ECLI:CZ:US:2004:1.US.513.03
sp. zn. I. ÚS 513/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti P. K. N., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 1 T 167/2000, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 10 To 232/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let a šesti měsíců. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tak, že dne 11. 4. 2000 jako řidič osobního automobilu nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu vozovky a na mokrém povrchu vozovky dostal smyk, vjel do protisměru, kde do jeho vozidla čelně narazil osobní automobil řízený L. T., která utrpěla smrtelná zranění, jimž na místě podlehla, a její spolujezdec utrpěl závažné poranění hlavy a další zranění.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Vůči rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soud zcela pominul obranu stěžovatele, totiž okolnost, že možné selhání stěžovatele mohlo mít příčinu v jeho zdravotním stavu, když byl v době těsně před dopravní nehodou vystaven stresu, který zřejmě vyústil do stavu infarktu. Soud prvního stupně však nevyhověl žádosti provést důkaz znaleckým posudkem z oboru lékařství pro zjištění zdravotního stavu stěžovatele. Tím byl podle stěžovatele porušen jeden ze základních principů trestního řízení, a to princip in dubio pro reo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo účastnit se osobně řízení před soudem, odvolací soud navíc jednal, aniž by disponoval zdůvodněním odvolání, které "ztratil" soud prvního stupně. Odvolání bylo podáno do protokolu dne 9. 10. 2001 a následně bylo učiněno též blanketním písemným podáním, ve kterém stěžovatel prostřednictvím svého obhájce požádal soud o poskytnutí lhůty ke zdůvodnění. Toto podání bylo doručeno do podatelny soudu dne 29. 10. 2001 a řádné zdůvodnění odvolání bylo doručeno následně dne 14. 11. 2001. Krajský soud v Praze i přesto podle ust. §253 odst. 3 trestního řádu odvolání odmítl z důvodu, že stěžovatel zmeškal pětidenní lhůtu k odůvodnění odvolání. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, na jěhož základě byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu, že podané odvolání je třeba považovat za včasně odůvodněné, neboť v řízení o dovolání bylo prokázáno, že obhájce stěžovatele podal na poště řádně a včas odůvodnění odvolání adresované okresnímu soudu, byť toto podání nebylo ve spisovém materiálu předloženém odvolacímu soudu obsaženo.
Krajský soud projednal opakovaně ve veřejném zasedání dne 29. 10. 2002 odvolání stěžovatele (ač ho opět neměl v písemné podobě) a toto odvolání ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Přitom veřejné zasedání proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, jejichž omluvy, doručené soudu až v samotný den jednání, nebyly ze strany soudu akceptovány. Obhájce stěžovatele omluvil s tím, že je nadále v pracovní neschopnosti a jeho zdravotní stav se zhoršil, přičemž toto tvrzení doložil kopií původního potvrzení pracovní neschopnosti ze dne 4. 4. 2002, které bylo soudu předloženo již počátkem července 2002. Svou vlastní neúčast pak obhájce odůvodnil kolizí s jiným jednáním, aniž by doložil existenci takového jednání a nemožnost substituce. Krajský soud proto posoudil jejich nepřítomnost jako účelovou snahu oddalovat soudní rozhodnutí, neakceptoval jejich omluvy a rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho obhájce.
Stěžovatel se proto domnívá, že postup odvolacího soudu je třeba považovat za nezákonný, a to z následujících důvodů.
Odvolací soud si neopatřil text zdůvodnění odvolání. Skutečnost, že soud ztratil podání, nemůže být přičítána k tíži advokáta. Povinností soudu bylo vyzvat advokáta ve smyslu kancelářského a jednacího řádu k založení kopie zdůvodnění odvolání. Dále odvolalací soud jednal, aniž by respektoval řádnou a včas doručenou omluvu a opomenul důkaz, a to návrh na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Soud prvního stupně zcela ignoroval návrh tohoto důkazu, takže stěžovatel musel přistoupit k vyhotovení posudku na jeho vlastní žádost. Tento posudek však v řízení nebyl vzat na vědomí a soud se s jeho existencí náležitě nevypořádal. Naopak svým chybným procesním postupem ani neumožnil stěžovateli účast u jednání. Tímto postupem odvolací soud zasáhl do práva stěžovatele na obhajobu.
Nejvyšší soud ČR pak podle stěžovatele zaujal ve věci nesprávné stanovisko, které je rovněž v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Podle dovolacího soudu by omluvu z jednání bylo lze považovat za řádnou, pokud by obsahovala dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení potvrzení o pracovní neschopnosti dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění a jeho léčby vyplývala. Neústavním se podle stěžovatele jeví také argument, podle něhož měl advokát napravit ztrátu odvolání sám a z vlastní iniciativy text odvolání soudu doručit. Tento názor je podle stěžovatele v rozporu nejen s trestním řádem, ale též jednacím řádem soudů, neboť advokát nevěděl, že soud nedisponuje textem odvolání.
Stěžovatel ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost účastníci řízení.
Okresní soud v Kladně odkázal na obsahy napadených rozhodnutí a rovněž na obsah spisu sp. zn. 1 T 167/2000.
Krajský soud v Praze, pokud jde o stěžovatelovy námitky stran důkazního řízení, odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, v nichž byla důkazní situace popsána a její hodnocení podrobně rozebráno. Ohledně druhé skupiny námitek, jež se týkaly rozhodování soudu v nepřítomnosti a při absenci písemného vyhotovení odůvodnění odvolání, odkázal účastník řízení na spisový materiál dokládající dlouhotrvající řízení a dokumentující důvody průtahů, odkázal rovněž na vyjádření k ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 183/02, na druhé rozhodnutí o odvolání a na obě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Podle názoru krajského soudu nemůže být skutečnost, že odvolací soud jednal, aniž by měl k dispozici odůvodnění odvolání, sama o sobě porušením ústavně zaručených základních práv, neboť povinnost odůvodnit odvolání vložená do trestního řádu poslední velkou novelizací, slouží především ke zjednodušení práce soudu druhého stupně a zbavuje ho (na rozdíl od předcházející úpravy) povinnosti zkoumat rozsudek v celém rozsahu. Je možno dodat, že obhájce byl s tím, že spis odůvodnění odvolání neobsahuje, seznámen již koncem roku 2001, přesto do října 2002, kdy odvolací soud jednal podruhé, kopii či nové zpracování nepředložil. Odvolací soud byl v daném případě srozuměn s tím, že je jeho povinností přezkoumat rozsudek v celém jeho rozsahu a vycházet z námitek již uplatněných, případně z přednesu obhájce při veřejném zasedání.
Pokud jde o rozhodování v nepřítomnosti obžalovaného a jeho obhájce, má krajský soud zato, že tento postup byl správný. K tomu, co vyplývá ze spisového materiálu, lze dodat, že po opakovaném odročení veřejného zasedání byl jeho termín stanoven s dostatečným předstihem na dobu, kdy měla být ukončena lékařská vyšetření stěžovatele, jimž se podroboval. Byla mu tak dána možnost, aby do daného termínu doložil potřebnou lékařskou zprávou, že jeho aktuální zdravotní stav je natolik neuspokojivý, že neumožňuje účast u jednání, u něhož chce být přítomen.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo k porušení zásad stanovených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. Ani dokumenty, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje (znalecký posudek o zdravotním stavu stěžovatele, lékařská zpráva MUDr. C., průběžné informace soudů o zdravotním stavu stěžovatele) neměly rozhodující význam pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele v době konání veřejného zasedání, tedy ke konkrétnímu datu. Stejně tak skutečnost, že odvolací soud neměl k dispozici písemné vyhotovení odvolání nezpůsobuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jak již bylo podle Nejvyššího soudu ČR vyjádřeno v napadeném usnesení, odvolání bylo ústně předneseno v prvním konaném veřejném zasedání, přičemž i pro odvolací řízení platí zásada ústnosti.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil a které všechny vztahuje k porušení ústavně zaručeného základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, se rozpadají do tří okruhů. Jedná se o otázku, zda mohl odvolací soud rozhodovat o odvolání stěžovatele bez toho, aniž by měl ve spise založeno písemné vyhotovení odvolání, dále o otázku, zda mohl odvolací soud za daného procesního stavu jednat ve veřejném zasedání i v nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Samostatnou námitkou je pak skutečnost, zda soudy provedly všechny důkazy a zda tyto důkazy řádně zhodnotily.
K posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 167/2000.
Pokud jde o první námitku stěžovatele, Ústavní soud se plně ztotožňuje s hodnocením, jež v odůvodnění svého usnesení traktoval Nejvyšší soud ČR, totiž že je třeba zkoumat zkrácení práv stěžovatele v materiálním smyslu (str. 5 napadeného usnesení).
Ústavní soud již judikoval (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, dosud nepublikováno), že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Jak Ústavní soud ze spisu zjistil, zazněly nosné části odvolacích námitek při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 22. 1. 2002 (č. l. 299). Ústavní soud tuto skutečnost hodnotí zcela v souladu s Nejvyšším soudem ČR, totiž že nelze spatřovat zásah do práva na obhajobu tehdy, pokud měl stěžovatel možnost před soudem odvolací námitky uplatnit. Ačkoliv odvolací soud neměl v okamžiku rozhodování k dispozici písemné vyhotovení odvolání, je nepochybné, že byl s uplatněnými námitkami stěžovatele obeznámen, čemuž odpovídá také obsah odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
To je ostatně podpořeno také skutečností, že odvolací soud vyhověl návrhu stěžovatele a zprocesnil navrhované důkazy přečtením vyhodnocení zdravotnické dokumentace obžalovaného provedené MUDr. J. C. a znaleckého posudku MUDr. I. O., CSc.
Je tedy evidentní, že absence písemného vyhotovení odvolání stěžovatele neměla bezprostřední vliv na rozhodování odvolacího soudu, který veden námitkami, jež zazněly na předcházejícím veřejném zasedání, dokonce doplnil důkazní řízení.
Na druhou stranu Ústavní soud neakceptuje argumentaci uvedenou Krajským soudem v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle níž odvolací soud, vědom si absence písemného vyhotovení odvolání, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu. Účel novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. nelze vykládat tak, že vede ke zjednodušení činnosti odvolacího soudu pokud jde o rozsah přezkumu v odvolacím řízení, nýbrž jako snahu posílit prvky kontradiktornosti v trestním řízení, ovšem tak, aby vždy byla zachována rovnost stran trestního řízení.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že takovým postupem nebylo zasaženo do práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny nikoliv na základě argumentu, že odvolací soud i přes doslovné znění trestního řádu přezkoumal v dané věci rozsudek soudu prvního stupně cele, nýbrž na základě skutečnosti, že odvolací soud se s námitkami stěžovatele seznámil v předcházejícím veřejném zasedání a byl tedy s nimi v době rozhodování obeznámen.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jeho nepřítomnosti na veřejném zasedání dne 29. 10. 2002, Ústavní soud opět akceptuje vyčerpávající hodnocení podané v napadeném usnesení Nejvyšším soudem ČR (str. 6 - 8 napadeného usnesení). Je bezpochyby právem jednotlivce být přítomen veřejnému zasedání, na němž se rozhoduje o opravném prostředku, a mít možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem. Na výkon tohoto práva je však třeba pohlížet vždy v souvislosti s konkrétními okolnostmi případu a procesními postupy stěžovatele, případně jeho obhájce.
Ze spisu obecného soudu totiž Ústavní soud zjistil, že ve věci byla opakovaně nařizována jednání (24. 6. 2002, 16. 7. 2002, 13. 8. 2002 a konečně 29. 10. 2002), přičemž vždy to byl postup obhájce stěžovatele, který žádal o jejich odročování s ohledem na zdravotní stav stěžovatele, na jehož základě došlo k odročení jednání. Je rovněž třeba přisvědčit dovolacímu soudu v tom, že omluva z jednání nařízeného na den 29. 10. 2002, která byla odvolacímu soudu doručena tentýž den, postrádala prvek aktuálnosti, a totéž platí pro další doklady týkající se zdravotního stavu stěžovatele, které měl podle stěžovatele odvolací soud ve spisu k dispozici. Předložené doklady neosvědčovaly zdravotní stav stěžovatele ke dni konání veřejného zasedání a nevyplývala z nich ani ta skutečnost, že by stěžovatel nebyl s to se veřejného zasedání účastnit.
Jinými slovy, Ústavní soud akceptuje argumentaci dovolacího soudu, podle níž soud rozlišuje z hlediska nutnosti zajistit přítomnost obviněného a jeho obhájce mezi hlavním líčením v řízení nalézacím, v jehož rámci se provádějí stěžejní úkony týkající se prokázání viny obviněného, a mezi veřejným zasedáním v odvolacím řízení. Ústavní soud však k tomu dodává, že konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného vyjma ust. §263 odst. 4 trestního řádu, jež explicitně stanoví, že v případě obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže se účasti výslovně vzdal, je možné jen ve výjimečných případech a s ohledem na konkrétní okolnosti a procesní postupy obviněného a jeho obhájce, jak tomu bylo v projednávané věci.
Pokud jde o poslední námitku uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, podle níž soudy neprovedly důkaz navrhovaný obhajobou, a tudíž nesprávně posoudily skutkový stav věci, musí Ústavní soud předeslat, že již v minulosti judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Je rovněž věcí obecných soudů, aby samy posoudily, jaké důkazy je třeba provést, pokud z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně a srozumitelně plyne, jaké rozumné skutečnosti vedly soud k tomu, že důkaz v řízení nepřipustil.
V daném případě Ústavní soud ze spisu obecného soudu zjistil, že stěžovatelem navrhovaný důkaz osvědčující jeho zdravotní stav, byl proveden v odvolacím řízení v souladu s ust. §213 trestního řádu tak, že obsahy předloženého znaleckého posudku a vyhodnocení zdravotní dokumentace stěžovatele byly přečteny, přičemž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl tyto důkazy do souvislostí s důkazy provedenými v nalézacím řízení a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů tyto důkazy nemohou ničeho změnit na celkovém hodnocení důkazů svědčících o zjištěném skutkovém stavu. Je sice pravdou, že vzhledem k nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájce na tomto jednání nemohl stěžovatel do provedených důkazů nahlédnout, případně se k nim vyjádřit ve smyslu ust. §213 odst. 2 a §214 trestního řádu. Ústavní soud má však zato, že se jednalo o důkazy předložené soudu přímo stěžovatelem a provedené na základě jeho návrhu. Stěžovatel byl tedy s obsahem těchto důkazů seznámen a soudu muselo být zřejmé, že těmito důkazy osvědčuje jednu z odvolacích námitek, totiž neprovedení důkazu soudem prvního stupně a v důsledku též nesprávné hodnocení důkazů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu