ECLI:CZ:US:2012:1.US.425.12.1
sp. zn. I. ÚS 425/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2011 č. j. 4 To 71/2011-11746 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-11641 ze dne 1. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 6. 2. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel svoji argumentací napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-11641 ze dne 1. 11. 2011. Ústavní soud přitom v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
K věci samé stěžovatel zejména uvádí, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 4 To 71/2011-11746 ze dne 1. 12. 2011 tak, že zamítl jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-11641 ze dne 1. 11. 2011, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že se nadále ponechává ve vazbě podle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 5 odstavec 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby byl osobně přítomen projednání své stížnosti ve smyslu §141 a násl. trestního řádu proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě; Vrchní soud v Olomouci tuto stížnost totiž projednal v neveřejném zasedání, tedy bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce.
Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že řízení o stížnosti je obecně založeno na revizním principu, jemuž je imanentní uzavřená forma rozhodování stížnostního orgánu s vyloučením účasti procesních stran. Je však nutné z tohoto obecného principu vyjmout řízení o trvání vazby. Stěžovateli nebyla dána žádná možnost se jakkoliv vyjádřit k tomu, že se o jeho stížnosti bude rozhodovat v neveřejném zasedání. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010; pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není totiž rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či o periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného.
Stěžovatel vznáší v této souvislosti námitku proti samotnému odůvodnění jak již rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, tak Vrchního soudu v Olomouci; to v rozporu se zásadou presumpce neviny hledí na stěžovatele jako na osobu, která spáchala trestný čin. O tom prý svědčí zejména odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl, že "nalézací soud v napadeném usnesení zcela správně poukázal na konkrétní podíl obou obviněných na spáchané trestné činnosti, její mimořádný obsah a závažnost, jakož i výši způsobené škody, a z toho reálně vyplývající hrozbu uložení vysokého trestu odnětí svobody". Takové závěry považuje stěžovatel za zcela nepřijatelné, neboť nikdy nebyl odsouzen za jakýkoliv trestný čin a tudíž se na něj musí hledět jako na nevinného. Právě z důvodu takových ničím nepodložených závěrů, kterých se soudy dopouští, je kontradiktornost řízení o vazbě zcela nezbytná. Soudy si podle stěžovatele protiřečí, jestliže na jedné straně vytýkají obžalovaným (tj. stěžovateli a jeho otci), že se v rámci řízení o žádosti o propuštění z vazby vyhýbají vyjádřit se k samotnému popisu skutku, ovšem na straně druhé samy prokazatelně neumožnily obžalovaným a jejich obhajobě během slyšení se k těmto skutečnostem vyjádřit s odůvodněním, že tyto nejsou předmětem napadaného řízení.
Stěžovatel dodal, že právo na osobní přítomnost i v rámci řízení o propuštění nebo setrvání ve vazbě, které probíhalo na základě žádosti stěžovatele, potvrzuje také ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Podle názoru stěžovatele je přitom nerozhodné, zda jako první o stížnosti rozhodoval soud nebo státní zástupce.
Stěžovatel má - souhrnně řečeno - zato, že tím, že ho Vrchní soud v Olomouci v řízení o stížnosti proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě nevyslechl, porušil - jak již uvedl - jeho nezadatelné právo, které vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, stejně jako porušil jeho práva vyplývající článku 5 odstavec 4 a článku 6 odstavec 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ostatní výroky obecného soudu (srov. níže) stěžovatel svojí argumentací nenapadl.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu Ostravě zrušil.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011. Krajský soud zaslal Ústavnímu soudu kopii relevantních částí citovaného spisu. Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 1. 11. 2011 č. j. 30 T 7/2011-11641 rozhodl Krajský soud v Ostravě výrokem popsaným pod bodem II ve vztahu k stěžovateli (obviněnému) R. V., že 1/ podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná Z. V., 2/ podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se nepřijímá obviněným daný písemný slib k nahrazení vazby, 3/ podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario se nepřijímá nabídka důvěryhodných osob (ve výroku uvedených), 4/ podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze účelu vazby dosáhnout jejím nahrazením dohledem probačního pracovníka nad obviněným, 5/ podle §71 odst. 5 tr. ř. se obviněný nadále ponechává ve vazbě a 6/ podle §72 odst. 3 tr.ř. se zamítá žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Ve vztahu k obviněnému R. V. 1/ podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. se nepřijímá nabídka peněžité záruky učiněná Z. V., 2/ podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se nepřijímá obviněným daný písemný slib k nahrazení vazby, 3/ podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze účelu vazby dosáhnout jejím nahrazením dohledem probačního pracovníka nad obviněným, 4/ podle §71 odst. 5 tr. ř. se obviněný nadále ponechává ve vazbě a 5/ podle §72 odst. 3 tr. ř. se zamítá žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu.
Součástí citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě byl i výrok popsaný pod bodem I., kterým bylo podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu.
Krajský soud v Ostravě se v citovaném usnesení - podle zjištění Ústavního soudu - podrobně zabýval důvodností vazebního řízení proti oběma obviněným, jakož i na důvody, pro které nelze vazbu obou obviněných nahradit jiným, v zákoně uvedeným způsobem. Krajský soud v Ostravě poukázal na prozatím zjištěný možný podíl obou obviněných na vyšetřované trestné činnosti, její mimořádný rozsah a závažnost, jakož i možnou výši způsobené škody, a z toho reálně vyplývající hrozbu uložení vysokého trestu odnětí svobody. Krajský soud poukázal také na vazby obviněných na zahraničí, a z toho vyplývající reálný předpoklad, že by se mohli při svém pobytu na svobodě vyhýbat trestnímu stíhání, či případně opakovat trestnou činnost stejného charakteru, pro kterou jsou stíháni.
Ke stížnosti stěžovatel a jeho otce R. V. byl výše zmíněný výrok pod bodem II přezkoumán v řízení před Vrchním soudem v Olomouci, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení ze dne 1. 12. 2011 č. j. 4 To 71/2011-11746 (výrok pod bodem I nebyl předmětem tohoto stížnostního řízení). Šlo o posouzení důvodnosti vazebního řízení proti obviněným R. a R. V. Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném rozhodnutí - kterým stížnost zamítl - se (mimo jiné) v plném rozsahu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že u obou obviněných jsou v dané fázi řízení dány vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř., tedy, že u obou hrozí reálná obava, že by se po propuštění z vazby na svobodu vyhýbali trestnímu stíhání pobytem na neznámém místě, v úmyslu vyhnout se tak postihu za své nekalé jednání, pro které jsou stíháni, a že by mohli opakovat trestnou činnost, pro kterou jsou stiháni. V podrobnostech ke konkrétním důvodům, ze kterých lze takové závěry dovodit, vrchní soud plně odkázal na velmi podrobné a zcela vyčerpávající odůvodněni usnesení soudu prvního stupně.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do běžné rozhodovací činnosti obecných soudů. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud v projednávaném případě nejprve obecně uvádí, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v rámci posuzování vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou totiž povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz ustanovení §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby; při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. To platilo obdobně i v relaci k ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2011.
Vlastní námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti lze shrnout do dvou základních argumentů: 1) stěžovatel nebyl slyšen v řízení o své stížnosti ve smyslu §141 a následující trestního řádu před Vrchním soudem v Olomouci; 2) vrchní soud i krajský soud při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě porušily princip presumpce neviny, neboť v odůvodnění svých rozhodnutí se podle stěžovatele vyjádřily tak, jakoby již bylo o jeho vině rozhodnuto.
Ústavní soud k těmto námitkám uvádí následující.
Stěžovatel (i jeho otec R. V.) byli před Krajským soudem v Ostravě slyšeni dne 1. 11. 2011. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stížnost, o níž bylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto 1. 12. 2011, a to skutečně v neveřejném zasedání, jehož se nezúčastnili ani obvinění (jejich právní zástupci) ani státní zástupce (srov. číslo listu 11747). Tu Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (kterou stěžovatel v ústavní stížnosti cituje). Z ní však plyne, že zvláště při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě není nevyhnutelnou podmínkou opakovaně slyšet obviněného; přitom při posouzení toho, zda má nebo nemá být obviněný slyšen, není rozhodný typ řízení, v němž se důvodnost ponechání ve vazbě zkoumá (což ostatně v ústavní stížnosti připomíná i sám stěžovatel), ale to, kdy byl obviněný naposledy při posuzování této otázky slyšen. Z výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci je přitom zřejmé, že obě rozhodnutí vznikla v rozmezí jednoho měsíce; to navíc za situace, kdy vrchní soud rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí krajského soudu. Takovýto časový interval nelze jistě považovat za nesouladný s principy vytyčenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nebo v judikatuře Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud rovněž upozorňuje na skutečnost, že stěžovatel není při práci s judikaturou, ať už Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu, zcela korektní; lze uvést například stěžovatelem vzpomenuté rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Reinprecht proti Rakousku číslo 67175/01 (zejména bod 34-41 uvedeného rozhodnutí), jež nelze interpretovat tak, že by měl být obviněný bez dalšího slyšen odvolacím soudem, jenž o jeho vazebním stíhání rozhoduje (srov. k tomu přiměřeně souhrnné pojednání k této problematice obsažené v uznávaném komentáři: Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 553 a násl.). Na této názorové linii nezměnilo nic ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci KNEBL proti ČESKÉ REPUBLICE č. 20157/05 (srov. zejména body 82-85 tohoto rozhodnutí).
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti dovozuje, že zejména vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí porušil princip presumpce neviny. To však Ústavní soud nezjistil; vrchní soud pouze odkázal na závěry krajského soudu, který nepochybně musel, v souvislosti s vyšetřovanou trestnou činností, zohlednit i předpokládaný rozsah škody, neboť ten ovlivňuje úsudek soudu o hrozícím trestu pro stěžovatele. To je následně - s ohledem na příslušná ustanovení trestního řádu - významné i pro otázky týkající se vazby.
Ústavní soud uzavírá, že co do důvodů, jejichž existence je nezbytná k rozhodnutí o prodloužení zákonného zbavení osobní svobody, lze akceptovat i z ústavněprávního hlediska názory obecných soudů, že stále trvá důvodné podezření, že stěžovatel páchal konkrétní trestnou činnost a že uplatněné vazební důvody dosud na síle a významu neztratily. Závažnost obvinění sice nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby; v případě stěžovatele je však Ústavní soud toho názoru, že důvody trvání vazby byly ve zmiňovaných rozhodnutích z hlediska jejich závažnosti a dostatečnosti přiměřeným způsobem specifikovány, dostatečně odůvodněny a za současného stavu věci ponechání stěžovatele ve vazbě ospravedlňují.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu