ECLI:CZ:US:1999:1.US.469.98
sp. zn. I. ÚS 469/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele JUDr. P. L., , o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a proti opravě rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98,
rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne
9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a oprava rozhodnutí Finančního
úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, se
zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998
a doplněným podáním, doručeným dne 25. 1. 1999.
Ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která
podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani
z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň
jeho ústavní práva uvedená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1
a čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost směřuje
především proti tomu, že nový vlastník nemovitosti je povinen
platit nedoplatky za předešlého vlastníka, že finanční orgány
nerespektovaly, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti jen
rozhodnutím a že výzva k zaplacení charakteru upomínky byla
dodatečně několikrát měněna.
Ústavní soud považoval za důležité především zdůraznit, jak
již učinil v řadě svých rozhodnutí, že není další instancí
v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost
vydaných rozhodnutí ani provedených či použitých důkazů a svou
přezkumnou pravomoc vykonává především tehdy, kdy napadeným
rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda
zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy ČR.
Ústavní soud neřešil tedy v řízení o tomto případě možné
chyby či opomenutí, týkající se konkrétních rozhodnutí o výši
daňových povinností stěžovatele, a zaměřil se na ústavněprávní
stránku věci, průběh řízení a spravedlivý proces v daném případě
a namítané porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko obou finančních orgánů
i dotčeného soudu, aby zjistil rozhodující skutečnosti. Vyšel
přitom z vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,
které skutečně vystihlo podstatu sporu v této věci, očištěnou od
vedlejších, méně významných, faktorů a rekapitulovalo celý případ.
Podle údajů uvedeného úřadu vyměřil Finanční úřad v P.
družstvu S. C. Praha daň z nemovitosti za roky 1993, 1994, 1995
a 1996 jako vlastníku nemovitosti v katastrálním území Vyklantice
- obytná budova, stavební parcela č.1 a parcela č. 38/2. Jmenované
družstvo tuto daň nezaplatilo.
Stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na
základě darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996, když dárkyní byla
paní L., která tyto nemovitosti získala na základě kupní smlouvy.
Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 16. 10.
1996. Z titulu svého vlastnictví měl podat stěžovatel přiznání na
daň z nemovitosti na r. 1997 do 31. 1. 1997, což učinil, i když
opožděně, a správcem daně mu byla vyměřena daň z nemovitosti na r.
1997 podle §46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve výši Kč 1
776,--.
Jádrem rozporu mezi stěžovatelem a orgány veřejné moci se
však ukázala být skutečnost, že předchozí vlastník nemovitosti,
výše zmíněné družstvo, neuhradil vyměřenou daň za předchozí
zdaňovací období a vymáhání nedoplatku finančním úřadem bylo
bezvýsledné.
Správce daně poslal proto dne 10. 7. 1997 stěžovateli výzvu
k úhradě nedoplatku na daň z nemovitosti v celkové výši Kč 12
744,-- s náhradní lhůtou splatnosti. Svůj postup opřel o §13
odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., v platném znění, podle něhož
dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv
k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový
nedoplatek na nové poplatníky. V následující době upravil výši
nedoplatku daně na Kč 8 367,--, což do značné míry souvisí
s projednávanou právní otázkou.
Závažnějším se však jeví stanovisko finančních orgánů, že
výzva k zaplacení daňového nedoplatku, vydaná podle §73 zákona č.
337/1992 Sb., byla označena za rozhodnutí procesní povahy, neboť
jde údajně o procesní úkon, kterým je daňový dlužník vyzýván
k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti pod
sankcí exekuce. Procesní povaha rozhodnutí je spatřována v tom, že
tímto rozhodnutím není rozhodováno o hmotných právech či
povinnostech daňového dlužníka, neboť je pouze vyzýván k úhradě
daňového nedoplatku. Této výzvě musí vždy předcházet rozhodnutí,
ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost, obvykle
platebními výměry. To se v tomto případě údajně stalo tím, že
platební výměry byly zaslány původnímu vlastníku nemovitosti.
Stěžovatel se proti tomuto "rozhodnutí", resp. výzvě, odvolal
a finanční ředitelství odvolání stěžovatele zamítlo. O přezkoumání
požádal stěžovatel poté Krajský soud v Českých Budějovicích a ten
usnesením řízení zastavil, neboť napadené rozhodnutí je podle něj
rozhodnutím procesním, a je proto vyloučeno z přezkumu.
Finanční úřad v P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze
dne 5. 2. 1999 popírá oprávněnost stížnosti stěžovatele, že výzvu
k zaplacení daňového nedoplatku nelze považovat za rozhodnutí,
protože neobsahuje předepsané náležitosti, a to délku prodlení,
vznik daňové povinnosti, původní splatnost vyměřené daně atd.
a tvrdí, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Rovněž
popírá, že by stěžovatel nebyl při ústním jednání informován
o nedoplatcích a zdůrazňuje, že daňová povinnost byla původnímu
vlastníkovi řádně vyměřena a platební výměry doručeny. Pokud
nebyla uhrazena, přešla povinnost uhradit nedoplatek na nového
poplatníka podle §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani
z nemovitostí, tudíž ze zákona. Z toho důvodu se podle něj žádný
další platební výměr nevydává, jen výzvou se poplatník uvědomuje
o výši dosud nezaplacené daně.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 19.
2. 1999 se obrátil ke dvěma rozhodujícím otázkám. Podle něj
obsahem podání je zpochybnění možnosti přechodu daňového
nedoplatku na dani z nemovitostí na dalšího vlastníka a právní
zjištění soudu o tom, že opravné rozhodnutí správce daně je
rozhodnutím procesní povahy.
Povinnost stěžovatele zaplatit daňový nedoplatek plyne z §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, který
výslovně stanoví, že při změně vlastnických práv přechází
povinnost uhradit daňový nedoplatek na nového vlastníka, který má
nemovitost ve svém vlastnictví k 1. 1. následujícího zdaňovacího
období. Nový vlastník je tedy ze zákona povinen dříve stanovený
daňový nedoplatek uhradit. První věta §13 b) odst. 2 zákona
dopadá na daňové nedoplatky vzniklé ve zdaňovacích obdobích, která
předcházela zdaňovacímu období, v němž došlo k převodu
vlastnických práv. Poslední věta normy, které se stěžovatel
dovolává, pak dopadá právě na to zdaňovací období, kdy k převodu
došlo. Za daň nezaplacenou daňovým poplatníkem právě v tomto
zdaňovacím období nový vlastník ručí.
K dalším žalobám uvedeným v ústavní stížnosti soud uvádí, že
řízení byla krajským soudem zastavena, protože rozhodnutí žalobami
napadená jsou procesní povahy.
Opravou procesního úkonu správce daně nebyla zasažena sféra
subjektivních práv stěžovatele, ale byla jí dotčena práva
stěžovatele procesní povahy. V důsledku toho nejsou v případě
opravného rozhodnutí dodrženy podmínky předepsané §247 odst. 1 o.
s. ř. pro přezkum rozhodnutí soudem, když základním požadavkem pro
řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř. je zásah do
subjektivních práv žalobce vyvolaný rozhodnutím úřadu veřejné
správy. Jestliže §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. výslovně vylučuje
procesní rozhodnutí z kognice soudu a soud je podle článku 95
odst. 1 Ústavy České republiky vázán zákonem, pak soud musí při
svém rozhodování toto inkompetenční ustanovení respektovat. Se
zřetelem k článku 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
nemohlo proto napadeným rozhodnutím soudu dojít k zásahu do práv,
jak se jich stěžovatel dovolává.
Ústavní soud, poté když se seznámil s ústavní stížností,
rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Z průběhu celého případu shledal Ústavní
soud, že ústavní práva stěžovatele byla porušena ve dvou
případech. Jednak pokud jde o realizaci povinnosti nového
vlastníka nemovitosti nést nedoplatky na dani z nemovitosti, které
nezaplatil jeho předchůdce, jednak pokud jde o zastavení řízení
krajským soudem.
Ústavní soud vyšel z ustanovení §13b odst. 2 zákona č.
338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jehož první a třetí věta se
dotýkají postavení nového vlastníka. V prvé větě se uvádí:
"Dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo
jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný
daňový nedoplatek, počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího
období, na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou
nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu". Třetí věta
pak zní: "Za období od změny vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem do 1. ledna následujícího období nový nabyvatel za
daňový nedoplatek ručí".
Toto ustanovení zákona o dani z nemovitostí bude zřejmě
dostačující k řešení otázek daňových nedoplatků v daných
případech. Neruší však ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že
v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen
rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani
tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit
nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože
daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena.
Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník
o této své domnělé povinnosti ani nevěděl, resp. nemusel vědět.
Správní orgán si nebyl zřejmě vědom svého pochybení, když mohl
konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr
nevydává.
Správní orgány navíc nepochybně porušily zejména §2 odst.
2 zákona o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně
postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty
a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí
jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují
a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení
a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
Této odpovědnosti je nemůže zbavit ani výklad správních
orgánů k §13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, kde
pod krycím názvem "zdaňovací období", jímž je konkrétně kalendářní
rok, je uvedena ještě další věta, že "ke změnám skutečností
rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu
zdaňovacího období, se nepřihlíží". Jejich osobitá interpretace
spočívá v tom, že za změnu skutečností považují nejen změny
v předmětu daně, ale i změny v subjektu daně, tj. osobě
poplatníka. Tento přístup rozhodně nelze považovat za úzkou
součinnost s daňovými poplatníky, neboť svědčí o tom, že daňový
subjekt, tedy v prvé řadě občan, je pokládán spíše za daňový
objekt, za předmět působení finančních orgánů, než za osobu,
s níž je třeba podle zmíněného §2 odst. 2 v řízení komunikovat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová
povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem
a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11
odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale
bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl
dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro to, aby
zastavil řízení, neboť podle §248 odst. 2 písm. e) soudy
nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní
nebo pořádkové povahy. Krajský soud akceptoval bez dalšího názor
obou finančních orgánů, že nezaplacená daň z nemovitostí
předchozím vlastníkem nemovitého majetku představuje daňový
nedoplatek současného vlastníka - stěžovatele. Nevěnoval pozornost
skutečnostem, že novému majiteli zákon sice určuje povinnost
uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím
nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím
podle §32 zákona č. 337/1992 Sb. také mimo jiné stanovil, jaké
peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání
a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla
vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. Výzva podle
ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, na niž se finanční orgány odvolávají, však
neukládá stěžovateli žádnou povinnost a svou povahou i zněním je
pouhou upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku. Nelze proto mít
za to, že by na základě takové výzvy vzniklo právo nebo povinnost
podrobit se daňové exekuci dříve, než stěžovatelem daňová
povinnost bude stanovena ve smyslu ustanovení §32 odst. 8
citovaného zákona. Tak ostatně konstatoval Ústavní soud i ve svém
nálezu sp. zn. IV. ÚS 186/96.
Z uvedených důvodů neakceptoval Ústavní soud argumentaci
obsaženou v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV.
ÚS 37/99, jimiž byla ve srovnatelných věcech ústavní stížnost
odmítnuta.
Z ustanovení citovaného §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.
lze i dovodit, že sám pojem "splatný daňový nedoplatek"
předpokládá, že správce daně daňovému subjektu daň již vyměřil
a předepsal podle ustanovení §32 odst. 1 citovaného zákona svým
rozhodnutím. Proto také poučení uvedené ve "Výzvě", že nedoplatek
může být bez dalšího vymáhán exekucí, se v tomto případě jeví jako
nesprávné, protože takové právo finančnímu orgánu proti tomuto
stěžovateli v uplatňovaném rozsahu nevzniklo.
Pro soud potřebné údaje a oprávněné námitky ostatně vyplývaly
ze spisu v různých stadiích jednání. Tím ovšem, že soud dospěl
k názoru, že napadená rozhodnutí správních orgánů jsou jen
rozhodnutími procesní povahy, ač měla podle povahy věci nepochybně
všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení situaci, že stěžovateli byl znemožněn přístup
k nezávislému a nestrannému soudu a byla tak porušena jeho ústavní
práva.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 C 246/98, Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj.
2202/150/1998, a Finančního úřadu v P. ze dne 9. 3. 1998, čj.
5934/98/094971/3094, byla porušena ústavní práva stěžovatele, jak
byla již výše zmíněna, ale zejména právo na spravedlivý proces,
zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož
i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 1999