení. V odůvodnění napadeného usnesení, které vyhovuje obecným požadavkům dle §134 odst. 2 trestního řádu i zvláštním náležitostem rozhodnutí o vazbě podle §73c trestního řádu, vyložil, jakými úvahami se řídil a k jakým závěrům dospěl. Krajský soud se s těmito argumenty zcela ztotožnil, proto může na zmíněné odůvodnění zcela odkázat. Tyto argumenty by musel ve svém rozhodnutí jen znovu opakovat. Může tak učinit zvlášť za situace, když obviněný stížnost nezdůvodnil, a proto chybí konkrétní stížnostní námitky, jimiž by se měl krajský soud zabývat.
10. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodl o vazbě obviněného stěžovatele naposledy usnesením ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 6 To 365/2017. Zamítal jím, jako nedůvodnou, stížnost obviněného proti usnesení okresního soudu o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu a o nepřijetí záruky Jánose Ruszányuka a písemného slibu obviněného. Krajský soud rozhodl dne 4. 10. 2017 a obviněný přibližně 1 měsíc poté podal novou žádost o propuštění z vazby s tím, že opět k náhradě vazby navrhl písemný slib a znovu záruku výše jmenovaného. Je vcelku logické, že v tomto krátkém mezidobí nedošlo (a ani v podstatě dojít nemohlo) ke změně okolností ohledně vazby obviněného.
11. Okresní soud u obviněného důvodně i nadále shledal důvody vazby útěkové a předstižné podle §67 písm. a), c) trestního řádu. V odůvodnění uvedl konkrétní skutečnosti, které svědčí pro zde uvedenou obavu. Tyto skutečnosti už ostatně uvedly soudy obou stupňů ve svých dřívějších vazebních rozhodnutích. Nic se na nich nezměnilo. Pokud jde o opatření nahrazující vazbu, soudy obou stupňů už ve svých dřívějších rozhodnutích odmítly nahradit vazbu jak písemným slibem obviněného, tak zárukou Jánose Ruszányuka. Ani v tomto směru se na situaci nic nezměnilo. Zmíněné instituty a ani žádné jiné (nabídka peněžité záruky nebyla učiněna) v současnosti nemohou eliminovat výše uvedenou obavu. Stížnost obviněného stěžovatele proti napadenému usnesení není důvodná, a proto ji krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Tyto nosné vývody soudů Ústavní soud za svévolné nepokládá.
12. Ústavní soud dále nemůže přisvědčit stěžejní námitce stěžovatele, že soudy se nevypořádaly s jeho argumentací, neboť z obsahu spisu vyplynulo, že po vyhlášení rozhodnutí dne 29. 11. 2017 ve vazebním zasedání podal blanketní stížnost. Krajský soud přezkoumal podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí i správnost postupu předcházejícího řízení dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a stížnost stěžovatele dne 3. 1. 2018 zamítl. Pokud obhájce stěžovatele doplnil stížnost stěžovatele podáním ze dne 5. 1. 2018 (č. l. 56-62), nemohl krajský soud přihlédnout k uplatněné argumentaci. Za této situace nemohl Ústavní soud rozumně dospět k závěru, že krajský soud by mohl změnit svůj postoj k možnosti nahrazení vazby nabízenými instituty.
13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě především v hlavním líčení, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
14. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nálezy Ústavního soudu a jejich právní závěry, které měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní situace a ve věci stěžovatele nejsou případné.
15. Zásah do základních práv stěžovatele tedy Ústavní soud nezjistil, a proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu