ECLI:CZ:US:1999:4.US.21.99
sp. zn. IV. ÚS 21/99
Usnesení
IV. ÚS 21/99
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 1998, čj. 10 Ca 247/98-17, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2201/150/1998, a opravném rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 23. 9. 1997, čj. 15734/97/094971/3094, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti opravě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku a zastaveno řízení o žalobě podané podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, stěžovatel uvádí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv uvedených v článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesprávnost vydaných správních rozhodnutí stěžovatel spatřuje jednak v tom, že jako nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit nedoplatek daně z nemovitosti za jednoho z předchozích vlastníků, i když s tímto daňovým dlužníkem nebyl v žádném smluvním vztahu, a dále v tom, že mu správce daně odpírá z důvodu služebního tajemství sdělit, z jakého důvodu daňový nedoplatek vznikl, a kdo a kdy ho způsobil. Stěžovatel má za to, že v jeho případě finanční orgány porušily řadu ustanovení zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť mu byla odepřena možnost ověřit si jejich tvrzení. Podle jeho názoru pochybil i krajský soud svým rozhodnutím o zastavení řízení, neboť za rozhodnutí procesní povahy nelze považovat rozhodnutí konstatující existenci daňového nedoplatku, který byl až do této doby stěžovateli neznám. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s Listinou a Úmluvou zrušil.
Ze spisů Finančního úřadu v Pacově, sp. zn. 15734/97/094971/3094, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. 2201/150/1998, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 247/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na základě darovací smlouvy stal ke dni 16. 10. 1996 (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) vlastníkem ve smlouvě blíže určených nemovitostí. Dárkyně, M. L., tyto nemovitosti získala od Družstva S. Praha na základě kupní smlouvy s právními účinky vkladu ke dni 5. 1. 1996. Z uvedených spisů vyplývá, že stěžovatel podal dne 13. 4. 1997 přiznání k dani z nemovitostí na rok 1997 a platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997, č. 970000128, čj. 8767/97/094971/5948, mu správce daně vyměřil daň ve výši 1 776,-- Kč, přičemž splatnost daně stanovil ve čtyřech splátkách po 444,-- Kč, a to ke dni 2. 6., 30. 6., 30. 9. a 1. 12. 1997. Vzhledem k tomu, že na nemovitosti vázl nedoplatek daně původního poplatníka, Družstva S. Praha, správce daně rozhodl s odvoláním na ustanovení §13b odst. 3 zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, o jeho převedení na stěžovatele. Výzvou ze dne 4. 7. 1997, čj. 12419/97/094971/5948, správce daně vyzval stěžovatele k úhradě daňového nedoplatku vyčísleného ve výši 12 744,-- Kč a představovaného jednak nedoplatkem daně na rok 1997 (prvé dvě splátky po 444,- Kč), jednak nedoplatkem převedeným z původního poplatníka. Na základě dalších zjištění pak správce daně formou opravy výzvy ze dne 23. 9. 1997, čj. 15734/97/094971/3094, snížil převedený nedoplatek daně, takže dlužná částka činila 12 452,-- Kč.
Stěžovatel podal odvolání jak proti výzvě, tak proti její opravě, a tvrdil, že rozhodnutí správce daně bylo učiněno v rozporu se zákonem o dani z nemovitostí, že je nicotné a co do položek nepřezkoumatelné. Základ jeho tvrzení spočíval v tom, že před rokem 1996 nebyl vlastníkem nemovitosti a že jsou mu ukládány povinnosti, aniž by obdržel příslušné rozhodnutí. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítlo a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že s ohledem na skutečnost, že daň z nemovitostí se vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována, nebyla M. L. poplatníkem daně z nemovitostí, neboť je vlastnila od 5. 1. 1996 do 16. 10. 1996 (právní účinky vkladů). Daňová povinnost za původního poplatníka, Družstva S. Praha, přešla z titulu zákonného ručení na nového poplatníka, stěžovatele. Finanční ředitelství rovněž uvedlo důvody vedoucí správce daně k opravě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku.
Rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatel napadl žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítl nesouhlas s výkladem ustanovení §13b zákona ČNR o dani z nemovitostí tak, jak je interpretoval správce daně. Opětovně poukázal na nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, skutečnost, že nemůže být poplatníkem dlužné daně, neboť v období před říjnem roku 1996 nebyl vlastníkem nemovitostí a upozornil na postup správce daně, který je podle něho v rozporu se zákonem ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť správce daně výzvu několikrát, pro stěžovatele nepřezkoumatelným způsobem, opravoval. Krajský soud napadeným rozhodnutím řízení zastavil. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že se podrobně vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele, popsal postup správce daně při vymáhání dlužné daně po původním poplatníkovi, Družstvu S. Praha, a uvedl i důvody, které vedly k opravě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v položkách týkajících se nevypořádaných daňových povinností původního vlastníka nemovitostí. Krajský soud uvedl, že výzva k úhradě daňového nedoplatku, a to bez ohledu na to, zda se jedná o nezaplacenou splatnou daň řádného poplatníka či poplatníka, na kterého taková povinnost přešla ze zákona, není rozhodnutím o daňové povinností, neboť o té již bylo rozhodnuto platebními výměry. Výzva dle ustanovení §73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, představuje jen opatření sledující vymožení již vyměřené a splatné daně, a je tedy opatřením procesní povahy. Napadené opravné rozhodnutí správce daně, co do procesní povahy, sdílí osud výzvy. Krajský soud rovněž neshledal námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí za relevantní, neboť z jeho odůvodnění jasně a srozumitelně plyne, z jakého důvodu bylo opravné rozhodnutí vydáno, právní úprava, o kterou správce daně opřel svoje rozhodnutí o přechodu daňové povinnosti, jakož i konstatování skutečnosti, že daň byla původnímu vlastníku nemovitosti pravomocně vyměřena.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zabýval ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení Listiny a Úmluvy a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Tak tomu však ve stěžovatelově případě není. Stěžovatelova daňová povinnost na r. 1997 byla založena platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997, který stěžovatel nenapadl opravným prostředkem, a který je tudíž pravomocný a vykonatelný. Daňová povinnost původního vlastníka, Družstva S. Praha, byla založena platebními výměry, doručenými buďto přímo nebo formou veřejné vyhlášky, které jsou rovněž pravomocné a vykonatelné. Tyto platební výměry mají charakter rozhodnutí, kterými může být zasaženo do ústavně chráněných práv a svobod jednotlivce, postrádají jej však rozhodnutí, která směřují k realizaci již založené povinnosti V tomto směru se v projednávané věci Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že rozhodnutí o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku a jeho oprava nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby a jako rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkumu vyloučeny. Jinak řečeno, není-li výzva, resp. oprava výzvy, přezkoumatelná z tohoto důvodu správním soudem, tím evidentnější je její nezpůsobilost relevantním způsobem zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Co se týče přechodu daňové povinnosti, došlo k ní ex lege podle ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Podle tohoto ustanovení, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nového poplatníka. Za období od změny vlastnických práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Poplatníkem daně k 1. 1. 1996 bylo Družstvo S. Praha, v průběhu roku 1996 došlo ke dvojímu převodu vlastnických práv k nemovitostem, dnem 5. 1. 1996 na M. L., dnem 16. 10. 1996 na stěžovatele, takže poplatníkem daně k 1. 1. 1997 se stal stěžovatel. Počínaje 1. 1. 1997 proto pouze na něj ze zákona přešla povinnost uhradit nedoplatek Družstva S. Praha. Ústavní soud neshledal ve způsobu výkladu správce daně nic, co by naznačovalo ústavně nekonformní interpretaci.
K podpoře své ústavně právní argumentace stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 186/96, tento poukaz však Ústavní soud shledal nepřípadným. Ve věci sp. zn. IV.ÚS 186/96 Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení proto, že výzva finančního úřadu a na ni navazující rozhodnutí finančního ředitelství deklarovala daňovou povinnost, která dosud rozhodnutím správního orgánu nebyla založena. O takový případ však ve stěžovatelově věci nešlo a jeho ústavní stížnost tak zůstala v rovině pouhé nesouhlasné polemiky se závěry správních orgánů a soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu