ECLI:CZ:US:1998:1.US.471.97
sp. zn. I. ÚS 471/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci návrhu stěžovatelky R. C. zastoupené JUDr. J. M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 11. 12. 1997. V něm napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 11 Co 552/97, kterým byl v bodech, které napadá stěžovatelka, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 12 C 217/94, ve věci úpravy práv a povinností k nezletilému synovi D. C.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, zvláště pak napadá rozsah a způsob dokazování v řízení. Bez bližší specifikace souvislostí pak uvádí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena tato ústavněprávní ustanovení: čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. zákonem o rodině, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny zákaldních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nebyly připuštěny další navrhované důkazy, zejména pak nebyl proveden nový revizní znalecký posudek. Jak již konstatoval i odvolací soud, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které krajský soud považoval za dostačující a ke stejnému závěru se po prostudování spisu přiklonil i Ústavní soud. Pokud jde konkrétně o návrh na provedení revizního znaleckého posudku, ze spisů bylo zjištěno, že krajský soud se touto otázkou již zabýval a v odůvodnění rozhodnutí k tomu uvedl, že námitky vytýkající znaleckému posudku PhDr. L. M. jednostrannost a neobjektivnost neshledal důvodnými, a to především proto, že i posudek PhDr. H. K. dospěl k obdobným závěrům, pokud jde o nezletilého D. (str. 6 rozsudku). Takovou argumentaci Ústavní soud v daném případě považuje za dostačující a logickou.
Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120). Povinností soudu je přitom řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly. Ústavní soud se zabývá v té které věci činností obecných soudů jen tehdy, pokud byly porušeny zásady ústavnosti, především ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v postupu soudů v tomto případě porušení čl. 36 ani čl. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod neshledal.
Pokud jde o namítané porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, citované ustanovení garantuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup soudů, které v souladu se zákony, zejména zákonem o rodině, rozhodovaly o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti, není možné považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolený. Obdobné lze konstatovat o údajném porušení čl. 23 Listiny základních práv a svobod, zejména pak odst. 4 tohoto ustanovení, který na případ především dopadá: Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Ani porušení těchto ústavně garantovaných principů, stejně jako stěžovatelkou namítaných ustanovení Ústavy ČR, Ústavní soud neshledal. Vzhledem k tomu nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1998