ECLI:CZ:US:2014:1.US.4492.12.1
sp. zn. I. ÚS 4492/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Alexandra Majora, zastoupeného Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 11, proti opatřením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, Obvodního oddělení Hluboká nad Vltavou ze dne 13. 12. 2011 a ze dne 6. 7. 2012 č. j. KRPC-78233-8/ČJ-2011-020113-DVO a KRPC-78233-20/ČJ-2011-020113-DVO, proti sdělením Okresního státního zastupitelství České Budějovice ze dne 1. 2. 2012 č. j. ZN 429/2011-12 a ze dne 18. 6. 2012 č. j. ZN 209/2012-5, a proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství České Budějovice ze dne 25. 9. 2012 č. j. KZN 408/2012-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených opatření, sdělení a rozhodnutí státních orgánů (stěžovatelem vše uváděno jako "rozhodnutí") s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 3. 11. 2011 stěžovatel podal trestní oznámení o spáchání trestného činu hanobení lidských ostatků podle §359 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), jež adresoval Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje. Oznámení stěžovatele směřovalo proti paní Jiřině Mikešové, která měla z hrobového místa nacházejícího se na hřbitově v obci Strýčice svévolně odejmout sarkofág s urnou obsahující zpopelněné ostatky babičky stěžovatele, zemřelé paní Albíny Mikešové.
3. Ze strany Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, Obvodního oddělení Hluboká nad Vltavou, bylo dne 13. 12. 2011 přijato opatření, kterým byl podnět stěžovatele k zahájení trestního stíhání odložen (č. j. KRPC-78233-8/ČJ-2011-020113-DVO). Proti tomuto postupu Policie ČR stěžovatel brojil podnětem k výkonu dohledu u Okresního státního zastupitelství České Budějovice. Státní zástupkyně se k podání vyslovila zamítavým způsobem (sdělením ze dne 1. 2. 2012 č. j. ZN 429/2011-12).
4. Následně dne 7. 6. 2012 stěžovatel zpracoval nové trestní oznámení, které bylo příslušným útvarem Policie České republiky vyřízeno opět jako nedůvodné (opatřením ze dne 6. 7. 2012 č. j. KRPC-78233-20/ČJ-2011-020113-DVO). Stěžovatel tento podnět k zahájení trestního stíhání adresoval též Okresnímu státnímu zastupitelství České Budějovice; to však podání stěžovatele posoudilo jako obsahově shodné s předchozím trestním oznámením, a proto je více neprověřovalo (viz sdělení ze dne 18. 6. 2012 č. j. ZN 209/2012-5).
5. Stěžovatel dále podal podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství ve věci vedené pod č. j. ZN 209/2012-5, a to ke Krajskému státnímu zastupitelství České Budějovice (nadřízenému orgánu). Krajské státní zastupitelství podání stěžovatele jako nedůvodné odložilo. V odůvodnění dotčeného rozhodnutí bylo argumentováno zejména zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce nespatřoval v jednání Jiřiny Mikešové naplnění skutkové podstaty trestného činu hanobení lidských ostatků podle §359 odst. 2 tr. zák., ani mu korespondujícího přestupku podle §26 odst. 1 písm. j) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vycházel přitom mimo jiné ze zjištění, že Jiřina Mikešová, na niž stěžovatel trestní oznámení podal, je dcerou zesnulé, přičemž mezi ní a její sestrou Růženou Majorovou (matkou stěžovatele) existovaly dlouholeté rodinné neshody, jež se přenesly i do citlivé oblasti nakládání s lidskými ostatky jejich matky Albíny Mikešové.
II.
Obsah ústavní stížnosti
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným postupem státních orgánů byly porušeny principy legality a oficiality, jak jsou tyto zakotveny v ustanovení §2 odst. 3 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zásadu subsidiarity trestní represe interpretovalo krajské státní zastupitelství podle názoru stěžovatele příliš široce, neboť jeho právní závěr ve výsledku vede k zamezení navrhovateli v přístupu k právu. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze vyhovět soukromoprávním návrhům na vydání rozhodnutí o nakládání s ostatky pochovaných a zpopelněných těl zemřelých osob, a uvedl, že tedy nemá jinou možnost nápravy vzniklého stavu. Stěžovatel namítal, že dotčené orgány se neopodstatněně odmítly předmětnou věcí zabývat, a to aniž by svůj postup řádně a s právní úpravou souladně odůvodnily. Kromě zrušení napadených "rozhodnutí" též požadoval, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje, Obvodnímu oddělení Hluboká nad Vltavou, řádně prošetřit oznámení (ze dne 3. 11. 2011 a ze dne 7. 6. 2012) o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. V dané věci směřuje návrh stěžovatele proti opatřením Policie ČR, proti sdělením okresního státního zastupitelství a proti vyřízení podání Krajským státním zastupitelstvím České Budějovice. Ústavní soud shledává, že se zřetelem k obsahu předložených listin a s přihlédnutím k ustanovení §16a odst. 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, lze za "rozhodnutí" považovat pouze vyřízení podnětu stěžovatele ze strany krajského státního zastupitelství (č. j. KZN 408/2012-14).
9. Pokud jde o sdělení Okresního státního zastupitelství České Budějovice ze dne 1. 2. 2012 č. j. ZN 429/2011-12 a ze dne 18. 6. 2012 č. j. ZN 209/2012-5, nejedná se v jejich případě o rozhodnutí, neboť postrádají nejen jeho formální, ale i materiální znaky - nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti stěžovatele. Stejně tak je ale nelze pokládat ani za opatření nebo tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci, protože svojí povahou jsou toliko sdělením výsledku určitého administrativního postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 471/07, sp. zn. I. ÚS 2433/09, sp. zn. II. ÚS 3331/09). Ústavní soud tedy nemá pravomoc ke zrušení takových sdělení.
10. V rozsahu, v jakém ústavní stížnost směřuje proti vydaným opatřením Policie ČR ze dne 13. 12. 2011 a ze dne 6. 7. 2012 č. j. KRPC-78233-8/ČJ-2011-020113-DVO a KRPC-78233-20/ČJ-2011-020113-DVO proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství České Budějovice ze dne 25. 9. 2012 č. j. KZN 408/2012-14, je třeba konstatovat, že v řízení před Ústavním soudem není samo o sobě významné, je-li namítána jejich materiální nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda příslušným orgánem vydaným rozhodnutím nebo provedeným postupem nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda bylo jednání státního orgánu souladné s ústavními principy. Ústavní soud v napadeném postupu státních orgánů (Policie ČR a krajského státního zastupitelství) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.
11. Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, N 5/7, SbNU 343; usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, N 29/14, SbNU 291) vyložil, že z ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, není na zákonné ani ústavněprávní úrovni deklarováno.
12. Ve skutečnosti, že Krajské státní zastupitelství České Budějovice pro nedůvodnost odložilo stěžovatelův podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství, které ve svém zamítavém sdělení již jen odkázalo na předchozí vyřízení trestního oznámení Policií ČR (trestní řízení ve věci spáchání trestného činu hanobení lidských ostatků nezahájeno), tedy nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
13. Ústavní soud k tomu poznamenává, že nijak nezpochybňuje citlivost dané situace v relaci k její váze pro stěžovatele a jeho blízkou rodinu. Jednání orgánů činných v trestním řízení však není v řešeném případě takového charakteru, aby byl Ústavní soud oprávněn do jejich postupu zasáhnout. V předmětné věci Policie ČR přijala trestní oznámení stěžovatele, provedla šetření a opatřením jej "odložila". Okresní státní zastupitelství se k tomuto podnětu rovněž vyjádřilo negativně. Krajské státní zastupitelství poté k žádosti stěžovatele přezkoumalo postup okresního státního zastupitelství s náležitým odůvodněním, proč v jednání Jiřiny Mikešové (též dcery zemřelé Albíny Mikešové) neshledalo naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku. Dotčené státní orgány tedy nezůstaly nečinné, podněty stěžovatele se přiměřeným způsobem zabývaly a vyřídily je v souladu s požadavky kladenými na jejich postup relevantními zákonnými normami.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu