ECLI:CZ:US:2001:1.US.43.2000
sp. zn. I. ÚS 43/2000
Usnesení
I. ÚS 43/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 28 Ca 235/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti napadl shora citované rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Městský soud uvedeným rozhodnutím zastavil řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí ředitelky Krajského inspektorátu České zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen: "KI ČZPI"), v Praze, ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. 1237/1/99-K, jakož i odložení o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že citovaným usnesením obecného soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na přezkum rozhodnutí správního orgánu soudem , zaručená mu ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv shledal v okolnosti, že napadeným rozhodnutím soudu byl připraven o právo na mimořádný opravný prostředek, když jeho řádný opravný prostředek (odvolání) vedlejší účastník v řízení podle zákona č. 552/1991 Sb., údajně protiprávně zamítl. Protiprávní zásah do své sféry stěžovatel spatřoval v tom, že mu jako kontrolovanému subjektu na základě pravomocně uzavřeného kontrolního řízení, jehož výsledkem bylo zjištění, že stěžovatel porušil zákon č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství, vznikla povinnost stát se účastníkem správního řízení, takže předpoklad stanovený v ustanovení §244 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), byl dle názoru stěžovatele splněn.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ČZPI setrvala na stanovisku, že zákon v kontrolním řízení neporušila a dne 27. 9. 1999 vydala rozhodnutí, č. j. 2208/250/99/SŘ-K, kterým proti stěžovateli zahájila správní řízení a uložila mu podle §23 odst. 2 písm. e) zákona č. 115/1995 pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení §11 písm. h) bod. 1., 2. a 4. téhož zákona. Proti rozhodnutí o uložení pokuty podal stěžovatel odvolání.
Následným podáním ze dne 18. 5. 2000, doručeným soudu dne 22. 5. 2000, stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že v době po podání ústavní stížnosti rozhodl ústřední ředitel ČZPI rozhodnutím ze dne 20. 3. 2000, č. j. 17/9/2000-SŘ, tak, že zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí KI ČZPI v Praze o udělení pokuty a toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že proti tomuto rozhodnutí podal žalobu k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Ústavní soud po celkovém posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že v provozovně stěžovatele byla provedena inspektory v předmětné ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, a to České zemědělské a potravinářské inspekce v Praze, kontrola jakosti a značení révových sudových vín. Výsledek této kontroly byl zpracován v protokole č. 008-01-130/99/H10. Proti tomuto protokolu podal stěžovatel námitky, o kterých bylo inspektorkou KI ČZPI v Praze rozhodnuto tak, že se těmto námitkám nevyhovuje. Stěžovatel proto proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém rozhodla ČZPI tak, že se toto odvolání zamítá.
Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodnutím ředitelky KI ČZPI bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí inspektora KI ČZPI v Praze ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. 486/KO/1/99, o námitkách stěžovatele proti kontrolnímu protokolu.
Obecný soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí, které nepodléhá soudnímu přezkumu podle části páté o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím nedošlo ke vzniku, změně či zániku práva nebo povinnosti stěžovatele. Tento svůj záměr soud blíže zdůvodnil tak, že uvedená rozhodnutí nepředstavují autoritativní zásah kontrolních orgánů do právní sféry kontrolovaných osob, tzn. není jimi rozhodováno o jejich právech a povinnostech. Těmito rozhodnutími je řešen pouze obsah kontrolního zjištění uvedený v protokole o provedené kontrole. Rozhodnutí kontrolního pracovníka nelze dle závěrů obecného soudu považovat za rozhodnutí správních orgánů ve smyslu ustanovení §244 o. s. ř. Předmětná rozhodnutí nemohou sama o sobě změnit právní postavení kontrolovaného subjektu, neboť kontrolní protokol, resp. kontrolní zjištění v něm obsažená, představují pouze podklad pro případná rozhodnutí příslušných správních orgánů. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem, nezbylo soudu, než řízení podle ustanovení §250d, odst. 3 o. s. ř. zastavit. Současně soud rozhodl k žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak, že této žádosti nevyhověl, když současně řízení o žalobě zastavil pro nedostatek své pravomoci.
V rámci dodržení veškerých zákonem stanovených procesních podmínek v řízení o ústavní stížnosti musel nejprve Ústavní soud zkoumat, zda stěžovatel ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyčerpal všechny prostředky, které mu platná právní úprava poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud považuje závěry obecného soudu, týkající se nemožnosti soudního přezkumu rozhodnutí ČZPI podle části páté o. s. ř., za správné a odpovídající platné právní úpravě. Shoduje se i s bližším odůvodněním uvedených závěrů tak, jak je obecný soud uvedl ve svém rozhodnutí a na toto odůvodnění stěžovatele odkazuje (viz výše).
Při posuzování uvedené věci je třeba vycházet z okolnosti, že na základě výše uvedených rozhodnutí kontrolních orgánů, teprve došlo k zahájení správního řízení o udělení pokuty. Veškerou argumentaci, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje, mohl použít během tohoto správního řízení jako účastník řízení, jakož i v následné žalobě v rámci správního soudnictví. Jak vyplývá z podání stěžovatele, stěžovatel podal proti správnímu rozhodnutí žalobu k Vrchnímu soudu v Olomouci. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci může začít plynout až po doručení pravomocného rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Do té doby je třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny prostředky, které mu platná právní úprava k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost má svoje opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele, především pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k okolnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv či svobod stěžovatele, byl nucen předmětnou ústavní stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků mimo ústní jenání podel ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. března 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu