ECLI:CZ:US:2015:1.US.469.15.1
sp. zn. I. ÚS 469/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Manové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, směřující proti exekučním příkazům Exekutorského úřadu Praha-západ ze dne 5. 2. 2015, č. j. 174 EX 52/15-16, č. j. 174 EX 52/15-17, č. j. 174 EX 52/15-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených exekučních příkazů. Namítá, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti exekučním příkazům ke zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem, neboť došlo k tomu, že po rozvodu s jejím bývalým manželem (rozsudek, kterým bylo rozvedeno manželství, nabyl právní moci dne 22. 1. 2011) zaniklo i společné jmění manželů a předmětná bytová jednotka, včetně podílu na společných částech domu, připadly ze zákona každému z manželů v podílu 1/2. Žádná jiná dohoda nebyla učiněna a neexistuje ani soudní rozhodnutí, které by spoluvlastnictví upravilo jinak. Stěžovatelka v předmětné bytové jednotce nadále bydlí. Bývalý manžel se nastěhoval k oprávněnému z exekuce, avšak neplatil žádný nájem. Obvodní soud pro Prahu 4 schválil soudní smír mezi oprávněným z exekuce a povinnými (bývalý manžel s přítelkyní). Následně oprávněný podal návrh na exekuci.
Stěžovatelka brojí proti skutečnosti, že exekutor zřídil exekutorské zástavní právo proti uvedené nemovitosti, jakoby se stále jednalo o společné jmění manželů, které však již zaniklo. Navíc považuje za rozporné s dobrými mravy, aby byla nucena podílet se na splácení dluhu, který vznikl tím, že bývalý manžel nejprve neplatil nájemné a poté nesplnil peněžitý závazek, vyplývající ze soudem schváleného smíru.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, jež se promítá v níže uvedených ustanoveních, je její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
Platná právní úprava v ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") vylučuje proti exekučnímu příkazu podání opravného prostředku, neponechala však povinného proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat především na možnost podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu podle §68 exekučního řádu, event. žalobu na vyloučení věci podle §267 občanského soudního řádu, následně též návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v §268 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [viz též usnesení ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 51/05 (U 4/52 SbNU 773)].
Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje (srov. usnesení ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2181/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka v tomto ohledu ani neuvedla, zda některé z uvedených možností využila, popř. jaké jiné úsilí v tomto směru vynaložila.
Ze shora uvedeného byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout podle §ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu