ECLI:CZ:US:2017:1.US.44.17.1
sp. zn. I. ÚS 44/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Slezáka, zastoupeného doc. JUDr. Milanem Pekárkem, advokátem, se sídlem Stamicova 18, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2016 č. j. 15 Co 225/2016-63 a Městského soudu v Brně ze dne 16. září 2016 č. j. 20 C 393/2014-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 3. 1. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalovaný čelil před obecnými soudy žalobě na zaplacení částky 16 579 Kč z titulu nákladů spojených se správou domu a s užíváním bytu, spolu s příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení. První jednání ve věci bylo Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") nařízeno na den 23. 2. 2016, ale nebylo zahájeno a bylo odročeno za účelem pokusu o dohodu mezi účastníky. Podáním došlým soudu dne 14. 6. 2016 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to pro částku 16 579 Kč, neboť tuto částku mezitím stěžovatel uhradil. Částečné zpětvzetí žaloby bylo zasláno zástupci stěžovatele, který byl vyzván k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby o zbytku nároku (příslušenství) soud rozhodl bez nařízení jednání. Na toto podání reagoval stěžovatel tak, že trvá na pokračování řízení v celém jeho dosavadním rozsahu.
3. Napadeným usnesením ze dne 16. 9. 2016 městský soud řízení v částce 16 579 Kč zastavil. V odůvodnění uvedl, že po uhrazení jistiny žalovaným vzal žalobce v této části žalobu zpět, a to před zahájením jednání, proto není podle §96 odst. 4 občanského soudního řádu k částečnému zpětvzetí žaloby třeba souhlasu žalovaného. Ve svém odvolání stěžovatel tvrdil, že si před vydáním usnesení městský soud vyžádal jeho souhlas se zpětvzetím žaloby, a přestože tento souhlas odmítl dát, soud řízení částečně zastavil. Je sice pravda, že žalobci předmětnou částku poukázal, avšak jen z toho důvodu, aby zabránil nárůstu úroků v případě, že by byl žalobce s žalobou úspěšný. Při zasílání částky navíc ve zprávě pro adresáta výslovně uvedl, že částku posílá do úschovy. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadené usnesení potvrdil s tím, že ke zpětvzetí žaloby před prvním jednáním ve věci není třeba souhlasu žalované strany a městský soud řízení částečně zastavil po právu. Dále uvedl, že stěžovatelem tvrzená skutečnost, že dlužnou částku žalobci nezaplatil, pouze deponoval, může mít případně vliv na posouzení procesního úspěchu žalobce ve věci a promítnout se do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které bude vydáno v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oba obecné soudy ignorovaly skutečnost, že soud prvního stupně si od něj před tím, než návrhu na zpětvzetí žaloby vyhověl a řízení zastavil, vyžádal vyjádření ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. K této výzvě stěžovatel sdělil, že se zpětvzetím žaloby a tedy i se zastavením řízení nesouhlasí, protože žalovaná pohledávka je nadále sporná a důkazy dosud předložené žalobcem nejsou dostatečné. Zasláním žalované částky tedy neměl v úmyslu uznat žalovanou pohledávku, nýbrž projevit dobrou vůli k jednání a přimět žalobce k poskytnutí originálních dokumentů, od nichž odvozoval svůj nárok. Namísto toho si žalobce jednostranně započetl zaslanou částku na svou údajně existující (ale neprokázanou) pohledávku, přestože jedním z předpokladů jednostranného započtení je, že pohledávka nesmí být nejistá nebo neurčitá. Soudy se posléze odmítly věcí dále zabývat, a odepřely tak stěžovateli jako slabší straně sporu právo na soudní ochranu.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud podotýká, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou stížnost fakticky opírá o nesouhlas se závěry obecných soudů co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k problematice postupu obecných soudů po zpětvzetí žaloby, přičemž zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaných považoval za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s nesouhlasem žalovaného [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 8/29 SbNU 57) a sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 76/65 SbNU 63)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1860/12 ze dne 20. 6. 2013 (N 113/69 SbNU 833) Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §96 odst. 4 občanského soudního řádu, které soudu umožňuje zastavit řízení bez ohledu na mínění protistrany, je jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá. Sleduje přitom legitimní cíl, jímž je rychlé ukončení soudního procesu v jeho samotné počáteční fázi, kdy ještě nedošlo ani k prvnímu, popř. přípravnému jednání. Toto ustanovení musí být nicméně vykládáno a aplikováno ústavně konformním způsobem, se zřetelem k povaze řízení a okolnostem případu, což se ve věci, která byla předmětem uvedeného nálezu, nestalo. V daném případě obecné soudy rozhodovaly o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém mají žalobce i žalovaný stejné postavení, takže podáním žaloby je konzumováno i žalobní právo žalovaného, kterému v podání nové žaloby brání překážka zahájeného řízení. V předmětné věci tedy zpětvzetí žaloby představovalo ohrožení oprávněných zájmů žalovaného, který s ním nesouhlasil právě proto, že se již sám nemohl domáhat rozhodnutí o sporném nároku, protože mezitím uplynula tříletá doba předvídaná v ustanovení §150 odst. 4 dřívějšího občanského zákoníku. To bylo třeba považovat za vážný důvod, pro který měl prvostupňový soud upustit od aplikace §96 odst. 4 občanského soudního řádu a rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí návrhu.
8. V nyní projednávaném případě se však o žádnou z těchto či obdobných situací nejedná. Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením prvního jednání, jak předvídá ustanovení §96 odst. 4 občanského soudního řádu, nesouhlas stěžovatele se zpětvzetím žaloby byl bez právního významu, a nalézací soud proto jeho stanovisko ani nezjišťoval. Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že byl soudem vyzván k tomu, aby se ke zpětvzetí žaloby vyjádřil, z usnesení odvolacího soudu vyplývá (viz bod 3), že byl vyzván pouze k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby o zbytku nároku soud rozhodl bez nařízení jednání. Z judikatury (viz usnesení Vrchního soudu v Praze z 10. 10. 2013 čj. 1 Cmo 290/2013-326 citované v Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013, komentář k §96 občanského soudního řádu, dostupné z právního informačního systému ASPI ke dni 31. 1. 2017) navíc vyplývá, že zanikl-li předmět sporného řízení splněním ze strany žalovaného, jak tomu bylo v projednávaném případě, nedisponuje již žalovaný žádným vážným důvodem, kterým může zvrátit zastavení vedeného řízení. Stěžovatel si tak měl být vědom důsledků svého jednání spočívající v zaslání žalované částky žalobci. V intencích výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1860/12 konečně nelze tvrdit, že by byl stěžovatel v důsledku zastavení předmětného řízení zbaven možnosti efektivně hájit svá práva jiným způsobem, resp. v jiném řízení. Kromě toho bude okresní soud o oprávněnosti nároku žalobce dále jednat v řízení týkajícím se jeho návrhu na zaplacení příslušenství.
9. Lze tak shrnout, že ústavní stížnost je pouze nedůvodnou polemikou se zákonným postupem soudů, které z důvodu zpětvzetí části návrhu pro pozdější chování stěžovatele řízení částečně zastavily. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla stěžovateli způsobena žádná újma ústavněprávní intenzity.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu