Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.07.2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 109/19 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.464.99

sp. zn. III. ÚS 464/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 13. července 2000, v senátě ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. M. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, v části, týkající se obžalovaného J. B., se zrušují. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. září 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu stěžovatel společně s obžalovanými J. M. a V. M.,dne 14. dubna 1998 kolem 10.00 hodiny v Praze na křižovatce ulic Zavadilova a Proboštská po předchozí vzájemné dohodě fingovali přepadení stěžovatele, který v té době zajišťoval svoz tržeb z prodejen firmy J. Skutkový děj dle zjištění soudu probíhal tak, že J. a V. M. na uvedeném místě vyčkávali v osobním autě příjezdu stěžovatele, a poté, co jeho spolupracovník odešel pro tržbu do prodejny, V. M. přistoupil k vozidlu, v němž na sedadle spolujezdce seděl stěžovatel, přineseným kladivem rozbil sklo levých předních dveří vozidla, stěžovatele udeřil kladivem do čela a vzal si od něj plátěnou tašku s finanční hotovostí ve výši 1.760.635,50 Kč, se kterou spolu se svým bratrem J. M. odjeli směrem do Bratislavy, kam si stěžovatel měl dojet pro svůj podíl, avšak ještě před překročením státní hranice byli V. a J. M. zadrženi Policií České republiky. V odvolání proti uvedenému rozsudku stěžovatel zejména namítá, že orgány činné v trestním řízení neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, vycházely pouze z výpovědi obžalovaného V. M. a neprovedly další důkazy, které by potvrzovaly nebo vylučovaly tvrzení, jež vedla k jeho odsouzení. Upozorňuje v něm na problematičnost stavění odsuzujícího rozhodnutí toliko na výpovědi spoluobžalovaného, který tímto postupem, čili obviňováním a usvědčováním jiných osob ze spáchání trestného činu, odvrací od sebe pozornost. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na skutečnost, že v průběhu trestního řízení V. a J. M. své výpovědi měnili. Popírá dále průběh přípravy trestného činu den před jeho spácháním, jak byl popsán ve výpovědích bratrů M., vytýká orgánům činným v trestním řízení, že se spokojily pouze s konstatováním lékařské zprávy o jeho zranění, přičemž, dle jeho přesvědčení, měly vyslechnout ošetřující lékařku, případně přibrat znalce k posouzení intenzity jeho zranění. V odvolání dále soudu vytýká, že se řádně nezabýval vlastním provedením činu, neprovedl jeho rekonstrukci, když, dle jeho názoru, způsobem popsaným ve výpovědích V. M. k jeho provedení nemohlo dojít. Stěžovatel dále poukazuje na rozpory ve výpovědích bratrů M., kdy obžalovaný V. M. zpočátku tvrdil, že bratra seznámil s přepadem večer dne 13. dubna 1998, obžalovaný J. M. zase tvrdí, že až dne 14. dubna 1998 kolem 8.00 hodiny mu bratr něco zběžně naznačil, přičemž jejich výpovědi se začaly připodobňovat až v průběhu trestního řízení. V této souvislosti se vytýká nedostatečné ověření výpovědí obou bratrů, když od firmy C. (zaměstnavatele J. M.) nebyla vyžádána zpráva, zda skutečně měl dne 13. dubna 1998 ve večerních hodinách službu a vrátil se až v ranních hodinách, popřípadě zda bratři nebyli v kontaktu prostřednictvím mobilních telefonů. Pokud součástí výpovědí bratrů M. je i tvrzení, že jim stěžovatel po spáchání trestného činu volal na mobilní telefon, odkazuje se v odvolání na přehledy telefonních hovorů, pořízené v přípravném řízení, které takovéto hovory, dle názoru stěžovatele, nezaznamenávají, avšak jako důkaz soudem nebyly vyhodnoceny. Stěžovatel dále rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká neodstranění rozporů ve výpovědích svědků P. a K., kteří měli rozdílným způsobem popisovat okolnosti následující po spáchání trestného činu (když svědek P. uvádí zmínku bratrů M. o stěžovateli, což svědek K., ač přítomen jejich setkání, nepotvrdil). Jako pochybení nalézacího soudu je dále v odvolání uvedena skutečnost, že soud nevyslechl svědky navrhované v rámci obhajoby a navíc zamítnutí návrhu neodůvodnil. V odvolání se trvá na výslechu svědků navrhovaných obhajobou v průběhu řízení před soudem prvního stupně a dále je předkládán návrh na slyšení svědka dalšího (J. Č.), a to k okolnostem přípravy trestného činu den před jeho spácháním. Konečně stěžovatel upozorňuje i na obsah výpovědi svědka M. D., spolupracovníka stěžovatele, dle níž trasu svozu peněz z jednotlivých prodejen firmy určili společně se stěžovatelem na návrh svědka, pročež nelze tvrdit, že to byl stěžovatel, kdo prosazoval takový postup svozu, jenž by umožnil nebo usnadnil přepadení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, zamítl. Konstatoval, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím, při respektování práva obžalovaného na obhajobu, byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením svědeckých výpovědí, jakož i výpovědí spoluobžalovaných, provedeným nalézacím soudem, a obhajobu stěžovatele hodnotil jako účelovou. Za existující důkazní situace nepovažoval za důvodné způsob útoku V. M. ověřovat rekonstrukcí, a rovněž nepovažoval za důvodné posouzení mechanizmu zranění stěžovatele a jeho následky znalcem, neboť ze zprávy ošetřující lékařky rozsah a charakter zranění bez pochybností vyplývá. Na základě uvedených skutkových konstatování se odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně ve výroku o vině i trestu. V ústavní stížnosti, jak bylo již uvedeno, stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, jímž se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 37 odst. 3 Listiny a z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení spatřuje v nerespektování §2 odst. 5 trestního řádu, dle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Nad rámec argumentů obsažených v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v ústavní stížnosti zejména poukazuje na skutečnost, že v řízení nebyli slyšeni svědci navržení obhajobou a rovněž nebyly provedeny důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, resp. k nim nebylo vůbec přihlédnuto. Soud nalézací nevyslechl svědky J. A., A. B., a K. J., navrhované obhajobou v průběhu řízení, přičemž zamítnutí návrhu nezdůvodnil. Pakliže v odvolání stěžovatel trval na výslechu těchto svědků a současně navrhl výslech svědka J. Č. s návrhem obhajoby se nevypořádal rovněž soud odvolací. Uvedené svědky stěžovatel navrhoval vyslechnout k okolnostem přípravy trestného činu den před jeho spácháním. V souvislosti s hodnocením svědeckých výpovědí stěžovatel zejména upozorňuje na výpověď svědka M. D., který uvedl, že v předmětný den měli vybranou tržbu z části prodejen odevzdat již před přepadením, avšak poté, co zjistili, že v pobočce Komerční banky je hodně lidí, na návrh právě svědka D. a nikoli stěžovatele se rozhodli odevzdat peníze až po výběru tržby z prodejny v jiné ulici. Dle přesvědčení stěžovatele z této svědecké výpovědi je zřejmé, že sám nijak neovlivnil skutečnost, že peníze z tržeb nebyly v době přepadení ještě odevzdány, ale šlo o rozhodnutí svědka D., a to poté, co oba učinili pokus peníze skutečně odevzdat. Závěrem je v ústavní stížnosti vyjádřeno přesvědčení, že v předmětné věci nejde jen o otázku míry zavinění, či o otázku výše trestu a ani nejde jen o otázku subjektivity posuzování provedených důkazů, nýbrž jde o zcela zásadní porušení práva na obhajobu, rovnosti stran a povinností orgánů činných v trestním řízení. Toto porušení lze, dle názoru stěžovatele, odstranit jen tím, že předmětné řízení bude provedeno v souladu se zákonem a budou provedeny nejen důkazy svědčící v jeho neprospěch, ale i ty, které mohou svědčit v jeho prospěch a důkazy již provedené, v jeho prospěch svědčící, nebudou pominuty, ale zhodnoceny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 20. června 2000 Vrchní soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 6 To odkazuje na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, a to na základě konstatování, dle kterého předmětná ústavní stížnost je v podstatě opakováním obhajoby stěžovatele, s níž se náležitě vypořádal již Městský soud v Praze v odsuzujícím rozsudku. K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se vedlejší účastník Vrchní státní zastupitelství v Praze podáním ze dne 15. června 2000, č. j. II VZt 804/98, v souladu s ustanovením §28 odst. 2 uvedeného zákona, postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává. II. II/a Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. II/b Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování výslechem svědků a spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/98. Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/98: 1. na č. l. 260 až 264 je založen výpis EUROTEL-u ze dne 30. dubna 1998 z hovorů z mobilního telefonu, registrovaného na J. B., od 1. dubna do 15. dubna 1998, z něhož plyne (č. l. 264), že z uvedeného telefonu dne 14. dubna 1998 nebylo telefonováno na mobilní telefony čísel 0603 ...., resp. 0603 ....., jejichž majiteli jsou V. a J. M.; 2. na č. l. 265-275 je založen výpis RadioMobilu ze dne 28. dubna 1998 z hovorů z mobilních telefonů, jejichž majiteli jsou V.a J. M., za měsíc duben 1998, z něhož plyne (č. l. 267 a 271), že z uvedených telefonů nebylo telefonováno na mobilní telefon registrovaný na J. B.; jelikož jsou na uvedeném výpise obsaženy pouze odchozí a nikoli příchozí hovory, nelze z něj dovodit závěr, zdali na telefony uvedených čísel bylo dne 14. dubna 1998 telefonováno z mobilního telefonu stěžovatele, resp. zda vůbec bylo na ně v uvedeném čase telefonováno; 3. na č. l. 371 je založeno podání obhájkyně stěžovatele JUDr. B. S. ze dne 26. listopadu 1998, ve kterém je navrhován výslech svědků A. B., K. J., a J. A. 4. na č. l. 374 až 378 je založen protokol o pokračování přerušeného hlavního líčení v předmětné věci před Městským soudem v Praze dne 17. prosince 1998, ve kterém (č. l. 374) je obsaženo usnesení, dle něhož návrh JUDr. S. na výslech svědků A. B., K. J. a J. A. se zamítá, přičemž uvedené usnesení neobsahuje odůvodnění; na č. l. 377 je pak zaprotokolováno doplnění závěrečné řeči JUDr. S., ve kterém namítá skutečnost, že zamítnutí důkazů výslechem tří obhajobou navrhovaných svědků zamezilo prokázat, že stěžovatel neměl možnost s V. M. domluvit přepadení, neboť nebyli o samotě; 5. na č. l. 357 až 366 je založen protokol z hlavního líčení v předmětné věci před Městským soudem v Praze dne 20. listopadu 1998, ve kterém je zaprotokolován výslech svědka M. D. (č. l. 363-364), přičemž tato protokolace je zčásti provedena konstatováním shody jeho výpovědi u hlavního líčení s výpovědí v přípravném řízení (č. l. 157-160). Popisuje průběh událostí, k nimž v předmětné věci došlo, svědek uvádí, že navrhoval odevzdat peníze v pobočce Komerční banky u ulice Šumperská, když ale spolu se stěžovatelem viděli, že je tam hodně lidí, rozhodl on sám, že je odevzdají až po výběru tržby v ulici Evropské. Z prodejny na ul. Evropské převzal tržbu sám svědek, a poté, co se vrátil zpátky k automobilu, všiml si, že stěžovatel sedí na sedačkách, z hlavy mu teče krev a je na hranici bezvědomí, přičemž v autě byl cítit slzný plyn; 6. na č. l. 360, v rámci protokolu z hlavního líčení před Městským soudem v Praze dne 20. listopadu 1998, je zaprotokolována výpověď obžalovaného V. M., ve které, kromě jiného, popisuje průběh činu. Uvádí, že přistoupil k autu, ve kterém seděl stěžovatel, a poté, co kasr nefungoval, mu stěžovatel řekl, ať něco udělá, načež ho udeřil do hlavy. K evidenci telefonických hovorů stěžovatele v době po spáchání trestného činu a ke způsobu evidování telefonických hovorů v síti EUROTEL svědkyně JUDr. N. Š., uvedla následující: K dožádání vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 21. dubna 1998, ČVS: MVV-70/98, předložil EUROTEL seznam odchozích hovorů z telefonního čísla 0602 ....., registrovaného na J. B., v době od 1. do 15. dubna 1998. V síti EUROTEL se přitom evidují pouze hovory odchozí, jelikož pouze tyto jsou důležité z hlediska účtování. K evidenci telefonických hovorů V. a J. M. v době po spáchání trestného činu a k evidenci telefonických hovorů v síti RadioMobil byl slyšen svědek Mgr. M. U., zaměstnanec RadioMobil, z jehož výpovědi bylo zjištěno: K dožádání vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 21. dubna 1998, ČVS: MVV-70/98, předložil RadioMobil seznam odchozích hovorů z telefonních čísel 0603 ...... a 0603 ...., jejichž majiteli jsou V. a J. M., za měsíc duben 1998. V síti RadioMobil jsou přitom evidovány kromě odchozích i hovory příchozí. V současnosti jsou data archivována po dobu dvou měsíců od ukončení zúčtovacího období, a to ve smyslu telekomunikačního zákona, v roce 1998 se data rovněž archivovala dva měsíce od skončení zúčtovacího období, což znamená, že v předmětné věci byl přehled hovorů (tj. i příchozích) archivován minimálně do 14. června 1998. II/c Posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení proti tvrzení", tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby (dle náhledu obecných soudů účastníka trestného činu), jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (dle závěru obecné justice pachatele). K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Uvedené ustanovení §125 trestního řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. Jedním ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny je i právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99), ve kterém konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§125 trestního řádu); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. V posuzované věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům, kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak i na garance práv obviněného na obhajobu. Soud nalézací i soud odvolací nedostály požadavku důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí spoluobžalovaných, když dalšími důkazy neprověřily okolnosti přípravy předmětného trestného činu a neprověřily pravdivost jejich tvrzení ohledně okolností následujících po spáchání trestného činu, týkajících se tvrzeného telefonického hovoru stěžovatele bratrům M., dále se nevypořádaly s rozpory v usvědčující výpovědi spoluobžalovaného V. M., s výpovědí svědka M. D. ohledně okolností spáchání trestného činu (týkající se rozdílných tvrzení o použití slzného plynu), a konečně se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti usvědčujících výpovědí, jež, obdobně jak tomu bylo ze strany obecných soudů konstatováno ve vztahu k výpovědi stěžovatele, mohly sledovat jako svůj účel pro sebe výhodnější právní posouzení skutku. V důsledku uvedených skutečností se oba soudy dostaly do rozpory s principy spravedlivého procesu, plynoucími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 36 Listiny. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze dále nedostály požadavkům, vyplývajícím z práva obviněného navrhovat důkazy a tomu korespondující povinnosti soudů se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. Nedodržením povinnosti plynoucí z §125 trestního řádu, jež bez jakýchkoli pochybností nutno vztáhnout i na případ rozhodování o důkazních návrzích obviněného formou usnesení, ze strany nalézacího soudu, ze strany soudu odvolacího pak jednak opomenutím dalšího důkazního návrhu stěžovatele jakož i absencí reakce na příslušnou námitku obsaženou v odvolání došlo k dotčení základního práva plynoucího z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, v části, týkající se obžalovaného J. B., tedy stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, zrušil. Jelikož důvody zrušení usnesení soudu odvolacího byly založeny v rozhodující míře již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, a to opětovně v části, týkající se obžalovaného J. B., tedy stěžovatele v řízení před Ústavním soudem [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 13. července 2000