ECLI:CZ:US:2005:1.US.524.03
sp. zn. I. ÚS 524/03
Usnesení
I.ÚS 524/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. M. K., proti postupu Ministerstva spravedlnosti ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Ministerstva spravedlnosti ČR bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a aby ministerstvu spravedlnosti přikázal vyřídit podnět stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona postupem podle ust. §266 a násl. trestního řádu. Uvedl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze uznán vinným dvěma trestnými činy podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovatel dále konstatoval, že ve věci podal dovolání a zároveň i podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. Dopisem ze dne 18. 8. 2003 mu však ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že věc nebylo možno přezkoumat postupem podle ust. §266a odst. 1 trestního řádu pro uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci. Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným postupem ministerstva spravedlnosti došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se obdobnou problematikou již zabýval např. v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, usnesení č. 25), nebo v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 530/03 (usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 530/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nepublikováno). Od závěrů uvedených v těchto usneseních neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit. Proto nezbývá, než zejména zopakovat, že stěžovatel - co do podstaty zkoumané věci - chybně zaměňuje řízení před soudem za řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Nebere v úvahu, že obě tato řízení jsou zásadně odlišná, zejména co do jeho procesních práv, ani skutečnost, že od zavedení mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (zákonem č. 265/2001 Sb.) význam stížnosti pro porušení zákona oslabil právě ve prospěch dovolání jako opravného prostředku, který je za stejných podmínek k dispozici oběma proti sobě stojícím základním stranám trestního řízení. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn toliko ministr spravedlnosti, který stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní. Z toho vychází i stávající judikatura Ústavního soudu, na níž není co měnit. Např. z usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, usn. č. 11) lze jasně dovodit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí; pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát buď jen v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Z toho nutno dovodit, že ani v řízení předcházejícím podání stížnosti pro porušení zákona, tj. při prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (§389a tr. řádu), ať již k němu došlo či nikoliv, nemohou být zasažena ústavní práva stěžovatele.
Jak je výše uvedeno, stěžovatel současně s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona uplatnil i dovolání. Zvolil tedy v rámci své obhajoby v (již pravomocně skončeném) trestním řízení postup trestním řádem předvídaný. Nejvyšší soud, jak stěžovatel uvádí, jeho mimořádnému opravnému prostředku nevyhověl a dovolání odmítl. Uvedená skutečnost však nemůže zakládat žádný důvod pro byť i nepřímý zásah Ústavního soudu směřující k tomu, aby bylo založeno "právo" stěžovatele na podání jiného mimořádného prostředku, navíc prostředku, s nímž disponuje dle výlučně vlastního uvážení toliko ministr spravedlnosti. Navíc vzhledem k procesní taktice stěžovatelem zvolené nemohlo ministerstvo spravedlnosti dospět k jinému závěru, než že stížnost pro porušení zákona podána být nemůže. Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci; ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu ČR podat nemohl. Nelze pak očekávat, že by Ústavní soud - navíc v zásadě nad rámec svých kompetencí - mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán být nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud - z obecného hlediska - připomíná, že ani právní předpisy České republiky nejvyšší právní síly ani mezinárodní smlouvy nikde nezakotvují jakési "absolutní" a bezvýjimečné právo každého na přezkum jeho věci (ať již trestní, civilní či správní) třemi soudními instancemi; stěžovatel má v rámci platného právního řádu přesto širokou možnost nechat trestní rozsudek, se kterým nesouhlasí, přezkoumat odvolacím soudem, dovolacím soudem a "ultima ratio" i soudem Ústavním. Spatřovat porušení svých základních práv ve shora popsaném zákonném postupu ministerstva spravedlnosti resp. domáhat se vlastně nepřímo podání stížnosti pro porušení zákona jako dalšího opravného prostředku není proto možné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu