ECLI:CZ:US:1998:3.US.365.97
sp. zn. III. ÚS 365/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 8. 8. 1997, čj. 8 Tp 145/97, a ze dne 11. 8. 1997, čj. 007/97-ÚOO, mimo ústní jednání dne 12. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou v intencích zákonem stanovených podmínek (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ze dne 8. 8. 1997 (čj. 8 Tp 145/97), a ze dne 11. 8. 1997 (čj. 007/97-ÚOO), o tom, že v jeho pravomocně skončené věci, případně též v obdobné trestní věci jeho zemřelého otce, nevyhoví ministryně spravedlnosti jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a tuto stížnost proti pravomocným rozsudkům obecných soudů (§266 tr. ř.) nepodá; v obsáhlé argumentaci stěžovatel tvrdil, že - stručně shrnuto - oprávnění ministryně spravedlnosti plynoucí z trestního řádu jako jistá výsada v právním řádu zavazuje a že v důsledku toho ministryně spravedlnosti (při splnění zákonných podmínek) "nemá možnost volby mezi alternativami, ale (má) povinnost prosazovat, vymáhat a uskutečňovat právní normy zakotvené zákonodárcem - resp. obrátit se pro rozhodnutí na soud", neboť "jsou-li dány zřejmé podmínky pro podání stížnosti (pro porušení zákona) a přesto k němu nedojde, byl-li takovýto postup (tj. nepodání stížnosti pro porušení zákona) zvolen "na základě mimoprávních důvodů a zájmů, a tedy v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky".
Protože původní řízení trpěla řadou vad, jimiž pravomocná rozhodnutí obecných soudů trpí dosud, a jsou tak "nesporně poznamenána zájmem tehdejší (rozumí se z období předchozího režimu) oligarchie", a protože dotčená rozhodnutí ministryně spravedlnosti zbavily stěžovatele ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem
1) zrušil obě napadená rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu,
2) vyslovil, že napadenými rozhodnutími ministryně spravedlnosti byla porušena základní práva a svobody stanovená čl. 1, čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 10, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2, čl. 7, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.,
3) stanovil, že ministryně spravedlnosti, pokud shledá, že jsou dány podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona a nebrání tomu jiná ustanovení zákona, je povinna (podle zásady "výsada zavazuje") takovou stížnost podat.
Ministryně spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila tak, že její vývody odmítla, zdůraznila, že její ústavní stížností napadená rozhodnutí nikterak do práv stěžovatele nezasáhla, zejména pak ne do práva na projednání věci před nezávislým soudem, neboť tato práva "jsou zajišťována zákonnou úpravou trestního řízení a z ní vyplývajícími povinnostmi orgánů v něm činných", že stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, je procesním institutem sledujícím "nápravu pouze zásadních a podstatných vad" (řízení), který již ze své povahy "narušuje zásadu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jako předpokladu právní jistoty fyzických i právnických osob", a že k zajištění případné ochrany individuelních práv (rozhodnutím trestního soudu dotčených) "slouží jiné instituty trestního řádu". S připomenutím, že zemřelý R.B. byl sám "iniciátorem nezákonných postupů, z nichž on i celá jeho rodina získali neoprávněný prospěch", s poukazem na to, že v průběhu pravomocně skončeného trestního řízení proti dnes již zemřelému R.B., "v rozporu s výsledky dokazování v jeho prospěch, došlo k posouzení stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu", což by "po zrušení rozhodnutí po stížnosti pro porušení zákona podané v jeho prospěch vedlo jen k dalšímu neoprávněnému zvýhodnění jeho rodiny", navrhla, aby ústavní stížnost, pokud vůbec bude shledána přípustnou, byla zamítnuta.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustálené rozhodovací praxe nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jeho pravomoci vymezené jak Ústavou republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) sledují zásadně jen otázky ochrany ústavnosti a v podstatě stejným způsobem vymezují podmínky jeho ingerence do rozhodovací činnosti těchto orgánů (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha 1994); nadto - pokud jde o tak mimořádný opravný prostředek jako je stížnost pro porušení zákona - nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci I. ÚS 9/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1. Praha, 1995, dtto III. ÚS 124/93 publ. tamtéž pod č. 4) a zejména, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví (což v obou případech otevírá případnou možnost vlastní ústavní stížnosti).
Posuzováno těmito hledisky, neobstojí proto vývody stěžovatele (sub. III ústavní stížnosti), dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu (k podání stížnosti pro porušení zákona) vyhoví či nikoli, musí být ovládána zásadou, že "výsada v právním řádu vždy zavazuje", a to bez ohledu na to, jak tu kterou věc (podaný podnět) posuzují jednotlivá státní zastupitelství (§44 vyhl. min. sprav. 23/1994 Sb.), jejímiž stanovisky, vzhledem k obvyklým zásadám podřízenosti a organizace jednotlivých složek veřejné moci, ministr spravedlnosti není (a ani nemůže být) vázán; je tomu tak - mimo jiné - též proto, že pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§266 tr. ř.), svědčí toliko a výlučně jemu. Extenzivní interpretace podaná stěžovatelem není proto namístě.
Ostatně i samo návrhové žádání stěžovatele (sub. 3) mělo-li by být převzato výrokem navrženého nálezu, bylo by nevykonatelné; stěžovateli - a plyne to i z odůvodnění jeho ústavní stížnosti - je známo, že ministryně spravedlnosti neshledala v jeho věci a ve věci jeho zemřelého otce podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona, a proto výrok v navrženém znění (...pokud shledá...) je svým způsobem tautologií vážící nadto výkon navrženého nálezu na úvahu toho, jemuž povinnost z nálezu plynoucí by měla být adresována.
Obdobně liché jeví se i výtky stěžovatele co do politické příslušnosti současné ministryně spravedlnosti; politický systém České republiky jako demokratického a právního státu je založen na volné soutěži politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a obsazení vládních křesel je přirozeně důsledkem rozvrstvení politických sil daných výsledkem voleb a politickým složením zákonodárné moci, jíž je výkonná moc ve vládní složce ze své činnosti odpovědna (čl. 68 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); charakteristika politického profilu současné ministryně spravedlnosti podaná stěžovatelem je proto nanejvýš subjektivním přesvědčením stěžovatele, nikoli však skutečností, která by mohla založit znak protiústavnosti její činnosti, resp. její úvahy nad stěžovatelovým podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona.
Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak z ustálené praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 12. 2. 1998