ECLI:CZ:US:2005:1.US.498.05
sp. zn. I. ÚS 498/05
Usnesení
I. ÚS 498/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, proti rozhodnutí Celního úřadu Liberec ze dne 14. 4. 2005, č. j. 1377-1/05-1063-08, a proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2005, č. j. 5553/05-2001-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kterou se ve smyslu §65 odst. 1 tohoto zákona může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Celního úřadu Liberec ze dne 14. 4. 2005, č. j. 1377-1/05-1063-08 a rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2005, č. j. 5553/05-2001-21, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když proti těmto rozhodnutím nepodal žalobu ve správním soudnictví, a to přesto, že z obsahu napadeného rozhodnutí správního orgánu druhého stupně - Celního ředitelství v Ústí nad Labem vyplývá, že byl o možnosti podání takového opravného prostředku výslovně poučen.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. října 2005
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj