ECLI:CZ:US:2005:1.US.527.03
sp. zn. I. ÚS 527/03
Usnesení
I.ÚS 527/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. V. K., proti postupu Ministerstva spravedlnosti ČR, spojené s návrhem na zrušení ust. §266a trestního řádu, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ust. §266a trestního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud uložil ministru spravedlnosti prošetřit důvodnost podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 6. 2003, podaného stěžovatelem dne 1. 7. 2003 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 7 To 142/02. Současně stěžovatel - prý z procesní opatrnosti - navrhl, aby Ústavní soud zrušil ust. §266a trestního řádu. Uvedl, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným návodem k trestnému činu podle ust. §219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku nepodmíněně a k peněžitému trestu. Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením jeho odvolání do rozsudku soudu prvního stupně zamítl. Stěžovatel podal dne 1. 7. 2003 ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti tomuto usnesení a dne 23. 7. 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu. Dne 14. 8. 2003 byl obhájci stěžovatele doručen přípis Ministerstva spravedlnosti ČR, ve kterém mu bylo sděleno, že ministerstvo může podle ust. §266a trestního zákona podat stížnost pro porušení zákona pouze ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně státnímu zástupci, jestliže v téže věci bylo zároveň podáno dovolání. V daném případě uvedené lhůta uplynula dne 25. 7. 2003 a v této lhůtě nemohlo Nejvyšší státní zastupitelství pro nedostupnost spisu trestní věc prošetřit postupem dle ust. §389a trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti dále bylo o podaném dovolání informováno až dne 8. 8. 2003, tedy po uplynutí předmětné lhůty. Stěžovatel považuje uvedený postup ministerstva spravedlnosti za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru je nelogické, aby byl zbaven možnosti nápravy nezákonného rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení zákona jen proto, že již předtím podal dovolání. Podle mínění stěžovatele je nutno pokusit se o ústavně konformní výklad ust. §266a trestního zákona, který by umožnil ministru spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podat, nebo uvedené ustanovení zrušit. Stěžovatel uzavřel, že dle jeho právního názoru ministr spravedlnosti popsaným postupem zasáhl do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se obdobnou problematikou již zabýval např. v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, usnesení č. 25, str. 353), nebo v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 530/03 (usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 530/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nepublikováno). Od závěrů uvedených v uvedených usneseních neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit. Proto nezbývá, než zejména zopakovat, že stěžovatel - co do podstaty zkoumané věci - chybně zaměňuje řízení před soudem za řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Nebere v úvahu, že obě tato řízení jsou zásadně odlišná, zejména co do jeho procesních práv, ani skutečnost, že od zavedení mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (zákonem č. 265/2001 Sb.) význam stížnosti pro porušení zákona oslabil právě ve prospěch dovolání jako opravného prostředku, který je k dispozici za stejných podmínek oběma proti sobě stojícím základním stranám trestního řízení. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn toliko ministr spravedlnosti, který stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní. Z toho vychází i stávající judikatura Ústavního soudu, na níž není co měnit. Např. z usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, usn. č. 11) lze jasně dovodit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí; pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Z toho nutno dovodit, že ani v řízení předcházejícím podání stížnosti pro porušení zákona, tj. při prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (§389a tr. řádu), ať již k němu došlo či nikoliv, ústavní práva stěžovatele zasažena být nemohou.
Jak je výše uvedeno, stěžovatel současně s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona uplatnil i dovolání. Zvolil tedy v rámci své obhajoby v (již pravomocně skončeném) trestním řízení postup trestním řádem předvídaný. To, zda Nejvyšší soud jeho mimořádnému prostředku vyhoví či nevyhoví, nemůže zakládat žádný důvod pro byť i nepřímý zásah Ústavního soudu směřující k tomu, aby bylo založeno "právo" stěžovatele na podání jiného mimořádného prostředku, navíc prostředku, s nímž disponuje dle výlučně vlastního uvážení toliko ministr spravedlnosti. Navíc vzhledem k procesní taktice stěžovatelem zvolené nemohlo Ministerstvo spravedlnosti dospět k jinému závěru, než že stížnost pro porušení zákona podána být nemůže. Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci; ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu ČR podat nemohl. Nelze pak očekávat, že by Ústavní soud - navíc v zásadě nad rámec svých kompetencí - mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán být nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud - z obecného hlediska - připomíná, že ani právní předpisy České republiky nejvyšší právní síly ani mezinárodní smlouvy nikde výslovně nezakotvují jakési "absolutní" a bezvýjimečné právo každého na přezkum jeho věci (ať již trestní, civilní či správněprávní) třemi soudními instancemi; stěžovatel má v rámci platného právního řádu přesto širokou možnost nechat trestní rozsudek, se kterým nesouhlasí, přezkoumat odvolacím soudem, dovolacím soudem a "ultima ratio" i soudem Ústavním. Spatřovat porušení svých základních práv ve shora popsaném zákonném postupu ministerstva spravedlnosti, resp. domáhat se vlastně nepřímo podání stížnosti pro porušení zákona jako dalšího opravného prostředku, proto není možné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který takový návrh musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu