ECLI:CZ:US:2003:1.US.475.03
sp. zn. I. ÚS 475/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 4 To 189/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 28 T 8/2001, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného O. N. (dále jen "stěžovatel") a dalších spoluobviněných podle §188 odst. 1 písm. c), ve spojení s §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) TrŘ, pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Uvedeného trestného činu se měli obvinění dopustit společně tím, že dne 11. 9. 1992 mezi 16.00 hod. - 17.30 hod. v Rotterdamu, Nizozemí, na ulici Withe de Withstraat 84 A, v ložnici bytu fyzicky napadli majitele tohoto bytu E. B. v. d. E. tak, že mu opakovanými údery do obličeje způsobili mnohočetné poranění měkkých tkání tváře a krvácení do plen mozkových. Poté mu spoutali za zády nohy a ruce a do úst mu fixovali roubík, takže E. B. v. d. E. v průběhu krátké doby zemřel udušením, při uzávěru horních cest dýchacích postupně neprodyšným roubíkem, v souběhu s postupujícím krvácením pod tvrdou plenu mozkovou. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 4 To 189/2002, uložil krajskému soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 9. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu ČR dne 5. 9. 2003, napadl stěžovatel shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a navrhl jej zrušit. Podle jeho názoru předmětné rozhodnutí porušilo čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, ve spojení s čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Stěžovatel mj. uvádí, že proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal dne 20. 12. 2002 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 TrŘ. Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož zjevně odvozuje i počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti, považuje sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 9. 6. 2003, čj. 457/2003-OOD-SPZ, které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele.
Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesně právní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn. Tento subjekt však není povinen podnět akceptovat, tzn. že záleží na posouzení ministra spravedlnosti, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch, případně v neprospěch pachatele. Z uvedeného je patrno, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§266 TrŘ).
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. TrŘ) není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 11). Za prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo v projednávaném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 30. 10. 2002, sp. zn. 4 To 189/2002, a které stěžovatel napadl ústavní stížností. Od data doručení tohoto rozhodnutí, ke kterému došlo podle kopie dodejky dne 22. 11. 2002, je tedy nutno počítat šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jelikož projednávaná ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 4. 9. 2003 (viz razítko na doporučené listovní zásilce), jedná se o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu