ECLI:CZ:US:2017:1.US.412.17.1
sp. zn. I. ÚS 412/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Š. Z.(nezl.), zastoupeného zákonným zástupcem M. Z. (otcem) a právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 1294, Náchod, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. června 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-547 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 15 Co 452/2016-656, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížností podané dne 7. 2. 2017 stěžovatel napadá v záhlaví označené rozsudky a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se narodil v roce 2014 a od roku 2015 probíhalo před obecnými soudy k návrhu jeho matky řízení o úpravě jeho výchovných poměrů; stěžovatel byl v řízení zastoupen opatrovníkem - Městský úřadem v Táboře. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ("okresní soud") ze dne 28. 6. 2016 byl stěžovatel svěřen do péče své matky, jeho trvalým bydlištěm bylo určeno bydliště matky, jeho otci byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu a byl také upraven styk mezi stěžovatelem a jeho otcem. Po provedení velkého množství listinných důkazů zohlednil soud zejména to, že dle dohody rodičů o stěžovatele od jeho narození pečovala zejména jeho matka, která otci i po odchodu ze společné domácnosti umožňovala pravidelný kontakt, zatímco otec nerespektoval dohodu, stěžovatele v listopadu 2015 matce nevrátil a vydal jej až na základě předběžného opatření z ledna 2016. Soud také zdůraznil, že stěžovatel si vytvořil pevnou citovou vazbu také ke svým sourozencům z matčina předchozího vztahu. Uvedl, že neuvažoval o svěření stěžovatele do střídavé péče obou rodičů, která by v tomto případě oslabila sourozenecké vztahy, s tím, že otci umožnil široký rozsah styku se stěžovatelem. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 odmítl odvolání podané stěžovatelem zastoupeným otcem - ve kterém bylo navrhováno svěření do střídavé péče obou rodičů - jako odvolání podané neoprávněnou osobou, neboť konstatoval, že stěžovatel je útlého věku, není schopen hájit v řízení své zájmy, z důvodu střetu zájmů mu byl v řízení jmenován opatrovník, a otec tak není oprávněn jej zastupovat. K odvolání otce krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil či doplnil, ve zbytku pak odvolání otce zamítl. O úpravě styku bylo rozhodnuto tak, že otec je oprávněn se se stěžovatelem stýkat každý třetí týden v roce a ve vymezených týdnech o prázdninách. Kromě usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1629/16 vydaného v téže opatrovnické věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal na řadu skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených před okresním soudem a která podle jeho názoru činila zcela opodstatněným závěr, že osoba otce nedává svým jednáním na rozdíl od matky záruku toho, že bude umožňovat pravidelný kontakt stěžovatele s druhým rodičem. S ohledem na uvedené skutečnosti by svěření stěžovatele do výlučné péče otce nebo do střídavé péče neodpovídalo jeho zájmu.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, že je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost, neboť udělením plné moci advokátovi jeho zákonným zástupcem (otcem) je mezi nimi vyloučen jakýkoliv střet zájmů, jelikož o právech na základě tohoto úkonu založených nebo odejmutých bude rozhodovat Ústavní soud. Dále stěžovatel uvádí, že nebyl v řízení před obecnými soudy zastoupen; soud totiž ustanovil jeho opatrovníkem Městský úřad Tábor, který nemá způsobilost samostatně v občanském soudním řízení jednat, a nemůže jej tedy zastoupit v podání ústavní stížnosti. Navíc zákon ukládá soudu při tvrzeném střetu zájmů ustanovit nezletilému opatrovníka, nikoli podání odmítnout.
4. Stěžovatel dále tvrdí, že jej soudy v rozporu s jeho zájmem fakticky zbavily práva na péči otce, neboť za naplnění tohoto práva považují jeho udělení rodiči, na jehož libovůli je ponecháno. V jejich rozhodnutích pak chybí odůvodnění, proč nebyl rozsah jeho kontaktu s otcem upraven ve formě střídavé péče, čímž došlo k porušení principu proporcionality. Kromě toho jej soudy nevnímaly jako účastníka řízení, protože v řízení nebyl řádně zastoupen a jeho práva nebyla chráněna ani vadně ustanoveným opatrovníkem, ani k návrhu jednoho z rodičů.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval oprávněností stěžovatele, narozeného v roce 2014, podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Zároveň však není vyloučeno podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10).
6. V nyní posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelem a jeho zákonným zástupcem - otcem, který zplnomocnil advokáta k podání ústavní stížnosti, neboť tato stížnost brojí proti rozsudkům, kterými bylo rozhodováno o péči, resp. styku stěžovatele s jeho otcem. Oba zákonní zástupci stěžovatele nemohli pro střet zájmů vykonávat svá práva zákonných zástupců v řízení před obecnými soudy a stěžovateli byl ustanoven kolizní opatrovník, a to Městský úřad v Táboře. Proto krajský soud odmítl odvolání podané stěžovatelem zastoupeným otcem jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Ústavnímu soudu je též známo, že stěžovatelův otec napadl tatáž rozhodnutí vydaná v uvedeném řízení svou vlastní ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 136/17 ze dne 2. 2. 2017. Tyto skutečnosti, jakož i nízký věk stěžovatele, který mu ještě neumožňuje vyjádřit vlastní vůli a postoj k věci, nasvědčují tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatelova otce, který tímto způsobem opakovaně brojí proti rozsudkům týkajícím se úpravy výchovných poměrů stěžovatele. K tomu Ústavní soud připomíná, že v případech sporů o péči o děti je nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů, jak tomu bylo ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/17; z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů (viz např. výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16, bod 10). Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených považuje nyní posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016).
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je tedy jeho otcem tvrzený nesouhlas stěžovatele s rozsudky vydanými v řízení o úpravě výchovných poměrů, na základě kterých byl stěžovatel svěřen do péče matky a otci bylo přiznáno právo na styk s ním.
8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
9. Ústavní soud již ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21, a tam citovaná judikatura]. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není svěření dítěte do střídavé péče nutně vždy "automatickým" řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, která mohou s ohledem na zájem dítěte vyvrátit onu presumpci ve prospěch střídavé péče (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016). Ve výjimečných případech může být takovým důvodem i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, přičemž rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a dítě pak svěřit do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
10. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 136/17, kterým odmítl stížnost stěžovatelova otce, v projednávané věci oba obecné soudy rozhodovaly o úpravě výchovných poměrů stěžovatele za situace, kdy rodiče nebyli schopni se dohodnout na výkonu rodičovské odpovědnosti. I když je rodičovská odpovědnost obou rodičů v zásadě rovnocenná, resp. náleží oběma rodičům, musejí obecné soudy v konkrétním řízení vždy individuálně posoudit rozsah rodičovské odpovědnosti nebo způsob či rozsah, v jakém ji mají rodiče vykonávat vzhledem k zájmům nezletilého (§866 o. z.). Tento zájem nezletilého je tedy předním hlediskem, které určuje hledání optimální varianty způsobu úpravy péče o dítě ve smyslu v ustanovení §907 odst. 1 o. z. V projednávané věci bylo přitom provedenými důkazy prokázáno, že i když má otec stěžovatele schopnost zajistit péči o něj bez zjevných závad, není u něj reálná záruka, že by řádně, tj. bez účelových výmluv, umožňoval a zaručoval pravidelný kontakt se stěžovatelem i druhému rodiči, tedy matce. Naopak matka v průběhu řízení dostatečným způsobem prokázala, že je schopna respektovat dohodu rodičů ohledně úpravy péče a rozsahu styku, včetně příslušných rozhodnutí soudu. Tento důvod, spolu se sourozeneckými vazbami mezi stěžovatelem a jeho polorodými sourozenci v místě bydliště matky, byl jedním ze zásadních při úvaze soudu, proč o střídavé péči stěžovatele nelze uvažovat.
11. Ústavní soud tedy konstatuje, že v nyní projednávaném případě jsou rozhodnutí obecných soudů ústavně konformní a zohledňují především zájem stěžovatele jakožto nezletilého dítěte, který je v opatrovnických věcech určujícím hlediskem. Důvody, které soudy vedly k tomu, že stěžovatele svěřily do péče matky a stanovily poměrně široký rozsah jeho styku s otcem, soudy podrobně vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Je též zřejmé, že pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že naplnění jeho práva na péči otce je ponecháno na libovůli tohoto rodiče, řešením této situace nemůže být střídavá péče.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu