Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.09.2000, sp. zn. I. ÚS 45/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 133/19 SbNU 213 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.45.2000

sp. zn. I. ÚS 45/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti J. D., R. K., V. K., P. K., D. V., K. K., 21, PhDr. G. V., a J. K., všech zastoupených advokátem JUDr. J. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 20 C 8/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 13 Co 314/99, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali proti žalovanému (obec hl. m. Praha) zaplacení částky 64.890 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že se žalobci domáhali zaplacení zmíněné částky jako náhrady za užívání nemovitosti (pozemkové parcely č. 2600/1 v kat. ú. L.) žalovaným, neboť tato nemovitost byla stěžovatelům vydána na základě dohody ze dne 3. 6. 1992, uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), s podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, s. p., a schválené Pozemkovým úřadem v Praze; stěžovatelé však tuto parcelu užívat nemohou, protože je na ní umístěna silnice. O této věci prý bylo rozhodnuto již několikrát, naposledy tak, že Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soud musí zabývat platností vydávací dohody ze dne 3. 6. 1999. Obvodní soud konstatoval, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vydat pozemek, jestliže byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn a lze jej vydat pouze tehdy, jestliže stavby nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, jednoduchou nebo drobnou nebo pod povrchem země. V řízení prý nebyla zpochybněna skutečnost, že v době uzavření dohody o vydání věci byla stavba již před dokončením; "takový pozemek vydat nelze a správná je proto obrana žalovaného, že vydávací dohoda je podle §39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor se zákonem." Stěžovatelé proto nejsou vlastníky této nemovitosti a nejsou tedy ani věcně legitimováni k přijetí náhrady za nemožnost užívání uvedené věci, takže žaloba musela být zamítnuta. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j. 2 Cdon 1857/97-57, a právním názorem uvedeným ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 16 Co 452/98, že jako předběžnou otázku bylo nutno posoudit platnost předmětné dohody. I podle názoru Městského soud v Praze byla uvedené dohoda neplatná pro rozpor se zákonem, takže stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na zaplacení uvedené částky. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především konstatovali, že po zjištění, že předmětný pozemek je zastavěn, jej nabídli k odkoupení Magistrátu hl. m. Prahy, který to však odmítl; proto "v zájmu zesílení návrhu na odkoupení pozemku" podali žalobu o náhradu za jeho užívání. V napadených rozhodnutích obecných soudů stěžovatelé spatřují porušení svého vlastnického práva ve smyslu čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost těchto rozhodnutí spočívá údajně v tom, že obecné soudy nezpochybnily restituční právo stěžovatelů a proto jim také byl předmětný pozemek formou dohody vydán. Pokud tomu tak být nemělo (pro jeho zastavěnost), neměla být dohoda schválena a stěžovatelé by pak byli mohli uplatnit nárok na příslušnou náhradu podle zákona o půdě. K dotazu stěžovatelů prý pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy sdělil, že o uplatněném nároku na vydání předmětného pozemku bylo pravomocně rozhodnuto a protože toto rozhodnutí nebylo zrušeno, nemůže pozemkový úřad rozhodnout o jeho nevydání a nelze proto poskytnout ani finanční náhradu. Tím vznikl stav, který fakticky zcela anuluje výsledek restitučního řízení. Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Proto si vyžádal příslušný soudní spis a vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, vedlejšího účastníka řízení - obec hl. m. Praha a dále Nejvyšší soud ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 toliko odkázal na závěry, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud v Praze uvedl, že původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 1997, č.j. 13 Co 303/99-38, byl pro stěžovatele příznivý a opíral se o názor, že dohodu schválenou podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě nelze přezkoumávat z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku. Tento rozsudek však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j. 2 Cdon 1857/97, zrušen a Městský soud v Praze byl v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že jako předběžnou otázku pro posouzení věci je nutno zkoumat platnost dohody o vydání nemovitosti uzavřené podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě. Protože dospěl k závěru, že předmětná dohoda je neplatná pro rozpor s ustanovením §11 odst. 1 zákona o půdě, rozhodl v neprospěch stěžovatelů. Městský soud v Praze nicméně zastává názor, že možnost posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti schválené pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku může vést k právní nejistotě restituentů; "může nastat případ, kdy o schválení dohody rozhodoval soud v přezkumném řízení podle §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §250l a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), a (roz. vzniká otázka) zda tedy i v těchto případech lze platnost dohody posuzovat v řízení podle části třetí resp. čtvrté občanského soudního řádu." Protože se prý jedná o posouzení právní otázky, ponechává Městský soud v Praze věc na rozhodnutí Ústavnímu soudu. Obec hl. m. Praha se domnívá, že ústavní stížnost neobsahuje žádný právní důvod, který by napadené rozsudky zpochybňoval. Stěžovatelé prý již v řízení před nalézacím soudem věděli, že předmětný pozemek je zastavěn a "museli si být tedy vědomi právního vztahu a jeho následků, které svým jednáním založili". Obec Praha odkazuje na právní názor Nejvyššího soudu ČR , vyslovený v jeho rozsudku ze dne 12. 1. 1999, č.j. 16 Co 452/98-64, s nímž vyjadřuje souhlas. Stěžovatelé prý navíc nevyužili možnosti podat dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Proto vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že obecnému soudu vskutku nepřísluší přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, ze kterého vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.), jak správně judikoval odvolací soud v původním rozsudku ze dne 18. 7. 1997, sp. zn. 13 Co 303/97, který Nejvyšší soud ČR citovaným rozsudkem zrušil; nicméně odvolací soud "pojal účinky právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu příliš extenzívně", neboť pozemkový úřad z úřední povinnosti nezkoumá splnění všech předpokladů, podmiňujících platnost smlouvy a schválení dohody proto nemůže fakticky konvalidovat absolutně neplatné dohody (např. vážnost, svobodu vůle aj.). Schválení dohody o vydání věci podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě proto nemá za následek přechod vlastnického práva v případě, kdy je tato dohoda absolutně neplatná. Skutečnost, která je právním důvodem změny vlastnictví, totiž nelze redukovat na rozhodnutí o schválení dohody a rozhodující je projevená vůle účastníků smlouvy převést vlastnictví. K otázce pravomoci soudu k rozhodování o žalobách o neplatnosti dohod o vydání nemovitosti Nejvyšší soud ČR konečně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99 (in: Soudní judikatura č. 7/1999), podle něhož "rozhodování o žalobách o neplatnosti dohod o vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, schválených rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 2 téhož zákona, spadá do pravomoci soudů. Řízení o takových žalobách probíhá podle části třetí, nikoli části páté občanského soudního řádu". Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelé s argumentací Nejvyššího soudu ČR nijak nepolemizují, neuvádějí žádné relevantní právní závěry a toliko popisují vzniklý stav. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelů s upozorněním, že se k nim může rovněž vyjádřit. Tohoto svého práva stěžovatelé využili. Přípisem ze dne 3. 7. 2000 Ústavnímu soudu především sdělili, že možnost soudu přezkoumávat platnost dohody o vydání nemovitostí podle zákona o půdě, schválené pozemkovým úřadem, může vést k právní nejistotě restituentů. Schválení dohody pozemkovým úřadem je nutné k přechodu vlastnického práva a bez tohoto rozhodnutí by katastrální úřad neprovedl vklad do katastru nemovitostí. Stěžovatelé tvrdí, že si nebyli vědomi, že předmětný pozemek byl zastavěn, neboť se jednalo o jeden z více pozemků a ještě v roce 1992 přesně nevěděli, kde se nachází; v lednu 1993 nebyli přizváni ke kolaudaci stavby, takže nemohli požádat ani o obnovu předchozího řízení. Stěžovatelé konečně uvádějí, že pokud by jejich právní názor, že soud není oprávněn posuzovat platnost dohody o vydání nemovitostí, nebyl správný, zůstali by výrazně poškozeni, neboť v současnosti se již nemohou domáhat jiné náhrady za předmětný pozemek a ve svých důsledcích by tedy byl narušen i samotný smysl zákona o půdě. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval procesní námitkou vedlejšího účastníka řízení (obce hl. m. Praha), že stěžovatelé nevyužili možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat mimořádný opravný prostředek -dovolání za situace, kdy by bylo jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298). Rovněž v daném případě Ústavní soud shledal, že podání dovolání by bylo zjevně neefektivní, neboť Nejvyšší soud ČR již v této věci jednou rozhodoval tak, jak je uvedeno na jiném místě tohoto nálezu. Proto se Ústavní soud dále zabýval ústavní stížností meritorně. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Protiústavnost předmětných rozsudků spatřují v podstatě v tom, že obecné soudy sice nezpochybnily jejich restituční nárok, nicméně vzniklým stavem byl výsledek restitučního řízení fakticky anulován a stěžovatelům nelze přiznat ani nárok na finanční náhradu, neboť podle "názoru posledních soudních rozhodnutí nejsou vlastníky předmětných nemovitostí". Podle čl. 3 Ústavy je součástí ústavního pořádku Listina základních práv a svobod. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Článek 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a rovnost vlastnického práva. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy napadenými rozsudky rozhodovaly o oprávněnosti nároku stěžovatelů na zaplacení náhrady za užívání předmětného pozemku. Tento pozemek jim byl sice dohodou, schválenou pozemkovým úřadem, vydán, nicméně obecné soudy shledaly, že tato dohoda byla pro rozpor se zákonem neplatná a že tedy vlastnické právo stěžovatelů k předmětné nemovitosti vůbec nevzniklo. I v této věci Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud shledá, že intenzita porušení základních práv nebo svobod nedosahuje ústavně právní roviny. V souzené věci Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé nezpochybňují skutkové závěry obecných soudů, nýbrž pouze závěry právní, neboť se domnívají, že tyto závěry ve svých důsledcích způsobily negaci jejich restitučního nároku. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky obecných soudů se argumentačně opírají o právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat platnost dohody o vydání nemovitosti a že tedy - ve svých důsledcích - ani schválením dohody o vydání nemovitosti pozemkovým úřadem nemůže dojít k převodu vlastnického práva, jestliže je tato dohoda protizákonná. Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je "neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům." Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy v souzené věci byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně tento pozemek byl zastavěn a existovala proto zákonná překážka pro jeho vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda (byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto nelze dovozovat ani právo stěžovatelů na zaplacení částky za užívání nemovitosti. Jestliže totiž stěžovatelé nejsou vlastníky zmíněného pozemku, nenáleží jim ani náhrada za jeho užívání. V této souvislosti je třeba uvážit možnost použití ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě, které upravuje možnost poskytnutí finanční náhrady za pozemky, jež se podle tohoto zákona nevydávají. Jak Ústavní soud již opakovaně judikoval, smyslem zákona o půdě nemůže být odstranění všech majetkových křivd, k nimž došlo během existence komunistického režimu, nýbrž pouze zmírnění následků některých majetkových křivd, což ostatně vyplývá i z preambule tohoto zákona. Proto také zákon o půdě v ustanovení §11 upravuje zákonné překážky, kdy pozemky nelze vydat, byť je jinak restituční nárok po právu. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že nelze akceptovat názor stěžovatelů, že napadenými rozsudky byly porušeny čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 4 Listiny. Námitka, že byly porušeny čl. 3 nebo čl. 4 Ústavy, nemá své opodstatnění, neboť v předmětném řízení nebylo nijak zpochybněno, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku republiky a že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Mimo to článek 3 a článek 4 Ústavy, jak plyne již z jejich obsahu, neupravují ústavně zaručená subjektivně veřejná práva, jichž by bylo možné se domáhat v rámci řízení o ústavní stížnosti. V souzené věci však napadenými rozsudky nedošlo ani k porušení vlastnického práva stěžovatelů ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť podstatou řízení bylo posuzování oprávněnosti nároku na náhradu za užívání pozemku, leč za situace, kdy stěžovatelé nejsou jeho vlastníky; proto nemohlo k porušení jejich ústavně zaručeného vlastnického práva dojít. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pozemkový úřad dohodu o vydání nemovitosti schválil v rozporu se zákonem, neboť se jednalo o nemovitost zastavěnou, takže byla dána zákonná překážka pro její vydání. Jak vyplývá z výše uvedených úvah, je předmětná dohoda o vydání nemovitosti absolutně neplatná. Proto je zřejmě na místě uvážit možnost postupu dle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad, a to ex officio. Ani tato možnost však nemůže zpochybnit skutečnost, že napadenými rozsudky obecné soudy citovaná základní práva stěžovatelů neporušily. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. září 2000