ECLI:CZ:US:2005:1.US.476.03
sp. zn. I. ÚS 476/03
Usnesení
I.ÚS 476/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. K. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 599/2003, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 3 To 219/2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 2 T 18/2001, spojené s návrhem na zrušení ust. §266 a §266a odst. 1 trestního řádu, jakož i ust. §32 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ust. §266 a §266a odst. 1 trestního řádu a ust. §32 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, jakož i tvrzené porušení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d), čl. 6 odst. 2, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. d), čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 17 odst. 1, odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 599/2003, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 3 To 219/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 2 T 18/2001.
Naposled citovaným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že v období nejméně od 2.9.1996 do 23.1.1998 v úmyslu zkrátit daň s cílem dosažení zisků z prodeje zlata, zvyšovaných obcházením daňové povinnosti, nejméně v 208 případech nakoupil v Rakouské republice v městě L. v pobočce Volksbank, s.r.o. a v pobočce Raiffeisen Bezirksbank, s.r.o. nejméně 1123 kg ryzího zlata ve formě světově obchodovatelných zlatých slitků o váze 1 kg/ks, tzv. zlatých cihliček, v hodnotě 146.911.390,- ATS, což činí 379,425.013,- Kč, které převážel přes hraniční přechod L., přičemž dovážené zlaté slitky nepřihlásil k celnímu odbavení, ačkoliv k tomuto postupu byl povinen podle §80 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. a vyhnul se tak zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 22 procent z kupní ceny dováženého zlata. Tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 83.473.512,- Kč k tíži České republiky, zastoupené Celním ředitelstvím v Brně; tím spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci (3 kusů zlatých slitků ze žlutého kovu o váze 1 kg) a peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 3 To 219/2001 zrušen ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a v tomto směru bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo poté usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 599/2003 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v odůvodnění své obsáhlé ústavní stížnosti podrobně zpochybňuje jednotlivé ve věci provedené, údajně stěžejní či usvědčující důkazy. Je tedy mimo jiné toho názoru, že výpovědi svědků - bankovních zaměstnanců Volksbank a Raiffeisen Bezirksbank v L. jsou procesně nepoužitelné pro tvrzené porušení práva na obhajobu při jejich výslechu. K podkladům zaslaným Zemským soudem v Korneuburgu, které se týkají nákupů zlata, požaduje - pokud má být prokázáno, kolik zlata skutečně nakoupil - vyžádání pokladních dokladů s jeho vlastnoručním podpisem. K listinným důkazům (protokol o zjištěném porušení právních předpisů č.j. 43/98/ICFS) stěžovatel uvedl, že z tohoto důkazu prý vyplývá, že na hraničním přechodu byly v jeho aktovce zajištěny 3 kilogramy zlata. Zde je podle něj třeba upozornit, že držení zboží, které podléhá celnímu řízení, samo o sobě není trestným činem, ani jiným právním deliktem. Zdůraznil, že se zajištěným zbožím neopustil celní prostor hraničního přechodu H. Připustil, že je pravdou, že překročil fakticky státní hranici, avšak trestného činu, event. celního deliktu, by se dopustil až v okamžiku, kdyby zboží zatajil a opustil celní prostor hraničního přechodu. Tvrdí, že v tom, aby zahájil celní řízení, mu zabránil postup příslušníků celní správy, který rovněž zpochybňuje. Stěžovatel dále nesouhlasí s použitím zprávy rakouské policie jako důkazu v trestním řízení. K důkazu cestovním pasem prohlásil, že z tohoto důkazu odvolací soud dovozuje, že se v 17 případech shoduje den překročení státní hranice jeho osobou se dnem, kdy bylo v rakouských bankách v městě L. prodáno zlato; nutno však dle stěžovatele podotknout, že důkazní hodnota tohoto důkazu je limitována skutečností, že v jeho cestovním pase je celkem 42 záznamů o překročení státní hranice mezi ČR a Rakouskem. Z citovaných 42 záznamů o překročení hranice mezi ČR a Rakouskem se prý pouze ve 23 případech datum shoduje se dny, ve kterých byl proveden v pobočkách rakouských bank nějaký nákup zlatých cihel. Soud I.stupně si byl této podle stěžovatele důkazní nouze vědom a (údajný) nedostatek důkazů prý nahradil paušálním závěrem, postaveným na hypotetické otázce "proč by jinak obžalovaný zlato kupoval, kdyby jej pak nepašoval do České republiky". Soud podle názoru stěžovatele vůbec nevzal v úvahu "logicky se nabízející možnosti, jako například že zlato sice nakupoval, ale ještě na území Rakouska ho předal jiným osobám, které ho mohly samy převážet do České republiky a kamkoliv jinam". Stěžovatel připustil, že důkaz provedený cestovním pasem má jistou (s ohledem na výše uvedené limitovanou) vypovídací hodnotu o tom, jak často, kdy a kde překračoval hranice mezi ČR a Rakouskem. Nelze z něj však prý učinit jakýkoliv relevantní poznatek o transferu celkem 1123 kg ryzího zlata přes státní hranici ČR. I tento důkaz tedy stěžovatel považuje ze irelevantní ve vztahu k otázce viny.
Stěžovatel dále uvedl, že hodnocením dalších listinných důkazů, které se týkaly jeho majetkových poměrů, dospěly soudy k názoru, že jeho příjmy - ať už v Rakousku či v ČR - nebyly v takové výši, aby mohly být zdrojem pro nákup nemovitostí jeho osobou a též zdrojem pro shromáždění zajištěných finančních prostředků. Tuto okolnost Vrchní soud prý "zcela nelogicky" interpretuje v jeho neprospěch, přičemž údajně opomíjí otázku, zda kupř. zajištěné finanční prostředky byly vůbec jeho vlastnictvím. Stěžovatel je toho názoru, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden jediný procesně relevantní důkaz, vztahující se k momentu naplnění skutkové podstaty trestného činu, který měl spáchat, tedy od okamžiku, kdy 1123 kg ryzího zlata překročilo státní hranice České republiky. Ze všech ve věci provedených důkazů lze podle něj učinit jediný prokázaný závěr, a to, že několikrát zakoupil v rakouských bankách v L. blíže neurčené množství zlata a dne 23.1.1998 do celního prostoru hraničního přechodu H. přivezl celkem 3 kilogramy ryzího zlata. Ostatní skutečnosti prezentované ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku prý nemají oporu v provedených důkazech. Stěžovatel konstatoval, že absenci jakýchkoliv přímých důkazů lze nahradit toliko logickým, uzavřeným a uceleným řetězem důkazů nepřímých, které v souhrnu umožňují vytvořit rozumný závěr o vině. Stěžovatel však má za to, že nepřímé důkazy, shromážděné v jeho trestním řízení, tento atribut nenaplňují (z velké části jsou podle něj vyvráceny nepřímými důkazy, svědčícími v jeho prospěch) a neumožňují rekonstruovat reálný skutkový stav věcí tak, aby byla dodržena jedna ze stěžejních zásad trestního řízení zakotvená v ust. §2 odst. 5 trestního řádu.
Stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti uvedl, že jelikož - podle jeho názoru - ustanovení §266a trestního řádu ve spojení s ust. §32 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství objektivně znemožňuje praktické uplatnění institutu stížností pro porušení zákona deklarovaného trestním řádem v jeho ustanovení §266 a násl. (při současně podaném dovolání), podává s touto ústavní stížností dle ust. §74 ve spojení s ust. §64 odst. 1, písm. d) návrh na zahájení řízení na zrušení uvedených ustanovení trestního řádu a souvisejícího prováděcího předpisu (shora citované vyhlášky Ministerstva spravedlnosti).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost jejich rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. V usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, str. 327) Ústavní soud mj. vyložil, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré do úvahy připadající případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Ani samotné porušení pravidel stanovených procesními právními předpisy- pokud by k němu došlo, což však Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal- tedy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Ve zkoumaném případě Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší.
K jednotlivým námitkám stěžovatele, podrobně rozpracovaným v ústavní stížnosti, nutno v prvé řadě uvést, že se odvolací soud těmito námitkami dostatečným způsobem zabýval; jedná se v zásadě o pouhou polemiku s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů, které obstojí i z ústavněprávního hlediska. Není úkolem Ústavního soudu podrobně přezkoumávat veškeré postupy orgánů činných v trestním řízení, z jejich případných dílčích pochybení sestavovat jakýsi inventář a vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry o vině či nevině konkrétního obžalovaného, jak o to stěžovatel zjevně usiluje. Úkolem tohoto soudu jako soudního orgánu ústavnosti, který se nesmí stavět do role další instance v soustavě obecných soudů, je především posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda vina stěžovatele byla řádně prokázána. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia těchto rozhodnutí a příslušného spisového materiálu žádné pochybnosti. Vrchní soud v Olomouci ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku mj. konstatoval, že provedeným dokazováním před soudem I. stupně bylo prokázáno, že stěžovatel nakoupil v době do 2.9.1996 do 23.1.1998 nejméně 1.123 kg ryzího zlata ve městě L., a to ve Volksbank, s.r.o. a Raiffeisen Bezirksbank, s.r.o. Za toto zaplatil celkem 146.911.390,- ATS, což činí nejméně 379.425.013,- Kč, přičemž dovážené zlaté slitky nepřihlásil k celnímu odbavení a vyhnul se tak zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 22 procent z kupní ceny dováženého zlata. Ze záznamu v cestovním pase obžalovaného F. vyplývá, že překročení státní hranice do Rakouska koresponduje s nákupem zlatých cihliček a "pak přechodu" do České republiky v 17 případech (pozn.: v předmětné době se při každém přechodu státní hranice razítka do pasu nedávala). Dále např. k námitce, že výpověď svědka E., (resp. svědka S. - bankovních zaměstnanců Volksbank a Raiffeisen Bezirksbank v L.) je procesně nepoužitelná pro tvrzené porušení práva na obhajobu při jeho výslechu, lze uvést, že ostatně sám stěžovatel připouští, že se opakovaného výslechu již měl jeho obhájce možnost zúčastnit; Vrchní soud v Olomouci se pak touto námitkou stěžovatele dostatečně zabýval. Pro zkoumaný případ je z obecného hlediska podstatné, že lze nepochybně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že souhrn důkazů přímých i nepřímých tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor na to, jakým způsobem měly soudy provedené důkazy hodnotit, resp. v těchto názorech samotných, neshledává Ústavní soud nic, co by věc posunovalo do ústavní roviny.Ve věci se jednalo o logický a přiměřený přístup obecných soudů, správně vycházející ze specifických okolností zkoumaného případu. Respektují- li takové soudy - jak Ústavní soud zjistil i v dané věci - ve své jurisdikci podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy a postupují- li v souladu se zásadami, zakotvenými v předpisech nejvyšší právní síly, zejména s obsahem Listiny základních práv a svobod, není zásah Ústavního soudu s odvoláním na shora uvedené možný, neboť by tím překročil své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence. To se týká i námitky, směřující proti části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kdy stěžovatel nesouhlasí s prý nepřiměřeně restriktivním výkladem ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když lze v obecné rovině připustit, že výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem bývá někdy skutečně prováděn způsobem zužujícím, nejde v tomto konkrétním případě - z hlediska veškerých shora podrobně popsaných relevantních okolností zkoumané věci - o takovou vadu, která by měla vyvolat zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Šlo by o postup nepřiměřeně formalistický, který by ostatně nemohl změnit ústavně zcela konformní rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelem citovaný obsáhlý soubor nálezů Ústavního soudu, který měl podpořit jeho argumentaci, se zabývá skutkově i právně poněkud odlišnými případy a závěry v nich obsažené nelze bez dalšího vztáhnout na projednávaný případ. I když názory Ústavního soudu v těchto nálezech uvedené samozřejmě platí a jistou relevanci by snad některým z nich bylo možno do určité míry pro zkoumanou věc přiznat, konkrétní okolnosti projednávaného případu jsou natolik odlišné, že by to na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohlo nic změnit.
Co se týče stěžovatelovy námitky, že mu bylo objektivně znemožněno praktické uplatnění institutu stížností pro porušení zákona, Ústavní soud předesílá, že se obdobnou problematikou již zabýval např. v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, usnesení č. 25), nebo v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 530/03 (usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 530/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nepublikováno). Od závěrů uvedených v uvedených usneseních neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit; proto nezbývá, než zejména zopakovat, že stěžovatel - co do podstaty zkoumané věci - chybně zaměňuje řízení před soudem za řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Nebere v úvahu, že obě tato řízení jsou zásadně odlišná zejména co do jeho procesních práv a že od zavedení mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (zákonem č. 265/2001 Sb.) význam stížnosti pro porušení zákona oslabil právě ve prospěch dovolání jako opravného prostředku, který je k dispozici za stejných podmínek oběma proti sobě stojícím základním stranám trestního řízení. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn toliko ministr spravedlnosti, který stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní. Z toho vychází i judikatura Ústavního soudu, na níž není co měnit. Např. z usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, usn. č. 11) lze jasně dovodit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí; pokud tedy zmíněná práva byla či mohla být porušena, mohlo se tak stát buď jen v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Z toho nutno dovodit, že ani v řízení předcházejícím podání stížnosti pro porušení zákona, tj. při prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (§389a tr. řádu), ať již k němu došlo či nikoliv, nemohou být zasažena ústavní práva stěžovatele.
Jak je výše uvedeno, stěžovatel současně s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona uplatnil i dovolání. Zvolil tedy v rámci své obhajoby v (již pravomocně skončeném) trestním řízení postup trestním řádem předvídaný. Nejvyšší soud ČR jeho mimořádnému opravnému prostředku nevyhověl a dovolání odmítl. Uvedená skutečnost však nemůže zakládat žádný důvod pro, byť i nepřímý, zásah Ústavního soudu směřující k tomu, aby bylo založeno "právo" stěžovatele na podání jiného mimořádného prostředku, navíc prostředku, s nímž disponuje dle výlučně vlastního uvážení toliko ministr spravedlnosti. Navíc vzhledem k procesní taktice stěžovatelem zvolené nemohlo ministerstvo spravedlnosti dospět k jinému závěru, než že stížnost pro porušení zákona podána být nemůže. Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci - ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu ČR podat nemohl; nelze pak očekávat, že by Ústavní soud - v zásadě nad rámec svých kompetencí - mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti, ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán být nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud dále z obecného hlediska připomíná, že právní předpisy České republiky nejvyšší právní síly ani mezinárodní smlouvy nikde výslovně nezakotvují jakési "absolutní" a bezvýjimečné právo každého na přezkum jeho věci (ať již trestní, civilní či správní) třemi soudními instancemi; stěžovatel má v rámci platného právního řádu přesto širokou možnost nechat trestní rozsudek, se kterým nesouhlasí, přezkoumat odvolacím soudem, dovolacím soudem a "ultima ratio" i soudem Ústavním, jak ostatně v daném případě učinil. Spatřovat porušení svých základních práv ve shora popsaném zákonném postupu ministerstva spravedlnosti resp. domáhat se vlastně nepřímo podání stížnosti pro porušení zákona jako dalšího opravného prostředku, není proto možné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který takový návrh musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu