ECLI:CZ:US:2005:1.US.42.05
sp. zn. I. ÚS 42/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 20. července 2005 sp. zn. I. ÚS 42/05 ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. Š. proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 C 1084/2002-70 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.10.2004 č. j. 28 Co 428/2004-90, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost.
Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 C 1084/2002-70 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Co 428/2004-90 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Okresní soud v Kolíně odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 C 1084/2002-70 jako opožděné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 6 C 1084/2002-54 s odůvodněním, že napadený rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele řádně doručen, aniž by se soud dle tvrzení stěžovatele vypořádal s v odvolání uvedenými námitkami. Stěžovatel v podaném odvolání uvedl své námitky proti vadám řízení včetně námitky podjatosti a současně uvedl, že napadený rozsudek nemohl nabýt právní moci, neboť mu nebyl nikdy řádně doručen, když jako adresát byl uveden Mgr. J. F. bez označení advokát či advokátní kancelář, tedy jako fyzická osoba. Mgr. J. F. byl v inkriminovanou dobu služebně nepřítomen v Praze a jeho kancelář nemohla rozsudek převzít, neboť jej pošta odmítla jakožto zásilku určenou do vlastních rukou fyzické osoby doručit jiným zaměstnancům advokátní kanceláře. Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kolíně podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Co 428/2004-90 odvolání stěžovatele zamítnul s odůvodněním, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně byl doručen řádně, a odvolání tudíž bylo podáno opožděně.
Stěžovatel má za to, že v jeho věci bylo porušeno zejména právo na tzv. spravedlivý proces, kdy jím napadená rozhodnutí soudů "vykazují existenci opomenutí argumentů a námitek stěžovatele obecnými soudy k právní moci těchto rozhodnutí a podjatosti k osobám některých soudců ...", neboť o těchto námitkách nebylo buď zčásti vůbec rozhodnuto (námitky podjatosti), o dalších pak bylo rozhodnuto "zjevně nedostatečně, v rozporu se zákonem, bez vypořádání se s nimi ze strany rozhodujících soudů". Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů byla porušena také zásada rovnosti stran, vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to "neumožněním podání opravných prostředků stěžovateli nedoručením rozsudku prvního stupně a následným protiprávním zpravomocněním tohoto rozhodnutí."
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a vyjádření P. H. jako vedlejšího účastníka řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále též jen "okresní soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se necítí být kompetentní vyjadřovat se k tvrzené protiústavnosti rozhodnutí svého i odvolacího soudu. Okresní soud má za to, že v dané věci aplikoval občanský zákoník a občanský soudní řád a plně odkazuje na odůvodnění rozsudku ze dne 29. 10. 2003 č. j. 6 C 1084/2002-54 a usnesení ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 C 1084/2002-70, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítnul.
Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Co 428/2004-90. Krajský soud v Praze současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů byla účastníkům dána stejná možnost hájit svá práva, oba účastníci byli v souladu se zákonem poučeni, mohli se k věci vyjádřit, předkládat své návrhy, navrhovat důkazy a využít k ochraně svých práv prostředků, které jim občanský soudní řád poskytuje, ani jeden z účastníků nebyl znevýhodněn; svou domněnku o podjatosti opírá stěžovatel dle vedlejšího účastníka pouze o skutečnost, že soud nevyhověl jeho žalobě, námitka podjatosti byla navíc vznesena opožděně. Vedlejší účastník vyslovil souhlas s odůvodněním usnesení krajského soudu i s odůvodněním usnesení o odmítnutí odvolání, neboť soud doručil rozsudek na adresu právního zástupce stěžovatele, který si zásilku nevyzvednul. Vedlejší účastník se tedy ztotožňuje se závěrem soudu, že rozsudek je nutno považovat za doručený uplynutím desetidenní lhůty pro uložení, která uplynula marně. Vedlejší účastník tedy navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul. Vedlejší účastník současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 6 C 1084/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem ze dne 29. 10. 2003 č. j. 6 C 1084/2002-54 zamítl Okresní soud v Kolíně žalobu stěžovatele, aby mu byl vedlejší účastník povinen zaplatit částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Předmětný rozsudek byl zaslán Okresním soudem v Kolíně na adresu právního zástupce stěžovatele Mgr. J. F., Vodičkova 41, Praha, zásilka se však vrátila soudu zpět s označením, že adresát se odstěhoval bez udání adresy. Okresní soud tuto skutečnost oznámil přípisem ze dne 15. 1. 2004 stěžovateli a vyzval jej, aby soudu sdělil novou adresu svého právního zástupce, je-li mu známa. Sdělením ze dne 26. 1. 2004 stěžovatel oznámil okresnímu soudu, že nové sídlo právního zástupce Mgr. F. je Praha 1, Jakubská 2. Okresní soud zaslal rozsudek na tuto stěžovatelem uvedenou adresu právního zástupce, avšak zásilka byla poštou vrácena okresnímu soudu zpět s tím, že adresát nebyl zastižen a zásilku si v době uložení nevyzvedl. Dne 20. 4. 2004 podal stěžovatel proti rozsudku okresního soudu odvolání, které bylo usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 5. 2004 č. j. 6 C 1084/2002-70 pro opožděnost odmítnuto s odůvodněním, že za den doručení napadeného rozsudku se považuje ve smyslu §48b odst. 3 občanského soudního řádu ve znění platném do 18. 3. 2004 (dále též jen "o. s. ř.") poslední den úložní desetidenní lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl, tedy v dané věci dne 20. 2. 2004 nastala fikce doručení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Co 428/2004-30 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud vyslovil, že pokud stěžovatel pokládá za pochybení soudu prvního stupně, že na obálce, ve které byl zasílán rozsudek, nebylo vyznačeno, že je Mgr. F. advokát nebo advokátní kancelář, poukazuje soud na skutečnost, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu ani jednacího či kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy nevyplývá, že by v adrese mělo být označeno, že fyzická osoba, které je písemnost určena, je advokátem či advokátní kanceláří. V ustanovení §48b o. s. ř. je upraveno doručování advokátům pouze tak, že se advokátům doručuje písemnost na adresu jejich sídla a písemnost určenou advokátu, včetně písemnosti doručované do vlastních rukou, mohou přijmout také advokátní koncipienti nebo jiní zaměstnanci. Podle ustanovení §48b odst. 3 o. s. ř. nebyl-li na adrese uvedené podle sídla advokáta zastižen advokát ani jiná osoba, která by mohla písemnost převzít, písemnost se uloží a advokát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si advokát nebo jiná oprávněná osoba zásilku do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Dle soudu je věcí řádného výkonu advokacie, aby v místě sídla advokáta byla v době doručování zásadně přítomna osoba oprávněná písemnost převzít.
Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti také sdělení České pošty, s. p., ze dne 21. 7. 2004, ve kterém se uvádí, že bylo zjištěno, že dne 1. 7. 2004 doručovala na adresu Jakubská 2, 110 00, Praha 1 doručovatelka E. S. doporučenou zásilku do vlastních rukou adresáta Mgr. J. F. bez dodatku advokát. Česká pošta, s. p., sděluje, že poskytuje své služby podle poštovních podmínek v souladu s ustanovením vyhlášky č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence). Při dodání výše uvedené zásilky, která byla adresována fyzické osobě, určené do vlastních rukou adresáta, postupovala listovní doručovatelka v souladu s ustanovením §46 odst. 2 této vyhlášky.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je důvodná, neboť je na místě přisvědčit zásadní námitce stěžovatele, že mu rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 10. 2003 č. j. 6 C 1084/2002-54 nebyl řádně doručen. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Okresní soud v Kolíně a Krajský soud v Praze postupovaly způsobem, který ve svých důsledcích vedl k porušení principu spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se neztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů, které vycházely při posouzení otázky včasnosti stěžovatelem podaného odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 6 C 1084/2002-54 z ustanovení §48b o. s. ř., přičemž interpretovaly toto ustanovení tak, že pokud si zástupce stěžovatele - advokát, byť nebyl na zásilce jako advokát označen, nevyzvedl zásilku do deseti dnů od jejího uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, s tím, že se nezabývaly námitkou vyvracející fikci doručení, když uvedly, že je věcí řádného výkonu advokacie, aby v místě sídla advokáta byla v době doručování zásadně přítomna osoba oprávněná písemnost převzít.
Dané ustanovení o. s. ř. nelze takto na věc stěžovatele aplikovat, neboť zásilka byla jeho právnímu zástupci doručována do vlastních rukou jakožto fyzické osobě (§46 o. s. ř.), nikoli jako advokátovi (§48b o. s. ř.). To vyplývá z označení na zásilce, kde byl jako adresát uveden Mgr. J. F. bez označení advokát. Pokud tedy byla Mgr. J. F. doručována zásilka jakožto fyzické osobě, nevztahovala se na toto doručení ustanovení §48b odst. 2 o. s. ř., podle kterého mohou písemnosti doručované do vlastních rukou advokáta přijmout také advokátní koncipienti nebo jiní jeho zaměstnanci. Doručování písemnosti určené do vlastních rukou fyzické osoby upravuje ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zákonná konstrukce náhradního doručení je však založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti adresátu se adresát skutečně v místě doručení zdržoval. Je-li tento předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl. Podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, však není splněna v důsledku nepřítomnosti adresáta, ať již dlouhodobé, nebo i tehdy, jde-li o stav zcela přechodný, tj. například krátkodobý pobyt mimo bydliště, dovolená apod. Závěr soudního či jiného doručovatele o tom, zda se adresát v místě doručení zdržuje, může být vždy přijat jen na základě určité míry pravděpodobnosti. Zákon pro usnadnění doručování stanoví vyvratitelnou domněnku, že v místě doručení (tj. zejména v místě svého bydliště, pracoviště nebo místa podnikání, tak jak je doloženo obsahem spisu) se adresát zdržuje. Opak, tedy že v době doručení se v místě doručení nezdržoval, bude adresát prokazovat zpravidla v souvislosti s podáním opravného prostředku (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 173). Tomu odpovídá i konstantní soudní judikatura, viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995 sp. zn. 155/94, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/1996, str. 125, podle kterého "důsledky nesprávného závěru orgánu provádějícího doručování o tom, že se adresát v místě bydliště zdržoval, nejsou neodvratné. Zjistí-li soud dodatečně (a to i poté, co již vyznačil u rozhodnutí doložku právní moci), že se adresát v místě doručování v rozhodné době ve skutečnosti nezdržoval, pak platí, že písemnost nebyla řádně doručena."
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že pokud bylo stěžovatelem v odvolání namítáno, že odvoláním napadený rozsudek nebyl jeho právnímu zástupci řádně doručen, neboť se v době doručování v místě doručování nezdržoval a zásilku, která mu byla doručována jako fyzické osobě do vlastních rukou, nemohl převzít žádný zaměstnanec jeho kanceláře, bylo povinností Okresního soudu v Kolíně zkoumat, zda skutečně byly splněny podmínky pro doručení předmětného rozsudku náhradním způsobem. Zcela nepřijatelný je pak závěr Krajského soudu v Praze, který k námitkám stěžovatele, zejména co se týká neuvedení označení advokát ke jménu právního zástupce stěžovatele, uvedl, že advokátem může být pouze fyzická osoba, nikoli advokátní kancelář a že z žádného ustanovení občanského soudního řádu ani jednacího či kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy nevyplývá, že by v adrese mělo být označeno, že fyzická osoba, které je písemnost určena, je advokátem či advokátní kanceláří. Ústavní soud je toho názoru, že tato skutečnost přímo vyplývá z ustanovení §46 až 48e o. s. ř, neboť pokud občanský soudní řád obsahuje speciální ustanovení pro doručování např. advokátům, notářům, soudním exekutorům apod., lze tato ustanovení o. s. ř. naplnit pouze v tom případě, že příslušné osoby budou jako advokáti, notáři či soudní exekutoři na doručovaných zásilkách takto označeni, v opačném případě bude těmto osobám doručováno doručujícím orgánem podle §46 o. s. ř. Tomu odpovídá i soudní judikatura, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1649/98 (Soudní judikatura č. 5/2001, str. 228), ve kterém se uvádí: "Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i potud, že rovněž písemnost určená do vlastních rukou advokáta může být doručena uložením na poště dle §47 odst. 2 o. s. ř. Platí nicméně, že podle §47 odst. 2 o. s. ř. lze postupovat jen v případě, že advokát nebyl zastižen na uvedené adrese a současně se zde v době pokusu o doručení písemností nenacházely osoby vypočtené v §48 odst. 3 o. s. ř., pověřené tímto advokátem k přijímání zásilek. Odesílatel písemnosti (soud) je přitom povinen vytvořit prostor pro účinné uplatnění ustanovení §48 odst. 3 o. s. ř. tím, že advokáta, kterému je písemnost adresována, v zásilce jako advokáta také označí; jelikož profese adresáta ve spojení s jeho procesním postavením zástupce účastníka řízení předurčuje zvláštní způsob doručování jemu určených zásilek, musí být tento údaj seznatelným způsobem zpřístupněn i tomu, kdo je povinen písemnost doručit. ... Nebyla-li totiž písemnost doručena osobám oprávněným ji za advokáta převzít proto, že údaje o adresátu písemnosti poštovní doručovatelce zabránily identifikovat ji jako písemnost určenou advokátu, pak nebyly splněny ani předpoklady pro postup vedoucí - v intencích §47 odst. 2 o. s. ř. - k doručení této písemnosti uložením na poště." Ústavní soud má za to, že v dané věci přitom nepochybně nedošlo k předání zásilky osobám oprávněným přijmout písemnost určenou advokátu ve smyslu §48b odst. 2 o. s. ř. z toho důvodu, že zásilka nebyla jako doručovaná advokátu označena. Nelze tedy v dané věci přičítat k tíži právnímu zástupci stěžovatele skutečnost, že za něj zásilku nepřevzala v jeho nepřítomnosti osoba oprávněná k tomu ustanovením §48b odst. 2 o. s. ř., jak učinil (s odkazem na řádný výkon advokacie) Krajský soud v Praze. Ústavní soud při svých závěrech nemohl přihlédnout k tvrzením uvedeným ve výše citovaném sdělení České pošty, s. p., ze dne 21. 7. 2004 ohledně okolností doručování zásilky na adresu právního zástupce stěžovatele, neboť pojednává o doručování zásilky dne 1. 7. 2004, v dané věci byl však předmětný rozsudek doručován právnímu zástupci stěžovatele dne 20. 2. 2004. Pokud Česká pošta, s. p., odkazuje v tomto svém sdělení ve vztahu k poskytování svých služeb a postupu pro podání a dodávání poštovních zásilek na vyhlášku č. 286/2004 Sb., která upravuje postup pro dodání poštovní zásilky do vlastních rukou adresáta v ustanovení §46, pak Ústavní soud konstatuje, že tato vyhláška vstoupila v účinnost až dne 7. 5. 2004. Ke dni 20. 2. 2004, kdy byla doručována zásilka v dané věci, byla účinná vyhláška č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence), ve znění vyhlášky č. 5/2002 Sb., jež upravuje postup pro dodání poštovní zásilky do vlastních rukou adresáta v ustanovení §47, podle kterého držitel poštovní licence dodá poštovní zásilku nebo vyplatí poukázanou peněžní částku, je-li adresátem fyzická osoba, jen adresátovi, je-li adresátem právnická osoba, jen tomu, kdo je oprávněn za právnickou osobu poštovní zásilku nebo částku převzít. Tento vyhláškou upravený způsob doručování zásilek do vlastních rukou adresáta tedy odpovídá právní úpravě doručování zakotvené v občanském soudním řádu, jak bylo pojednáno výše.
Lze tedy uzavřít, že občanský soudní řád rozlišuje doručování (mimo jiné) fyzickým osobám (§46 o. s. ř.) a advokátům (§48b o. s. ř.). Právě skutečnost, zda je písemnost doručována do vlastních rukou fyzické osobě (§46 odst. 4 o. s. ř.) či advokátovi (§48b odst. 2 a 3 o. s. ř.), je významná z toho hlediska, že za advokáta mohou převzít takovou písemnost i další zákonem jmenované osoby, v případě fyzických osob taková možnost zákonem dána není. Na straně druhé fyzické osoby, jak bylo výše uvedeno, mohou vyvracet tzv. fikci doručení, v případě advokáta však stojí soudní judikatura na stanovisku, že je věcí řádného výkonu advokacie, aby v místě sídla advokáta byla v době doručování zásadně přítomna osoba oprávněná písemnost převzít. Podmínku nezbytnou pro náhradní doručení jiné fyzické osobě, tedy že se v místě doručení zdržuje, má tedy zákon u advokáta za splněnou vždy [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. II. ÚS 421/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003 č. j. 29 Odo 327/2002-60 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2003, pod č. 75)]. Rozlišení, zda je zásilka doručována advokátovi či jiné fyzické osobě, je přitom v případě doručování písemnosti možné učinit jediným způsobem, a to vyznačením označení "advokát" či "advokátní kancelář" na zasílané zásilce.
Napadená rozhodnutí obecných soudů, které výše uvedený, zákonem stanovený postup pro doručování včetně příslušné soudní judikatury nerespektovaly, když jednak neoznačily správně zásilku zasílanou advokátovi a jednak neumožnily advokátovi, kterému tedy bylo v důsledku toho doručováno jako jiné fyzické osobě dle §46 o. s. ř., aby doložil, zda se skutečně v místě doručování nezdržoval, jsou tedy v rozporu nejen s příslušnými ustanoveními o. s. ř., ale nepochybně také v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jimi bylo upřeno stěžovateli právo se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení i vedlejší účastník vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má zato, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.