ECLI:CZ:US:2014:1.US.4241.12.1
sp. zn. I. ÚS 4241/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti státního podniku Lesy České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zast. Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 11/1059, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2012, č. j. 28 Cdo 1539/2012-910, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24.11.2011, č. j. 69 Co 247/2011-836, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2010, č. j. 22 C 101/2003-742, za účasti ze dne 16. listopadu 2010, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) obce Bouzov, 2) obce Hvozd, 3) obce Ludmírov, 4) obce Luká, 5) obce Bílá Lhota, 6) obce Mladeč, 7) obce Měrotín, 8) obce Háčky, 9) města Litovel, 10) Státního pozemkového úřadu, 11) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 12) Národního památkového ústavu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "dále jen "Listina") a ve smyslu č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Svoje tvrzení podrobně rozvádí a uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňují přiměřené požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel předestřel v průběhu řízení několik otázek zásadního právního významu, které rozsudek soudu I. stupně i rozsudek soudu II. stupně řeší nejen v rozporu s "jednoduchým" hmotným právem a judikaturou Ústavního soudu, ale ve svém důsledku též v rozporu s elementárními zásadami aplikace práva, čímž získává posuzovaná věc ústavně právní dimenzi. Uvádí, že v dovolání formuloval tyto otázky zásadního právního významu:
a) zda k nabytí vlastnického práva v důsledku jeho přechodu na základě rozhodnutí o přídělu dle zákona č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají podle §10 zákona č. 215/1919 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr k přidělené půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále "přídělový zákon"), bylo zapotřebí jeho zápisu v pozemkové knize (nutnost naplnění požadavku intabulace);
b) zda nezaplacení přídělové ceny přídělcem ani k rozhodnému dni, tj. ke dni 31.12.1949, mělo vliv na přechod vlastnického práva k přidělovaným nemovitostem na základě rozhodnutí o přídělu dle přídělového zákona, resp. na odvolání přídělu;
c) zda v případě, kdy oprávněný subjekt pozbyl svůj majetek pod tlakem okupace, bylo zapotřebí ohledně restituce vlastnického práva postupovat dle příslušných ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, nebo bylo možné restituovat vlastnické právo postupem dle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy se nevypořádaly dostatečným a výstižným způsobem s jeho argumentací, rozsudek soudu I. stupně a rozsudek soudu II. stupně označuje za neúplný a nepřesvědčivý. Dovolací soud sice přisvědčil přípustnosti dovolání, ale podle stěžovatelova názoru se s předestřenými otázkami nevypořádal dostatečně, s první otázkou pak vůbec, když toliko konstatoval, že danou otázku již závazně vyřešil a nikterak nezohlednil odlišnou judikaturu Ústavního soudu. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že odůvodnění rozsudku soudu II. stupně je nepřezkoumatelné a obsahuje prvky libovůle v soudním rozhodování, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu tyto vady neodstraňuje, když k první otázce se nevyjadřuje vůbec, ke druhé otázce se vyjadřuje zcela nedostatečným postupem a jedinou otázku, kterou rozvíjí, je tak poslední, s kterýmižto závěry dovolacího soudu se stěžovatel zásadně neztotožňuje. Tím, že odvolací soud nedostatečným způsobem přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rámci odvolacího řízení, přičemž dle stěžovatele nebylo toto pochybení napraveno ani v následném dovolacím řízení, nedostály obecné soudy své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele a porušily tak právo stěžovatele na přístup k soudu.
Následně stěžovatel podrobně argumentuje ve prospěch svých tvrzení. K podstatě sporu uvádí, že soud I. stupně posoudil žalobou uplatněný nárok vedlejších účastníků ve smyslu §2b zák. č. 172/1991 Sb. a podle zák. č. 215/1919 Sb. (dále jen "záborový zákon") a podle přídělového zákona, přičemž uzavřel, že pro nabytí vlastnického práva přídělem nebylo zapotřebí intabulace. Soudy vyšších instancí se pak ztotožnily i s dalšími závěry soudu I. stupně, zejména, že případné nezaplacení přídělové ceny nemá za následek zrušení přídělu, že na překážku není ani okolnost, že právní předchůdce vedlejších účastníků nedodržel postup podle zák. č. 128/1946 Sb. Posléze stěžovatel jednotlivé sporné záležitosti detailně rozebírá. V části V. ústavní stížnosti se zaměřuje na požadavek intabulace pro nabytí vlastnického práva k přidělenému majetku, v části VI. na důsledky nesplnění podmínek přídělu v části VII. na podmínky restituce majetku podle zák. č. 128/1946 Sb. Na základě těchto tvrzení pak shrnuje, že pro restituci majetku obcí nebyly splněny podmínky, protože jejich právní předchůdce (lesní družstvo) k rozhodnému dni předmětné nemovitosti nevlastnilo, protože:
- vlastnické právo lesního družstva nebylo intabulováno,
- lesní družstvo vlastnické právo nikdy nenabylo, pokud nenaplnilo veškeré podmínky přídělu, m.j. též řádnou úhradou přídělové ceny,
- v případě přijetí závěru o nabytí vlastnického práva lesním družstvem nebylo toto vlastnické právo v poválečné době restituováno.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky obecných soudů Ústavní soud zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastníci č. 1-9 se žalobou u okresního soudu vůči stěžovateli a vůči vedlejším účastníkům č. 10-12 domáhali určení, že jsou ideálními podílovými spoluvlastníky obsáhlého souboru nemovitostí, a to s konkrétními spoluvlastnickými podíly. Žalobu odůvodnili tím, že nemovitosti přešly do jejich podílového spoluvlastnictví podle §2b odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 277/2002 Sb., neboť šlo o nemovitosti ve vlastnictví lesního družstva obcí, jemuž byly přiděleny na základě přídělového zákona č. 81/1920 Sb. (podle tohoto ustanovení přešly do vlastnictví obcí ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce). Okresní soud nejprve žalobu zamítl (pro nedostatek intabulace přídělu), krajský soud jeho rozsudek potvrdil, Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil na základě závěru, že intabulace nebyla nutná. V další fázi byla žaloba částečně vzata zpět, okresní soud obsáhle doplnil dokazování a dospěl k závěru, že některé nemovitosti byly lesnímu družstvu přiděleny, že nezaplacení přídělové ceny není podmínkou určení vlastnictví žalobců, objasnil i důsledky restitučního procesu po II. světové válce, a rozhodl rozsudkem ze dne 16.11.2010, č.j. 22 C 101/2003-742, o zastavení řízení s ohledem zpětvzetí žaloby (výrok I.), částečně žalobě vyhověl (výrok II.), a částečně žalobu zamítl (výrok III.), a to ohledně nemovitostí, které v době rozhodování nebyly ve vlastnictví žalovaných nebo nebyly uvedeny v přídělové listině. Stěžovatel a vedlejší účastníci č. 10 a 12 podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, první dva z nich proti vyhovujícímu výroku, třetí toliko do výroku o náhradě nákladů řízení. Po přezkoumání napadeného meritorního výroku dospěl krajský soud, že je věcně správný, proto ho rozsudkem ze dne 24.11.2011, č.j. 69 Co 247/2011-836, potvrdil (změnil výrok o náhradě nákladů řízení). Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně přiděleny lesnímu družstvu, toto nabylo vlastnictví trvající i ke dni 31. 12. 1949, a zmíněnému subjektu - právnímu předchůdci žalobců - nelze přičítat k tíži, že nebyla dovršena restituce nemovitostí. Zákonné podmínky pro obecní restituci podle zákona č. 172/1991 Sb. byly, podle krajského soudu, splněny.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, v němž za právní otázky zásadního významu označil
1) nezbytnost intabulace přídělu,
2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem,
3) nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a nikoli podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo přípustné (zatímco první ze stěžovatelem položených právních otázek již ve svém dřívějším rozsudku závazně vyřešil, další dvě právní otázky si - též v kontextu s otázkou první - zasloužily meritorní přezkum), nebylo však důvodné, proto dovolání rozsudkem ze dne 8.8.2012, č.j. 28 Cdo 1539/2012-910, zamítl.
V odůvodnění nejprve připomenul, že podle §2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (pozn. ve znění zákona č. 277/2002 Sb.) do vlastnictví obcí dnem nabytí účinnosti tohoto zákona přecházejí dále nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d) téhož zákona, které jsou ve vlastnictví České republiky a které ke dni 31. prosince 1949 byly ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky ke dni jejich likvidace byly výlučně obce. K tomu dodal, že již v téže věci rozsudkem ze dne 24.3.2010, č. j. 28 Cdo 5078/2009-615, závazně vyřešil otázku právní relevance vkladu přídělového rozhodnutí ve prospěch lesního družstva do katastru nemovitostí, když dovodil, že k přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž by bylo třeba intabulace.
Pokud jde o zbývající dvě otázky, tj. otázku právní relevance přídělového rozhodnutí z hlediska nezaplacení plné výše přídělové ceny a též posouzení právního stavu po roce 1945, kdy bylo sice lesnímu družstvu přiznáno vlastnictví správním úřadem avšak k poválečné restituci nemovitostí ve prospěch tohoto družstva nedošlo, tak uvedl, že i v případě, že by přistoupil na interpretaci dovolatele, podle níž bylo zaplacení přídělové ceny - k němuž nedošlo - podmínkou přídělu, nelze dospět k závěru o tom, že by právní následky přídělu nenastaly. Správní akt přídělu je zcela určitý, sám o sobě nabyl právní moc, a doplacení přídělové ceny do plné výše se stalo za velmi brzy následujícího právního stavu nemožným (případná podmínka tedy nemůže být považována za právně závaznou), protože po započetí okupace Československa říšsko-německou brannou mocí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava přestalo být doplácení přídělové ceny reálné. Skutečnost, že k dovršení poválečné restituce nedošlo, nelze podle Nejvyššího soudu přičíst k tíži lesnímu družstvu jako právnímu předchůdci nynějších žalobců. Restituční proces byl přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb. - pozn. správně má být "zákon č. 279/1949 Sb.) a návazným zánikem lesních družstev, v nichž se sdružovaly obce jako podílníci jimi vlastněného a obhospodařovaného majetku. Poněvadž v zákoně č. 172/1991 Sb. absentuje přiléhavá právní úprava, Nejvyšší soud shledal jako přípustné použít per analogiam odpovídající ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), jakož i související judikaturu, a přiznat pozici oprávněné osoby i osobě, která podle dřívějších předpisů měla na restituci majetku právní nárok. V závěru podpořil svoje názory argumentací o povaze zákona č. 172/1991 Sb., jako předpisu restituční povahy s dílem a účelem umožnit žádoucí rozsah vydání nemovitostí obcím i tehdy, jestliže právní normy a zejména individuální správní akty z poválečné doby vykazovaly určité nedostatky; takže dostupný účel právní úpravy (příděl majetku k žádoucímu hospodaření při pozemkové reformě, zahájení restitučního procesu v řízení před soudem) byl naplněn. Nejvyšší soud ještě dodal, že pokud by nyní soud posuzoval problematiku tak, jak žádá stěžovatel, a přiznal právní relevanci i právním aktům z dob nesvobody (odvolání přídělu z roku 1939, zastavení restituce lesního družstva soudem v roce 1951), pak by zajisté mohl dospět i k závěru v neprospěch vlastnictví žalobců, ovšem zdůraznil, že zpochybnění přídělu a tedy vlastnické kontinuity vycházející z provedené pozemkové reformy by nyní nevedlo k přijatelným právním závěrům.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny (příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými meritorními rozhodnutím obecných soudů, tj. rozsudky okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v pozici jednoho ze žalovaných, vůči nimž byl uplatněn restituční nárok podle novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb., resp. rozhodnutí o tom, zda podmínky restituce byly naplněny. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů nezbytných pro posouzení důvodnosti žaloby, tj. určení vlastnického práva právních nástupců lesního družstva. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení důvodnosti uplatněné žaloby (jak vyplývá i z porovnání obsahu stěžovatelova dovolání a jeho ústavní stížnosti). Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje, čímž byly naplněny ústavní požadavky na zachování práva na soudní ochranu, příp. na spravedlivý proces. Jestliže obecné soudy shledaly naplnění zákonných podmínek pro restituci obecního majetku, došlo ex lege k zániku vlastnického práva státu, proto ani nemohlo dojít k zásahu do jeho práva na ochranu majetku.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu