Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 27.01.2005, sp. zn. I. ÚS 48/04 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ],paralelní citace: N 19/36 SbNU 247 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:1.US.48.04
Rozhodování soudu o úpravě styku rodičů s nezletilým dítětem
Právní větaSvěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat.Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 12) vyslovil, že školní docházka nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezletilým dítětem, které je v péči matky.Podle přesvědčení Ústavního soudu nástup dítěte do školy naopak vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i vzdělaný otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.
ECLI:CZ:US:2005:1.US.48.04
sp. zn. I. ÚS 48/04NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. A. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 447/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. P 1123/2001 ohledně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti, úpravy styku otce s nezletilým dítětem a ohledně výživného. I. Ústavní stížnost se zamítá, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002 č. j. P 1123/2001-82, jímž byla nezl. M. V. svěřena do výchovy matce, a proti výroku I.a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 447/2003, jímž byl tento rozsudek Okresního soudu v Ostravě v odstavci I. výroku potvrzen.II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 447/2003 ve výroku I., jímž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002 č. j. P 1123/2001-82 změněn potud, že otec je oprávněn stýkat se s nezl. M. V. v každém lichém kalendářním týdnu ve středu od 16.00 hodin do 19.00 hodin, se zrušuje.III. Ústavní stížnost, pokud směřuje proti ostatním výrokům rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002 č. j. P 1123/2001-82 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 447/2003, se odmítá.Odůvodnění:I.V záhlaví napadeným rozsudkem ve věci úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravy styku svěřil (výrokem I.) Okresní soud v Ostravě nezletilou M. V. do výchovy matky. Otci - stěžovateli - uložil (výrokem II. a III.) přispívat na výživu nezletilé částkou 1 800 Kč a uhradit nedoplatek na výživném v částce 7 500 Kč. Dále rozhodl, že je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou ve výroku blíže specifikované době (výrok IV.). Výrokem V. až VII. rozhodl soud o nákladech řízení.V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvádí, že matka se svým návrhem domáhala úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti a navrhla svěření dítěte do své výchovy a úpravu styku otce s dítětem. Otec navrhoval svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, leč s tímto návrhem nesouhlasila matka dítěte. Opatrovník - s ohledem na to, že matka se střídavou péčí nesouhlasila - navrhl svěřit dítě do výchovy matky, ale otci upravit styk s dcerou v co nejširším rozsahu. V průběhu řízení opatrovník své stanovisko změnil a střídavou péči doporučil. Jako překážku střídavé péče spatřoval pouze komunikační bariéru mezi rodiči. Při skutkových zjištěních soud vycházel zejména z výpovědi účastníků, ze zprávy opatrovníka o prošetření poměrů v místě bydliště matky, ze zprávy Okresního úřadu v Karviné o prošetření poměrů v místě bydliště otce, ze znaleckého posudku z oboru psychologie znalkyně PhDr. M., z výslechu této znalkyně a z dalších listinných důkazů. Provedeným dokazováním soud zjistil, že nezletilá má hlubokou citovou vazbu jak k matce, tak k otci. Značně však na ni působí napjatá atmosféra mezi rodiči. Podle názoru psycholožky by pro dítě byla ideální střídavá péče rodičů. Základní podmínkou střídavé výchovy je - z psychologického hlediska - kooperace rodičů, leč ti v době znaleckého vyšetření dítěte spolu nekooperovali. Podle mínění psycholožky nevyřešené partnerské křivdy podmiňují aktuální vztah mezi rodiči do té míry, že nejsou schopni se na čemkoli domluvit. Při předávání dítěte sice nedochází ke zjevným konfliktům mezi otcem a matkou, rodiče však nejsou schopni komunikace a kooperace, což shodně potvrdili. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že jedinou překážkou toho, aby se rodiče podíleli na výchově dcery střídavou péči, je komunikační bariéra mezi nimi a také to, že spolu nekooperují "z úhlu rodičovských pozic". Okresní soud zdůraznil, že právě střídavá péče o nezletilé dítě vyžaduje vysokou míru vyspělosti, tolerance, schopnosti rodičů spolu kooperovat a ve věcech péče o nezletilé dítě dosáhnout dohody; to proto, že řádná realizace střídavé výchovy se neomezuje pouze na bezkonfliktní předávání dítěte. Okresní soud konstatuje, že podle výkladu §26 odst. 2 zákona o rodině v případech, kdy jsou vztahy mezi rodiči nezletilé vyhroceny tak, že tito spolu nekomunikují a nespolupracují, nelze mít za to, že je splněna jedna z podmínek pro svěření dítěte do střídavé péče, a sice podmínka "zájmu dítěte a lepšího zajištění jeho potřeb". Soud uzavírá, že v daném případě by sice z psychologického hlediska byla ideální střídavá výchova, leč v souzené věci shora uvedená základní podmínka střídavé péče není naplněna. Proto soud svěřil dítě do výchovy matce, která má pro to všechny předpoklady, a styk otce s dcerou upravil tak, aby měla zachován široký rozsah kontaktů s otcem a aby měl otec možnost podílet se na výchově nezletilé. V záhlaví napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil výrok I. (o svěření dítěte do výchovy matky) nalézacího soudu. Ostatní výroky - II., III., IV., V., VI. a VII. - ohledně běžného i dlužného výživného a o rozsahu styku otce s dcerou i nákladů řízení změnil. Podle názoru krajského soudu provedl okresní soud dostatečná zjištění, pokud jde o otázku úpravy rodičovské zodpovědnosti vůči nezletilé. Jeho skutková zjištění považuje krajský soud za správná, a proto je pro své rozhodnutí ve věci přejal. Sám dále doplnil dokazování ohledně osobních poměrů rodičů a z jejich přednesů zjistil, že nedošlo k podstatným změnám. Odvolací soud neshledal významné změny ani ve vztahu mezi rodiči, pokud jde o jejich schopnost vzájemné vstřícné komunikace. Podle názoru krajského soudu otec v odvolání neuvádí nová fakta, protože i v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že neschopnost se s matkou dohodnout plyne z její neochoty s ním komunikovat. Nalézací soud se prý otcovou argumentací dostatečně zabýval a hodnotil ji rovněž v souvislosti se závěry znaleckého posudku. Krajský soud za situace, kdy se vztahy mezi rodiči významně nezměnily, považuje právní závěr okresního soudu o svěření nezletilé do výchovy matce za odpovídající skutkovému stavu věci, a proto jej potvrdil. Ohledně úpravy styku dítěte s otcem považuje odvolací soud rozsudek okresního soudu rovněž za správný, leč s ohledem na nástup nezletilé do školy považuje za potřebné reagovat i na tuto zásadní změnu v poměrech dítěte. Omezil proto styk otce s dcerou v týdnu pouze na 1 odpoledne, neboť je prý třeba dbát na vytvoření správného návyku dítěte připravovat se na vyučování, a to ve stejném prostředí a za stejných podmínek. Taktéž vzhledem k věku dítěte upravil a rozšířil i prázdninový styk otce s dcerou. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho základní práva garantovaná čl. 90 odst. 1Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1Ústavy, čl. 32 odst. 1 a 4Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18Úmluvy o právech dítěte a dále zákonná práva a zájem nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ve smyslu §26 odst. 4 citovaného zákona. Stěžovatel považuje svěření nezletilé dcery do výchovy matky za zbavení svého práva na její výchovu. Podtrhuje, že on i matka nezletilou bohatě citově stimulují a k oběma rodičům má také dcera hlubokou citovou vazbu. Rovněž výchovné přístupy k dceři jsou u obou rodičů na stejné úrovni, přičemž oba jsou schopni zajistit péči o dítě na stejné úrovni. Střídavá péče - i podle názoru znalkyně - by byla možná, pokud by rodiče spolu kooperovali. Stěžovatel podtrhuje, že v řízení před obecnými soudy zdůrazňoval svoji ochotu s matkou kooperovat. Pokud matka není ochotna spolupracovat a bez vážného důvodu nesouhlasí se střídavou výchovou, považuje stěžovatel svěření do výchovy pouze matky za vážné porušení práv dítěte i vlastních ústavně zaručených práv otce. Je přesvědčen, že svěřením dítěte do výchovy matce došlo ze strany obecných soudů k porušení práva rodičů na stejnou výchovu dítěte a k porušení zásady, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte při respektování zájmu dítěte. Obecné soudy nezjistily důvod, proč matka nechce s otcem kooperovat, a současně nepřihlédly k ochotě stěžovatele dohodnout se s ní na střídavé výchově nezletilé.Stěžovatel proto navrhl, aby byly napadené rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušeny. II.K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a matka nezletilé M. - K. V.Okresní soud v Ostravě prohlásil, že řízení bylo vedeno korektně a po věcné stránce odkázal na napadené rozhodnutí. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.Krajský soud v Ostravě odkázal na své napadené rozhodnutí, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.Opatrovník nezletilé M. V. (statutární město Ostrava - Úřad městského obvodu Poruba) uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Rodičům chybí schopnost vzájemné dohody, nejsou schopni kooperace a nekomunikují spolu, takže střídavá péče by byla - i se zřetelem na nízký věk dítěte - těžko realizovatelná. V případě zlepšení vztahů rodičů lze požádat příslušný soud o novu úpravu rodičovské zodpovědnosti k dítěti. S upuštěním od ústního jednání opatrovník souhlasí. Matka nezletilé M. se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Nicméně prohlásila, že otec neplní své povinnosti ani co do doby styku ani co do výživného. Zdůraznila, že nesouhlasí se střídavou výchovou, a uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.Stěžovatel prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.III.Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.V daném případě, pokud stěžovatel napadá výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do výchovy matce, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími porušily obecné soudy některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení jeho základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecné soudy nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona o rodině. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Při posuzování ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly. V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel vede toliko polemiku s tím, zda obecné soudy správně interpretovaly jednoduché právo, zejména ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině o svěření dítěte do střídavé péče rodičů. Podle přesvědčení Ústavního soudu se danou otázkou obecné soudy - zejména Okresní soud v Ostravě - zabývaly dostatečně, byť je stěžovatel názoru opačného. Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. S ohledem na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozsudků - zejména okresního soudu - je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily dítě do výchovy matce, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout. To ostatně ve svém konečném návrhu navrhl v odvolacím řízení i opatrovník dítěte. V postupu soudů neshledal Ústavní soud - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry na straně druhé. V této souvislosti je třeba uvést, že i samo odůvodnění napadených rozhodnutí - zejména Okresního soudu v Ostravě - je logické, propracované a přesvědčivé a - i z tohoto hlediska vzato - ústavně zcela konformní. Se zřetelem k těmto závěrům nepovažoval ani Ústavní soud - v této souzené věci - za zásadně významnou námitku stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly důvodem, proč matka nechce s otcem spolupracovat. Toliko pro úplnost však lze dodat, že v odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě jsou určité důvody tohoto stavu (zejména vzájemné partnerské křivdy) obsaženy. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů, pokud jimi došlo k svěření nezletilé M. do výchovy matce, porušeny nebyly.Proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost zamítl.IV.Ústavní soud z celého kontextu věci usuzuje - přihlížeje přitom k zájmu nezletilé M. (čl. 3 a další Úmluvy o právech dítěte) - že ústavní stížnost, byť to stěžovatel výslovně nezmiňuje, dopadá důsledně vzato - in eventum - i na výrok Krajského soudu v Ostravě v tom rozsahu, v němž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě změněn tak, že krajský soud určil právo otce stýkat se s nezletilou M. v každém lichém kalendářním týdnu ve středu od 16.00 hodin do 19.00 hodin. Tím byl výrazně zúžen styk otce s dítětem, který v tomto směru upravil okresní soud tak, že otec je oprávněn stýkat se s dítětem každý týden od středy 16.00 hodin do následujícího čtvrtku do 20.00 hodin. Krajský soud odůvodnil uvedený výrok tím, že dítě nastupuje do školy, čímž došlo k zásadní změně v jeho poměrech.S tímto názorem krajského soudu se Ústavní soud neztotožňuje.Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 12) vyslovil, že školní docházka nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezletilým dítětem, které je v péči matky. Je totiž nutné zabývat se širšími okolnostmi s touto novou skutečností spojenými a jejich dopadem na nezletilého.Z tohoto právního názoru vychází Ústavní soud i v této souzené - zcela srovnatelné - věci.Krajský soud poměrně výrazně zúžil právo otce stýkat se s nezletilou M. výlučně s poukazem na to, že dítě nastoupilo do školy, takže se musí připravovat na vyučování ve stejném prostředí a za stejných podmínek. Tento závěr vybudoval krajský soud toliko na této spekulativní úvaze, aniž by byl v tomto směru provedl jakékoli dokazování. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že mezi otcem a dítětem je velice dobrý vztah a že se otec stýká s nezletilou v domácnosti babičky, která je v tomto směru ochotna napomáhat oběma rodičům. Již tato okolnost, že jde o matku matky dítěte, signalizuje jistou specifičnost celé situace. Podle přesvědčení Ústavního soudu nástup dítěte - dnes již 8letého - do školy naopak vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i vzdělaný otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Z těchto hledisek se proto jeví zmíněný závěr krajského soudu jako jednostranný, nerespektující dostatečně zájem nezletilé M., který je ve srovnatelných případech i zásadním hlediskem pro rozhodování Ústavního soudu.Bude tedy nyní na krajském soudu, aby si pro nové rozhodnutí o styku otce s dítětem - ve shora uvedeném rozsahu - opatřil relevantní informace, např. dotazem u školy, již dítě navštěvuje, výslechem babičky, v jejíž domácnosti se otec s nezletilou stýká, popř. aby provedl důkazy další, které mu umožní spravedlivě ve věci rozhodnout. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je ve výroku, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002 č. j. P 1123/2001-82 změněn potud, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou M. v každém lichém kalendářním týdnu ve středu od 16.00 hodin do 19.00 hodin, v rozporu s čl. 32 odst. 1Listiny, s čl. 36 odst. 1Listiny a s čl. 3 a 18Úmluvy o právech dítěte.Z uvedených důvodů byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu, který je uveden ve výroku II. tohoto nálezu, zrušen [ustanovení §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].V.V petitu ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů bez omezení, byť lze dovozovat - jak je uvedeno výše - že ústavní stížnost ve skutečnosti směřovala proti výroku o svěření dítěte do výchovy matce, eventuálně proti dílčímu výroku o styku otce s dítětem (viz výrok II. tohoto nálezu). Nicméně Ústavní soud - v zájmu jasnosti - rozhodl tak, že proti ostatním výrokům o styku otce s dítětem a proti výrokům obou soudů o výživném a o nákladech řízení ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Ostatně, v tomto směru nebyla ústavní stížnost ani nijak odůvodněna [§43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů Ve smyslu §22 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku I. nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04.Ústavní soud v této věci rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě o svěření nezletilé dcery M. do výchovy matky a změněn tentýž rozsudek ohledně styku otce s nezletilou dcerou. Zdůrazňuji, že odvolací soud styk otce s nezletilou dcerou upravil v užším rozsahu než učinil soud prvního stupně. Tento výrok odvolacího soudu Ústavní soud zrušil (viz bod II. enunciátu nálezu), s čímž bez výhrad souhlasím, avšak namítám, že Ústavní soud zůstal "na půli cesty", dle mého přesvědčení měl zrušit též výrok o svěření nezletilé M. do výchovy matky. Podle mého názoru došlo rozhodnutími obecných soudů k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to zejména v návaznosti na interpretaci §26 odst. 2 a. 4 zákona o rodině. Rovněž tak došlo k porušení čl. 32 odst. 1 a. 4 Listiny.Relevantní znění dotčených ustanovení: Úmluva o právech dítěte Čl. 3 odst. 1Zájem dítěte musí být hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí...Čl. 18 odst. 1Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Listina základních práv a svobodČl. 32 odst. 1 ve spojení s odst. 4 stanoví, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Zákon o rodině§26 odst. 4Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, a výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Úmluva o právech dítěte vychází z obecného postulátu a sleduje vytvoření co nejširší možnosti utváření a upevňování vzájemných vztahů mezi dítětem a oběma jeho rodiči. S tím souvisí nově, po novele, zakotvená povinnost soudu přihlédnout i k tomu, jakou mají rodiče schopnost dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Tím, že obecné soudy nezaměřily dostatečným způsobem dokazování ve věci a z toho vyvozované právní závěry na schopnost toho kterého z rodičů dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, zůstalo mimo jejich pozornost ustanovení, které je klíčové, pokud jde o naplnění Úmluvy o právech dítěte. Z těchto důvodů nemohly ani zjistit, který z rodičů otevírá v zájmu dítěte větší výchovný prostor druhému rodiči (za předpokladu, že oba mají o výchovu zájem a jsou k ní způsobilí). Zájmem dítěte je nepochybně, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. V projednávaném případě obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilé není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na společné střídavé výchově, ačkoliv on tuto ochotu deklaroval před soudem nalézacím i odvolacím. Stejně tak nevěnovaly pozornost a nevzaly v úvahu, jak se zdá osvědčenou, roli babičky dítěte se strany matky, která dle tvrzení stěžovatele spolupracuje s oběma rodiči, je ochotna pomáhat s výchovou nezletilé i do budoucna. Neprovedení těchto důkazů vedlo k pochybení soudů obou stupňů a tím došlo k zásahu ústavně nepřípustným způsobem do rodičovských práv otce, ale zejména do práv nezletilé M., v jejímž zájmu je maximálně možná výchovná participace obou rodičů. Toto své odlišné posouzení činím za situace, kdy na základě zpracovaného znaleckého posudku z oboru psychologie považuji za prokázané, že nezletilá je bohatě citově stimulována oběma rodiči, k nimž má hlubokou citovou vazbu, a výchovné přístupy obou rodičů k dceři jsou hodnoceny znalkyní stejně, jakož i schopnost obou rodičů zajistit péči o nezletilou. Rovněž tak je nutno připomenout, že se nejedná o dítě útlého věku, ale o dítě věku školního.