ECLI:CZ:US:2017:1.US.504.17.1
sp. zn. I. ÚS 504/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve věznici Světlá nad Sázavou - Rozkoš, zastoupené JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Skrétova 8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 6 Tdo 1503/2016-33, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2016 sp. zn. 8 To 36/2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2016 č. j. 16 T 7/2016-628, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 T 17/2016 vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2016, č. j. 16 T 7/2016-628, uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou a dále jí byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Soud dále rozhodl o nároku poškozené.
3. Odvolání stěžovatelky Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 To 36/2016, podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2016, č. j. 6 Tdo 1503/2016-33, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a zmiňuje svou argumentaci v jednotlivých fázích. Stěžovatelka předně nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Znalec psychiatr mimo jiné uvedl, že stěžovatelka trpěla v minulosti, ale i v současné době panickou úzkostnou poruchou a nadto uvedl, že u ní byla zjištěna akutní reakce na stres. Při výslechu u hlavního líčení znalec psychiatr údajně uvedl, že nemůže definovat, zda inkriminovaný den měla stěžovatelka panickou ataku. V této části posouzení stěžovatelka vnímá rozpor písemně vyhotoveného posudku s výpovědí znalce u soudu. Znalec údajně nedokázal vysvětlit, zda lze vyloučit, že u stěžovatelky nedošlo v danou chvíli k panické atace.
6. Znalci konstatovali, že se stěžovatelka nacházela ve stavu panické poruchy, která údajně může mít na následek záchvat intenzivního strachu. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se nezabývaly posouzením jejího stavu v době spáchání skutku z hlediska naplnění jednoho ze znaků zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, tedy spáchání skutku v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Stěžovatelka tvrdí, že soudy neobjasnily, zda a případně jak se u ní panická porucha projevila i v inkriminovaný okamžik, zda u ní např. nevyvolala úzkost a obavu ze smrti. To by platilo za předpokladu, že znalec použil pojmy porucha a ataka jako synonyma. Následné chování stěžovatelky údajně z psychiatrického hlediska nemuselo být vedeno úmyslem zastřít povahu útoku. Rozpory mezi písemně vypracovaným posudkem a výroky znalců u hlavního líčení soud neobjasnil.
7. Soudní znalec její stav v daný okamžik hodnotil jako stres. Následně údajně znalec MUDr. Tuček u hlavního líčení uvedl, že "se nedomnívá, že by tam došlo k rozvoji panické ataky, k té veliké ohromující úzkosti". Přitom však v písemném posudku oba znalci uvedli, že stěžovatelka trpěla panickou úzkostnou poruchou. Navíc v době spáchání byla pod vlivem alkoholu. Znalec MUDr. Tuček uvedl: "Nedomnívám se, že by situace, ve které se ocitla, nebyla nějak výjimečná." Jinými slovy tedy znalec uvedl, že situace, ve které se stěžovatelka ocitla, výjimečná byla.
8. Podle názoru stěžovatelky zůstalo nevysvětleno, zda při snížení ovládacích schopností podstatnou měrou vůbec byla schopna své jednání ovládat. Není tak jasné, zda tento stav nemohl mít za následek poruchu koordinace pohybu a zda tedy skutečně chtěla do nechráněné části těla poškozeného bodnout. Pochybnosti měl soud posoudit v její prospěch.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
11. Projednávaná ústavní stížnost je primárně založena na zpochybnění, zda výsledky dokazování v trestní věci stěžovatelky odůvodňují právní kvalifikaci vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, případně, zda tu jsou podmínky pro mírnější postih dle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Ke změně trestněprávní kvalifikace skutku stěžovatelky v tomto smyslu směřují i její úvahy o vlivu její duševní poruchy na její stav v době spáchání skutku. Dle názoru Ústavního soudu v daném případě jde spíše o důkazní polemiku než o právní otázku výkladu znaků kvalifikované či privilegované skutkové podstaty. Je vhodné předně konstatovat, že obecné soudy se s obdobnými námitkami stěžovatelky podrobně zabývaly a v odůvodnění své závěry vyložily.
12. Obecné soudy dovodily naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy z objektivních okolností trestného činu. Vycházely přitom z celkové konstelace vzájemného soužití a vztahů stěžovatelky a poškozeného před a v době spáchání trestného činu a z objektivně zjištěného průběhu skutkového děje (srov. str. 16 - 18 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Útok na život v nepřímém úmyslu je spatřován v bodnutí nožem jednoznačně vedeným do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány. Příčetnost stěžovatelky byla dle závěrů obecných soudů v době spáchání činu zmenšená nikoli pro duševní poruchu, ale pro kombinaci stresu a intoxikaci alkoholem. Ovládací schopnost byla snížená, nikoli však vymizelá.
13. Způsob, jímž obecné soudy dovodily nutnost aplikace §140 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v judikatuře obecných soudů (viz např. č. 41/76, č. 10/94 Sb. rozh. tr.) i Ústavního soudu. Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání však je možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti atd. [viz věc sp. zn. III. ÚS 681/06 ze dne 2. 2. 2007 (U 3/44 SbNU 759)].
14. Stěžovatelka akcentuje zjištění znalců ohledně toho, že trpěla v minulosti i v době znaleckého zkoumání panickou úzkostnou poruchou, která byla v minulosti dvakrát demonstrována panickými ataky, která podle ní mohla ovlivnit její stav v době spáchání skutku. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a zejména pak poznatky z výslechů obou znalců u hlavního líčení pak obecné soudy vyhodnotily tak, že v inkriminované době nebylo jednání stěžovatelky ovlivněno trvající panickou poruchou, s níž se léčila. Zcela jistě nedošlo k rozvoji panické ataky, jakožto intenzivnějšího projevu poruchy (nejedná se o synonyma). Syndrom týrané osoby znalci nezjistili. Stěžovatelka jednala ve stavu mírného stresu v kombinaci s intoxikací alkoholem. Z psychiatrického hlediska nebyly takové prožitky stěžovatelky ničím výjimečným, neboť měla již z minulosti zkušenosti s hádkami mezi ní a poškozeným, včetně fyzické agrese, které se ani ona nevyhýbala (jako důvod stresu znalec připustil i zlobu vůči poškozenému). Dle názoru Ústavního soudu nelze v projednávané věci obecným soudům vytýkat jednostranné hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatelky, případně porušení zásady rozhodování in dubio pro reo/ in dubio mitius [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Obecné soudy po stránce skutkové vzaly v úvahu psychologickou charakteristiku stěžovatelky, vyjádřenou znalci. Zároveň akceptovaly, že se stěžovatelka trestného činu dopustila ve stavu mírného stresu v kombinaci s alkoholem. Tato skutečnost však dle názoru obecných soudů nemá vliv na závěr o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, k němuž obecné soudy dospěly výše popsaným způsobem. Tento názor je v souladu s názory zastávanými významnou částí forenzní nauky i vědy trestního práva, podle nichž ani vysoký stupeň rozrušení pachatele nevylučuje a priori jeho schopnost zvážit zásadní okolnosti a důsledky usmrcení jiného a spáchat trestný čin s určitou vyšší mírou racionální kontroly, iniciativy a rozhodnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12).
15. Z hlediska garancí základních práv stěžovatelky je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu [srov. k tomu nověji nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou].
16. Ze stejných zásad je nutné vycházet, i pokud jde o aplikaci privilegované skutkové podstaty zabití podle ustanovení §141 tr. zákoníku, jež představuje lex specialis vůči ustanovením o vraždě. Trestný čin zabití je charakterizován polehčujícími znaky sociálně-etické povahy, k nimž patří "omluvitelnost" hnutí mysli pachatele nebo "zavrženíhodný" ráz předchozího jednání poškozeného. K naplnění privilegované skutkové podstaty stačí přítomnost jediného z uvedených znaků, byť nezřídka se budou tyto znaky navzájem kumulovat (srov. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 18, marg. 16; Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421 Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1325).
17. Při výkladu normativních znaků skutkových podstat uvedeného typu je z ústavněprávních hledisek třeba trvat na stabilitě výkladu podle zásady de similibus idem est iudicium (v obdobných případech je třeba rozhodovat obdobně). Výklad těchto znaků je však ryze v pravomoci trestních soudů, pro něž jsou znalecké posudky psychiatricko-psychologické sice nezbytnými, ne však výlučnými a nepřekonatelně závaznými podklady pro rozhodnutí.
18. V projednávané věci obecné soudy vzaly za prokázáné, že stěžovatelka jednala ve stavu nezvládnutého afektu, který byl vyvrcholením dlouhodobých partnerských neshod s poškozeným, přičemž předchozí slovní i fyzické konflikty byly vzájemné a týkaly se předně neuspokojivé finanční situace rodiny. Obecné soudy však dospěly k závěru, že uvedený stav zcela jistě nedosahoval takové intenzity, aby mohl být posouzen jako omluvitelné hnutí mysli podle privilegované skutkové podstaty o zabití.
19. Ústavní soud nespatřuje v postupu obecných soudů známky libovůle ani porušení zásad interpretace právních norem. Z hlediska ústavněprávních principů lze akceptovat, pokud soudy ustanovení §141 tr. zákoníku aplikují toliko na situace, kdy pachatel trestným činem reagoval na podnět mimořádné intenzity a závažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010). Dosah těchto privilegujících znaků musí odrážet morální postoje, které jsou ve společnosti všeobecně sdíleny. Restriktivní výklad těchto znaků lze mít za odůvodněný především vzhledem k významu společenského zájmu, k jehož ochraně jsou ustanovení §140 a násl. tr. zákoníku určena - tzn. lidského života (srov. článek 6 odst. 1 Listiny).
20. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu