ECLI:CZ:US:2009:1.US.523.07.1
sp. zn. I. ÚS 523/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 7. května 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 ve věci ústavní stížnosti Pentatron, s. r. o., se sídlem v Brně, Chládkova 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. 8 Cmo 386/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2004 sp. zn. 1 Cm 70/98, kterými bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti zaplatit žalobkyni smluvené úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. 8 Cmo 386/2005 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2004 sp. zn. 1 Cm 70/98 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2005 č. j. 1 Cm 70/98-151) se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. 8 Cmo 386/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2004 sp. zn. 1 Cm 70/98.
Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2005 č. j. 1 Cm 70/98-151) tak, že žalovaná stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci - České republice, Ministerstvu pro místní rozvoj částku 68 137,50 Kč spočívající v úroku z prodlení ve výši 0,5 % za 50 dní prodlení s platbou 272 500 Kč ode dne 27. 1. 1997 do 17. 3 1997 a částku 104 362,50 Kč jako úrok z prodlení ve výši 0,5 % za 121 dnů prodlení s platbou 172 500 Kč od 18. 3. 1997 do 16. 7. 1997 (výrok I.) a že je povinna zaplatit žalobci i náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o dílo (mající však veškeré náležitosti smlouvy kupní) o zhotovení a dodávce 50 ks funkčních souprav Dorsy-P. Žalovaná stěžovatelka však neuhradila včas sjednané splátky kupní ceny, a byla proto povinna zaplatit i smluvený úrok z prodlení podle §369 obchodního zákoníku ve vazbě na §502 obchodního zákoníku v rozhodném znění. Soud posoudil uzavřenou smlouvu jako platnou i v ustanovení o ujednaných úrocích z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den do 30 dnů prodlení a ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení od 31. dne prodlení stanovené pro případ prodlení s peněžitým plněním. Proto žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. O něm rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje a že se ve výroku II. mění tak, že žalovaná stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14 630 Kč (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a státu náhradu nákladů zálohovaných státem.
Odvolací soud se zabýval především dvěma námitkami stěžovatelky. Ta - mimo jiné - jednak namítala, že požadovaný úrok z prodlení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a příčí se dobrým mravům, jednak vznesla i námitku promlčení.
Odvolací soud - pokud jde o rozpor sjednaných úroků se zákonem (jak danou námitku označil) - přihlédl k tomu, co vyšlo za řízení najevo; jednak prý nebyla prokázána vadnost dodávky, která představovala jednu velkou dodávku z počátečního vývojového typu, jednak ve smlouvě nebylo úroky zajištěno plnění celé kupní ceny, nýbrž jen jejího doplatku. Z pohledu těchto okolností se výše úroků nejevila odvolacímu soudu jako nepřiměřená. Tvrzení stěžovatelky, že výše sjednaných úroků byla pro ni likvidační, nebylo podle odvolacího soudu prokázáno, a i kdyby bylo, nemělo by to prý vliv na povinnost platit úroky z prodlení. O přiměřenosti výše úroků a o tom, že toto ujednání nemělo - podle názoru odvolacího soudu - šikanózní povahu, svědčí prý i to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, a až následně, pro delší prodlení, byly sjednány ve výši 0,5 %. V řízení podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by se právní předchůdce žalobce snažil žalovanou stěžovatelku ujednáním o výši úroků z prodlení poškodit, a proto se toto ujednání - dle odvolacího soudu - nepříčí dobrým mravům; mělo jen ošetřit platební nekázeň žalované v přiměřené výši.
Odvolací soud k námitce promlčení konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl o žalobním nároku přibližně po 1 roce a 4 měsících od počátku běhu promlčecí lhůty, a z toho důvodu shledal tuto námitku neopodstatněnou.
Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1164/2007 odmítl jako nepřípustné, neboť uvedené rozhodnutí není zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud se v otázce výše úroků v této souzené věci ztotožnil s názorem odvolacího soudu, tj. že sazba úroků 0,5 % při prodlení delším než 30 dnů nebyla v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka uvedené usnesení nenapadla. Jelikož se ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu jedná toliko o rozhodnutí deklaratorní, zabýval se Ústavní soud včas a řádně napadenými rozsudky soudů nalézacího a odvolacího.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítla, stejně jako před soudy prvního a druhého stupně, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, sjednaný v čl. IV. bodu 4 smlouvy o dílo, je v rozporu s dobrými mravy; jde prý o úkon absolutně neplatný (§3 odst. 1 a §39 občanského zákoníku), který je v nesouladu i se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku), jakož i s obecně uznávanými hodnotami demokratického právního státu. Rozhodnutí soudů je podle ní nespravedlivé, neboť má hradit vysoké úroky z prodlení, které jsou 8x vyšší než výše úroků požadovaných bankami při poskytování úvěrů.
Stěžovatelka také vytýká obecným soudům, že nevzaly v úvahu veškeré okolnosti případu. Právní předchůdce žalobce (Orbis, příspěvková organizace) totiž - podle tvrzení stěžovatelky - nesplnil svůj závazek dodat jí předmětná zařízení řádně a včas, ve sjednaném termínu, což jí znemožnilo splnit závazky vůči svým zákazníkům. Stěžovatelka rovněž uvádí, že i celková délka soudního řízení (téměř 10 let) znamenala značné průtahy a faktickou nemožnost prokázat některé skutečnosti, zejména nefunkčnost zařízení dodaných právním předchůdcem žalobce.
Stěžovatelka rovněž požádala Ústavní soud, aby rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
III.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dbal zachování procesních práv účastníků řízení a odůvodnil v napadeném usnesení, co jej vedlo k posouzení žalobci přiznaného příslušenství (úroků z prodlení) jako nároku odpovídajícího právním předpisům.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo pro místní rozvoj, považuje napadené rozsudky za správné po stránce věcné i právní a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledal, že v daném případě nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků řízení od něho upustil.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možno hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud také několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)].
Jádrem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelky. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla stěžovatelka, jak je z výše uvedeného zřejmé, zejména zavázána zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně.
Podle §39 občanského zákoníku je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný. Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Obchodní zákoník pak v ustanovení §265 stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti [usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383)]. Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy - v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení - musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy.
Odvolací soud - kterému byly předestřeny obdobné námitky stěžovatelky jako v ústavní stížnosti - k podstatě věci uvedl, že nebyla prokázána vadnost dodávky žalobce a že předmětná dodávka zařízení představovala jednu velkou dodávku z počátečního vývojového typu; ve smlouvě také nebylo úroky zajištěno plnění celé kupní ceny, nýbrž jen doplatku. Obecný soud dodal, že přiměřenosti výše úroků a tomu, že toto ujednání nemělo šikanózní povahu, svědčí údajně i to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, a až následně, pro případ delšího prodlení, byly sjednány úroky ve výši 0,5 %. Z pohledu těchto okolností se výše úroků nejevila odvolacímu soudu jako nepřiměřená.
Ústavnímu soudu se však uvedený případ i veškeré jeho okolnosti tak jednoznačně nejeví. Se zřetelem na shora uvedené ústavněprávní zásady, pronikající do tzv. podústavního práva, lze naopak říci, že zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků, a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Na tom nic nemění to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 % a až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5 %.
Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky, a ani si nelze představit jinou investici, která by nabízela obdobný zisk. Jak již bylo uvedeno, smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno - podle názoru Ústavního soudu - dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.
V této souvislosti je namístě poukázat např. i na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry Ústavní soud souhlasí a který, ač má občanskoprávní charakter a vztahuje se na výši smluvních úroků, a nikoliv úroků z prodlení, je v některých pasážích použitelný i pro daný případ. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení §658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Ústavní soud dodává, že navíc - v této souzené věci - co do základu uplatňovaného nároku, v souladu se shora uvedenou zásadou zkoumání veškerých konkrétních okolností případu, nebyla zcela vyjasněna ani otázka řádného a včasného splnění příslušné dodávky předmětných zařízení, stejně jako nebylo obecnými soudy přihlédnuto i k celkové délce řízení, která mohla mít vliv na schopnost stěžovatelky prokázat některá svá tvrzení, jak uvedla i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které v dané věci shledal, může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám shora uvedeným, které se samy nabízejí, však žádný z obecných soudů podrobnější stanovisko nezaujal.
Jelikož tedy Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.
Co se týče žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, Ústavní soud jí nevyhověl. Především připomíná, že v případě návrhu na odklad vykonatelnosti, který je výjimkou z pravidla (srov. §79 zákona o Ústavním soudu), platí obdobně obecná ustanovení o návrhu (§34 zákona o Ústavním soudu), tedy stěžovatelka musí zejména doložit, že podmínky odložení vykonatelnosti jsou splněny, což se nestalo. Ani potom však není dán nárok na automatické vyhovění takovému návrhu, ale záleží jen na úvaze Ústavního soudu; jeho judikatura je v těchto případech z povahy věci, i s ohledem na princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, přísně restriktivní; jinak by byl Ústavní soud blíže další soudní instanci v rámci obecného soudnictví než soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, což je však jeho stěžejní ústavní úlohou (čl. 83 Ústavy).