ECLI:CZ:US:2005:1.US.418.04
sp. zn. I. ÚS 418/04
Usnesení
I.ÚS 418/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelek M. Č. a M. F., obou zastoupených JUDr. J. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2612/2003-617 ze dne 27. 4. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 22 Co 399/2002-522 ze dne 10. 6. 2003, za vedlejší účasti JUDr. V. D., zastoupené JUDr. M. S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 22 Co 399/2002-522 ze dne 10. 6. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi č.j. 3 C 155/94-419 ze dne 19. 8. 2001, kterým byla stěžovatelkám uložena povinnost odstranit stavbu rekreační chaty na pozemku par. č. 775 a v současnosti označeném jako stavební parcela č. 216 v katastrálním území R., obec V. Ústavní stížnost byla podána, jak plyne z kontextu plné moci Dr. D. a z jejího dopisu ze dne 3. 1. 2005 i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2612/2003-617 ze dne 27. 4. 2004, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu. Podle názoru stěžovatelek bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3, dále do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11, do práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 a na svobodu pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces s akcentem na porušení rovnosti účastníků řízení spatřují stěžovatelky zejména v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Hradci Králové zasáhl do uvedeného práva tím, že v řízení neprovedl navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem a jako podklad rozhodnutí přijal důkaz posudkem a výslechem znalce L., který si zajistila žalobkyně. Soud přitom nepřijal objektivní znalecký posudek znalce S. o hodnotě pozemku a stavby, který sám nařídil. Právě na základě tohoto neobjektivního důkazu došlo ke změně rozhodnutí v prvním stupni a následně i ve druhém stupni. Dále stěžovatelky namítají, že znění rozsudku neodpovídá původnímu žalobnímu návrhu; žalobkyně v průběhu řízení provedla změnu návrhu, ale o tom nebylo nikdy rozhodnuto a změna se promítla až do znění rozsudku. Stěžovatelky se dále v řízení před obecnými soudy dovolávaly rozporu mezi tvrzenou hodnotou pozemku, neboť pro získání pozemků v restitučním řízení žalobkyně uváděla hodnotu 10.000,- Kč, ale následně v řízení o odstranění stavby argumentovala vlastním objednaným posudkem, který obsahoval ohodnocení možných výnosů z pozemku částkou cca 29 milionů Kč. Dále stěžovatelky nesouhlasí se závěry obecných soudů, že žalobkyně prokázala hospodářský význam pozemku (ložisko stavebního kamene) a tvrdí, že soudy nepřihlédly k jejich důkazům o tom, že těžba na předmětném pozemku je takřka vyloučena. Podle jejich názoru by provedením navrhovaného důkazu bylo zjištěno, že ekonomická újma při nařízeném odstranění stavby je vyšší u majitelů stavby než u žalobkyně. Stěžovatelky rovněž napadají závěry obecných soudů, že stavba rekreační chaty na předmětném pozemku je neoprávněná a tvrdí, že si nebyly vědomy toho, že staví na cizím pozemku; uvádějí, že stavba sporného objektu byla povolena oprávněným stavebním úřadem v roce 1969 a stavebníkům byl pro stavbu chaty přidělen pozemek rovněž stavebním úřadem. Stavebníci po následném zjištění pochybení státních orgánů učinili kroky k nápravě, ovšem k časové prodlevě došlo na straně státních orgánů. Realizací napadeného rozsudku (odstranění stavby) prý dojde ke zvýhodnění vlastnice pozemku. Stěžovatelky proto navrhly, aby Ústavní soud nálezem výše uvedená napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je uvedeno, jakými úvahami byl odvolací soud veden při svém rozhodování a vypořádal se v něm i s námitkami, které stěžovatelky znovu uplatňují. Odvolacímu soudu není známo nic, co by mohlo vést k závěru, že bylo zasaženo do práva na rovné postavení účastníků a práva na nedotknutelnost obydlí.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejdříve navrhl zvážit, zda ústavní stížnost proti jeho usnesení nebyla podána opožděně. Dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývalo pouze přípustností dovolání a nikoliv věcnou správností napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost s právními úvahami dovolacího soudu nepolemizuje, namítá vady řízení a v jejich důsledku nesprávná skutková zjištění. Těchto otázek se však napadené usnesení netýká. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti podala vyjádření i vedlejší účastnice (žalobkyně v řízení před obecnými soudy). K neprovedení důkazu dalším znaleckým posudkem uvedla, že soud I. stupně podrobně a úplně popsal všechny důkazy včetně posudku a výpovědi znalce ing. L., odůvodnil své závěry a také odůvodnil, proč považuje provedené důkazy za dostačující a další posudek (navrhovaný stěžovatelkami) za nadbytečný. Nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatelek, že posudek ing. L. zvrátil výsledek procesu; poukazuje na to, že úplně první rozsudek soudu I. stupně žalobě vyhověl, stejně jako tři poslední rozhodnutí. Zrušen byl pro nedostatečná skutková zjištění. Druhým prvostupňovým rozsudkem sice byla žaloba zamítnuta, ale jen proto, že soud špatně vyložil souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), což bylo napraveno rozhodnutím odvolacího soudu. K námitce týkající se porušení vlastnického práva stěžovatelek vedlejší účastnice uvedla, že naopak jejich postupem je porušováno její vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Dále namítla, že nemohlo být porušeno právo stěžovatelek na nedotknutelnost obydlí a na svobodu pobytu, protože v předmětné stavbě nikdo nebydlí a nebydlel; jedná se o rekreační stavbu, ale stěžovatelky nemají právo ji využívat, protože byla postavena protiprávně na cizím pozemku. V ústavní stížnosti se prý podsouvá, že se jedná o objekt bydlení, leč jde o rozestavěnou rekreační chatu pro individuální rekreaci. Vedlejší účastnice konečně uvedla, že stěžovatelky nemohly předložit žádný důkaz o tom, že těžba na pozemku je nereálná, protože o těžbě bude rozhodovat především vlastnice pozemku, která předložila řadu důkazů, že pozemek obsahuje mimořádně kvalitní ložisko žuly, jež se v okolí běžně těží. Proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 155/94 vedený u Okresního soudu v Chrudimi. Ze spisu zjistil, že stěžovatelky měly v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, vůči nimž byla podána žaloba na odstranění stavby - nedokončené, nekolaudované stavby rekreační chaty na pozemku par. č. 775 v k.ú. R., obec V. Po provedeném řízení Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č.j. 3 C 155/94-106 ze dne 4. 8. 1995 uložil stěžovatelkám povinnost odstranit předmětnou stavbu na jejich náklad do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelky neprokázaly, že by jim vznikl jakýkoliv titul k pozemku, který by je opravňoval k výstavbě chaty; nebyly ani jeho vlastníky ani dočasnými uživateli. MNV Vysočina neměl k pozemku žádné právo a nemohl jej stěžovatelkám poskytnout. Soud I. stupně uzavřel, že chata je stavbou neoprávněnou, protože byla postavena na cizím pozemku, ač na to žalované neměly právo. Dále soud I. stupně posoudil ještě další okolnosti, tj. že stavba byla zahájena ještě před rozhodnutím MNV o přípustnosti stavby; stěžovatelky nebyly v dobré víře, že staví chatu na přiděleném pozemku (MNV dal souhlas ke stavbě na pozemku č. 804, stavět se začalo na pozemku č. 775); kromě chaty byly bez povolení postaveny i další drobné stavby; žalované nevyužily možnost nabídky Českomoravského průmyslu kamene Hradec Králové nechat si zřídit právo osobního užívání k pozemku a dát právní poměry k němu do pořádku. Soud I. stupně rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně hodlá v této lokalitě obnovit těžbu. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 14 Co 607/95-143 ze dne 12. 4. 1996 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo nedostatečné posouzení podmínek pro vypořádání neoprávněné stavby.
Okresní soud v Chrudimi po dalším řízení rozsudkem č.j. 3 C 155/94-296 ze dne 8. 7. 1999 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudy jsou oprávněny posuzovat platnost dohody o vydání věci podle zákona o půdě. V předmětném případě neměl být pozemek žalobkyni vydán, protože bezesporu byl podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zastavěn. Dohoda o vydání věci, schválená rozhodnutím pozemkového úřadu č.j. 1083/93, je absolutně neplatná; žalobkyně proto nenabyla vlastnického práva k pozemku, na kterém chata stojí, takže není k podání žaloby aktivně legitimována. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 20 Co 311/99-321 ze dne 23. 5. 2000 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že je sice správný názor, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat platnost dohody o vydání věci z hlediska rozporu se zákonem, avšak soud I. stupně zde nedůsledně aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Soudu I. stupně v této souvislosti vytkl, že se nezabýval charakterem stavby. Dále odvolací soud k opakované námitce stěžovatelek, že ke stavbě na pozemku měly souhlas vlastníka pozemku, uvedl, že již v dřívějším rozhodnutí z 12. 4. 1966 dospěl k závěru, že stavebníkům nesvědčil žádný občanskoprávní titul k pozemku a že neměli ani souhlas vlastníka pozemku k postavení stavby, takže je i nadále třeba vycházet z toho, že jde o stavbu neoprávněnou.
Okresní soud v Chrudimi ve věci znovu rozhodl rozsudkem č.j. 3 C 155/94-419 ze dne 19. 12. 2001 a uložil stěžovatelkám povinnost odstranit na své náklady stavbu uvedené rekreační chaty s příslušenství a vedlejšími a drobnými stavbami, a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění se zabýval posouzením hodnoty stavby, již původně znalec ing. S. Znalec zpracovávající tento posudek však vycházel při ohodnocení pozemku z údajů v katastru nemovitostí. Žalobkyně však namítala, že při stanovení ceny pozemku je třeba přihlédnout k tomu, že součástí pozemku je tzv. nevýhradní ložisko. Soud I. stupně provedl i důkaz listinou - znaleckým posudkem ing. K. L. a zjistil stanoviska různých firem, které se zabývají těžební činností v těchto lokalitách. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že součástí pozemku je ložisko kvalitní leštitelné žuly a nelze proto stanovit cenu pozemku bez ceny ložiska. Dospěl proto k závěru, že cena pozemku je podstatně vyšší než stanovil první znalec S. Další dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné, a proto návrh stěžovatelek na provedení dalšího znaleckého posudku zamítl. Konečně se soud I. stupně zabýval posouzením podmínek řešení neoprávněné stavby a dospěl k závěru, že podmínky pro vypořádání tohoto vztahu odstraněním neoprávněné stavby jsou splněny.
K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č.j. 22 Co399/2002-522 ze dne 10. 6. 2003 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a pouze změnil lhůtu k odstranění stavby na jeden rok. V odůvodnění se zabýval námitkami uplatněnými v odvolání. K námitce, že soud I. stupně jednal o změněném návrhu, aniž by byl dříve rozhodl o jeho přípustnosti, uvedl, že se v tomto případě nejednalo o změnu petitu, ale pouze o jeho upřesnění; žalobkyně nejdříve žádala odstranění stavby chaty na označeném pozemku, při jednání dne 30. 6. 1999 (č.l. 293) prohlásila do protokolu, že požaduje odstranění rekreační chaty s příslušenstvím, drobnými a vedlejšími stavbami na označeném pozemku. Jednalo se tedy stále o tutéž chatu, "označenou pozemkem", na kterém se nachází. Krajský soud dále dovodil existenci aktivní legitimace žalobkyně i pasivní legitimace stěžovatelek. Znovu se stejným způsobem vyjádřil, že stavba je neoprávněná, protože v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stavebníkům nesvědčil žádný právní titul, který by je opravňoval vystavět chatu na předmětném pozemku. Námitky stěžovatelek, že se jednalo o stavbu povolenou, tj. o stavbu zřízenou v souladu se stavebněprávními předpisy, nemají pro rozhodování v této věci podstatný význam, neboť vyřešení této otázky spadá do pravomoci příslušných stavebních úřadů a nelze nic změnit na závěru, že se jedná o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce promlčení práva žalobkyně na vypořádání neoprávněné stavby; vyslovil názor, který řádně odůvodnil, že právo vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě se nepromlčuje. Krajský soud se obsáhle zabýval i námitkami stěžovatelek k účelnosti odstranění stavby. Dovodil, že újma žalobkyně by při neodstranění stavby byla značná, neboť chata brání započetí těžby žuly pod povrchem, jíž má sloužit celá lokalita. Stěžovatelky konečně již od zahájení prací v roce 1969 věděly, že staví na cizím pozemku, neboť samy žádaly o jeho přidělení na stavbu chaty.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením č.j. 22 Cdo 2612/2003-617 ze dne 27. 4. 2004 odmítl dovolání stěžovatelek pro jeho nepřípustnost, protože otázky, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil, byly již rozhodovány Nejvyšším soudem a odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky dovolávaly ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřovala i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání pro jeho nepřípustnost. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by byla podána opožděně, neboť původní ústavní stížnost (doručenou Ústavnímu soudu osobně 12. 7. 2004) chápe v úzkém kontextu se současně předloženou plnou mocí ze dne 2. 7. 2004, která se výslovně týká i napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s vysvětlujícím dopisem advokátky stěžovatelek ze dne 3. 1. 2005. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Stěžovatelky v ústavní stížnosti také věcné námitky vůči rozhodnutí dovolacího soudu neuváděly. Ústavní soud přesto obecně přezkoumal rozhodnutí dovolacího soudu a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo přijato v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., dovolací soud podrobně argumentoval, proč nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné a poukázal i na příslušná dřívější rozhodnutí, v nichž již byly jednotlivé otázky řešené odvolacím soudem vyřešeny. Ústavní soud proto ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uzavírá tak, že tímto rozhodnutím základní práva stěžovatelek porušena nebyla.
Stěžovatelky dále uvedly řadu námitek vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Především mu vytýkaly, že neprovedl navrhovaný znalecký posudek, který by umožnil objektivně zhodnotit cenu pozemku, a že vycházel pouze ze znaleckého posudku Ing. L. předloženého žalobkyní, čímž porušil jejich právo na rovné postavení v řízení. Ústavní soud k této námitce uvádí, že podle obsahu spisu stěžovatelky navrhly provedení dalšího znaleckého posudku v řízení před soudem I. stupně. Tento soud se jejich návrhem zabýval a posoudil ho tak, že nový znalecký posudek nenařídil; k neprovedení navrženého znaleckého posudku se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyjádřil (jak vyplývá z rekapitulace spisu v části III. str. 4 tohoto usnesení). Stěžovatelky v jednání před odvolacím soudem znovu nenavrhovaly provedení znaleckého posudku, pouze poukazovaly na nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně, který zamítl provedení tohoto důkazu. Ústavní soud ve vztahu k této námitce poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že obecné soudy v procesu dokazování postupují samostatně a jsou pouze omezovány zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je definována v §132 o.s.ř. Z právní úpravy procesu dokazování nevyplývá povinnost soudu provést každý navržený důkaz, leč soud je povinen v případě, že navrhované důkazy neprovede, své rozhodnutí odůvodnit ve vazbě na celkový proces dokazování a hodnocení všech důkazů. V předmětné věci již soud I. stupně dostatečně odůvodnil - v souvislosti s ostatními důkazy, kterými zjišťoval hodnotu pozemku a ložiska, které se na pozemku nachází - proč další důkaz znaleckým posudkem neprovedl a přesvědčivě dovodil, proč neakceptoval závěry znalce Ing. S. a proč se přiklonil k závěrům znalce Ing. L. Proto Ústavní soud v tomto postupu obecného soudu porušení zásad spravedlivého procesu a porušení rovného postavení účastníků řízení neshledal.
Stěžovatelky namítají rovněž procesní vadu řízení, neboť soud I. stupně prý rozhodoval o změněném petitu návrhu, aniž před tím procesně změnu návrhu připustil. Ústavní soud k této námitce jen stručně uvádí, že byla uplatněna již v odvolání stěžovatelek proti rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud se s touto námitkou v souladu s procesními předpisy vypořádal, což je blíže uvedeno v rekapitulaci sporu v části III tohoto odůvodnění. Ústavní soud proto tuto námitku nepovažuje za opodstatněnou.
Stěžovatelky konečně v ústavní stížnosti polemizují se závěry obecných soudů ve vztahu k posouzení jejich rekreační chaty jako neoprávněné stavby. Uvádějí řadu argumentů, které však již byly vzneseny při řízení před obecnými soudy, jež se také s těmito námitkami dostatečně ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že tyto soudy postupovaly v souladu s obecnými předpisy, jejich rozhodnutí jsou ústavně právně konformní a nelze jim vytýkat ani svévolný přístup k aplikaci běžného práva, ani tzv. extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním na straně jedné a právními závěry, jež z něho dovodily, na straně druhé. Napadenými rozhodnutími tedy k porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces ani k porušení rovnosti účastníků řízení nedošlo.
Stěžovatelky konečně namítaly také porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Ústavní soud zde poukazuje na správné závěry obecných soudů, pokud jde o posouzení stavby jako neoprávněné v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Proto nelze rozhodnutím těchto soudů vytýkat, že by jimi došlo k porušení vlastnického práva stěžovatelek, či k porušení jejich práva na nedotknutelnost obydlí jichž se dovolávají.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu