ECLI:CZ:US:2004:1.US.470.03
sp. zn. I. ÚS 470/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. P. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 35 C 467/98-22 ze dne 18. 5. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 35 C 467/98-22 ze dne 18. 5. 2000, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci - S., s.r.o., částku 9.748,- Kč s příslušenstvím za dodávku pekárenských a cukrářských výrobků. Napadeným rozsudkem byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení označených ustanovení Listiny odůvodňuje stěžovatel následovně:
V žalobě podané u soudu I. stupně bylo jako adresa stěžovatele (žalovaného) uvedeno K., P., což odpovídá adrese, kde je stěžovatel hlášen k trvalému pobytu. Na tuto adresu byla doručována pošta od soudu, kterou stěžovatel nepřebíral, proto mu byl ustanoven opatrovník a spor byl rozhodnut v jeho neprospěch. Stěžovatel se však na uvedené adrese již 8 let nezdržuje a žije na vesnici, kde provozuje obchod a restaurační zařízení. Stěžovatel uznává jako svou chybu, že nezměnil adresu trvalého pobytu, avšak žalobce, resp. jeho právní předchůdce, firma S., s.r.o., adresu jeho faktického pobytu znala a soudu ji zřejmě účelově neuvedla. Stěžovatel se o rozsudku dozvěděl až v červenci roku 2003, kdy obdržel od zástupce žalobce společně s kopií rozsudku výzvu ke splnění pravomocného rozsudku. Stěžovatel tedy nemohl využít ani řádných ani mimořádných opravných prostředků.
Stěžovatel dále vytýká soudu I. stupně, že nevyčerpal všechny "zákonné možnosti doručení", neučinil všechno potřebné pro zjištění jeho pobytu, takže neměl dostatečné podklady pro závěr, že pobyt účastníka není znám. Proto mu soud neměl ustanovit opatrovníka, neboť je zřejmé, že podmínky ustanovení §29 občanského zákoníku nebyly splněny. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/97 a II. ÚS 27/2000.
Uvedeným postupem soudu bylo prý stěžovateli odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo, aby jeho věc byla projednána veřejně v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čímž došlo i k porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10. V něm tento soud uvedl, že ustanovil opatrovníka za situace, kdy se podle údajů pošty v místě trvalého bydliště stěžovatel nezdržoval - přesněji odstěhoval se. Soud učinil ke zjištění místa, v němž se stěžovatel zdržuje, dotazy u centrální evidence obyvatelstva, městské evidence obyvatelstva a u Ústřední evidence vězňů a po negativních zprávách ustanovil stěžovateli opatrovníka. Soud neprováděl žádné šetření v místě bydliště, např. dotazem na Policii ČR a spokojil se pouze s údajem pošty, že se žalovaný odstěhoval. Soud I. stupně uzavřel, že podle jeho názoru byl postup podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. v daném přídpadě důvodný.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud rovněž vyžádal spis sp. zn. 35 C 467/98 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. K předmětné věci Ústavní soud zjistil, že obvodní soud si především vyžádal údaje o stěžovateli od Českého statistického úřadu; ve výpisu z registru ekonomických subjektů je adresa stěžovatele shodná s jeho adresou v žalobě. Dále soud I. stupně vyžádal údaje z Ústřední evidence obyvatelstva, z městské evidence obyvatelstva a z Ústřední evidence vězňů. Z Ústřední evidence obyvatelstva byla soudu sdělena adresa shodná s adresou uvedenou v žalobě. Městská evidence obyvatelstva dále soudu sdělila, že přechodný pobyt není evidován. Ústřední evidence vězňů zaslala soudu sdělení negativní. Soud I. stupně pak usnesením č.j. 35 C 467/98-15 ze dne 7. 1. 2000 ustanovil podle ustanovení §29 o.s.ř. stěžovateli opatrovníkem D. Š., pracovnici tamního soudu. Ve věci pak soud I. stupně rozhodl rozsudkem č.j. 35 C 467/98-22 ze dne 18. 5. 2000.
IV.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V předmětné věci stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu I. stupně. Sám připouští, a ze soudního spisu rovněž vyplývá, že nevyužil možnosti podat odvolání. Přes uvedenou skutečnost se Ústavní soud zabýval posouzením postupu soudu při ustanovení opatrovníka, zejména pak posouzením, zda tímto postupem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze spisu samého i z tvrzení uvedených stěžovatelem je zřejmé a nepochybné, že se stěžovatel již dlouhou dobu - sám uvádí 8 let - v místě, které má uvedeno jako místo trvalého pobytu, nezdržuje, aniž by byl učinil jakékoli kroky, aby faktický stav uvedl do souladu se stavem evidenčním. To platí zejména pro evidenci ekonomických subjektů, které je nepochybně pro ekonomickou aktivitu podnikatelů - a tedy i stěžovatele - zcela zásadní. Současně ze spisu vyplývá, že obecný soud nezbytné kroky ke zjištění pobytu stěžovatele, s výjimkou šetření na místě samém, učinil. Ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 občanského soudního řádu tedy bylo v souladu se zákonem.
Ústavní soud přirozeně zná svou rozhodovací praxi, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998. Nyní souzená věc se však liší od skutkového stavu případu rozhodovaného pod uvedenou spisovou značkou především tím, že obecný soud - podle přesvědčení Ústavního soudu - nezbytné kroky ke zjištění pobytu stěžovatele vyčerpal. Další zásadní odlišnost je však v postavení stěžovatele; ve věci, v níž byl vydán nález, citovaný výše (na který stěžovatel odkazuje), bylo postavení účastníka, jemuž byl v rozporu s právem na spravedlivý proces ustanoven opatrovník, objektivně nezaviněné, neboť účastník měl v úmyslu v místě trvalého pobytu stále setrvávat a toliko objektivní důvody způsobily, že se tam po delší dobu nezdržoval (dlouhodobý pobyt v nemocnici a následná rekonvalescence). Oproti tomu - jak je uvedeno výše - to byl sám stěžovatel (žalovaný), který si vlastní liknavostí znemožnil osobní účast u soudu a doručení rozsudku do vlastních rukou. To důsledně vzato vedlo k tomu, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě těchto zjištěných skutečností a závěrů Ústavní soud dovozuje, že postupem obecného soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj