ECLI:CZ:US:2001:1.US.529.99
sp. zn. I. ÚS 529/99
Usnesení
I. ÚS 529/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného JUDr. T. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 234/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 10. 1999 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 234/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 7 C 344/96. Tímto rozsudkem Okresní soud Plzeň-sever rozhodl, že žalovaný v daném sporu, obchodní společnost R., a. s. (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem), je povinen zaplatit stěžovateli v rozsudku specifikované úroky z prodlení a dále především rozhodl, že návrh stěžovatele na přiznání částky 1 000 000 Kč s 19% úroky z prodlení se zamítá.
O přiznání této částky usiloval stěžovatel z titulu dodatku k pracovní smlouvě, uzavřené s vedlejším účastníkem jako zaměstnavatelem dne 31. 3. 1995, kterým se podle stěžovatele vedlejší účastník zavázal vyplatit mu mimořádnou odměnu ve výši 1 000 000 Kč, jestliže pracovní poměr by byl v době do 30. 6. 1998 ukončen výpovědí ze strany zaměstnavatele. Dne 29. 11. 1995, tedy osm měsíců po uzavření pracovní smlouvy, vedlejší účastník se stěžovatelem okamžitě zrušil pracovní poměr podle §53 zákoníku práce. Později pak dohodou ze dne 5. 1. 1996 vzal vedlejší účastník okamžité zrušení pracovního poměru zpět a dne 19. 1. 1996 dal stěžovateli výpověď ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o spornou částku 1 000 000 Kč, po zhodnocení provedených důkazů podle §132 o. s. ř. nemohl učinit jednoznačný závěr, zda dohoda ohledně mimořádné odměny byla účastníky skutečně uzavřena, jak tvrdí stěžovatel, či jedná-li se o falsum, jak tvrdí vedlejší účastník. V daném případě tedy nebyla prokázána pravdivost tvrzení stěžovatele ani vedlejšího účastníka, soud nicméně podotkl, že uzavření takového dodatku se mu jeví jako velmi neobvyklé. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel byl zaměstnancem vedlejšího účastníka jako každý jiný jeho zaměstnanec a nebyly zjištěny žádné jeho výjimečné zásluhy o "prudký rozvoj společnosti", jak je uvedeno v dodatku.
Okresní soud však žalobu zamítl z toho důvodu, že nárok na vyplacení mimořádné odměny byl vázán výslovně na ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, čímž ve skutečnosti tato odměna plnila funkci odstupného. V daném případě však došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru dle §53 zákoníku práce. Teprve později vzal zaměstnavatel toto rozhodnutí zpět a dal stěžovateli výpověď ve smyslu §46 odst. 1 písm. c). Podle §60a odst. 1 zákoníku práce, zaměstnanci, u něhož dochází k výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodů, uvedených v §46 odst. 1, písm. a) až c) zákoníku práce, náleží odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Stěžovateli bylo zaměstnavatelem odstupné v zákonné výši řádně vyplaceno.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací považoval v daném případě za podstatnou skutečnost, která vyplynula z provedených důkazů a nebyla účastníky zpochybňována, totiž že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením, nikoliv výpovědí. Ke skončení pracovního poměru došlo na základě nevyvratitelné právní domněnky v důsledku skutečnosti, že stěžovatel jako zaměstnanec neuplatnil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobou u soudu podle §64 zákoníku práce. Nic na tom nemění skutečnost, že účastníci posléze sjednali dohodu, že pracovní poměr stěžovatele pokračuje. Toto ujednání může zakládat již jen sjednání nového pracovního poměru, nikoliv reparaci pracovního poměru předešlého. Za této situace bylo nutno vycházet z toho, že pracovní poměr, v jehož průběhu byla mimořádná odměna sjednána pro případ výpovědi ze strany zaměstnavatele, tímto způsobem neskončil a v dalším pracovním poměru už k obdobnému ujednání stran nedošlo.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 2 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že podání žaloby dle §64 zákoníku práce by bylo v daném případě absurdní, jelikož smluvní strany se v mezidobí smírně dohodly a tuto dohodu vykonávaly. Podle stěžovatele soud neuznal smluvní volnost stran, jelikož účastníci se dle §259 zákoníku práce dohodli o sporných nárocích. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud vycházel z citovaného §64 zákoníku práce, aniž by zvažoval jeho relaci k výše uvedeným článkům Ústavy a Listiny základních práv a svobod, z čehož vyvozuje, že soud nerozhodl ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel dále nesouhlasil se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96, které použil Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ve vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2000, podepsaného předsedkyní senátu JUDr. E. V., které si Ústavní soud vyžádal, je uvedeno, že podle názoru soudu stěžovatelem uváděná základní práva v řízení porušena nebyla a v podrobnostech bylo odkázáno na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud Plzeň - sever ve svém vyjádření z 29. 12. 2000 rovněž uvedl, že považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí. Vedlejší účastník řízení, společnost R., a. s., ve vyjádření ze dne 23. 3. 2000 úvodem podotkl, že se domnívá, že stěžovatel nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti a dále uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelem tvrzeným porušením Ústavy ČR, resp. Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost. Jako obvykle tedy v této fázi mj. zjišťoval, zda je v daném případě dodržena zákonná 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Kontrolou doručenky, obsažené v příslušném spisovém materiálu, bylo zjištěno, že právní zástupce stěžovatele převzal rozsudek Krajského soudu v Plzni, který stěžovatel napadá ústavní stížností, dne 2. 9. 1999. Ústavní stížnost pak byla podána k poštovní přepravě dne 26. 10. 1999 a Ústavní soud ji obdržel dne 27. 10. 1999. Nezbývá tedy než konstatovat, že zákonem stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti byla dodržena a vedlejší účastník řízení se mýlil, pokud namítal její nedodržení (vycházel zřejmě pouze ze stejnopisu ústavní stížnosti, který Ústavní soud obdržel dodatečně dne 31. 12. 1999, jelikož stížnost původně nebyla předložena v dostatečném počtu stejnopisů podle §34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Po zvážení všech okolností zkoumaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není soudem nadřízeným obecným soudům, ani další přezkumnou instancí. Jestliže obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Stěžovatel v zásadě opírá ústavní stížnost o své tvrzení, že Krajský soud v Plzni "tím, že postupoval pouze podle zákoníku práce a judikátu Nejvyššího soudu nerozhodl v souladu s čl. 90 Ústavy a nepřiznal tak stěžovateli právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny". Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Krajského soudu v Plzni, že proti neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru je možno se bránit pouze žalobou podle §64 zákoníku práce. Ústavní stížnost tak spočívá v pouhé polemice s právním názorem obecného soudu, rozhodujícího ve věci, od kterého není podle názoru Ústavního soudu nutno se odchylovat ani z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud proto k výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech dodává, že ke zrušení napadeného rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou porušilo současně i ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele. Ve zkoumaném případě však k porušení zákonných předpisů nedošlo a tím spíše nebylo ústavní stížností napadené rozhodnutí způsobilé zasáhnout do sféry, chráněné předpisy nejvyšší právní síly.
Podstatou dané věci je, že pracovní poměr stěžovatele skončil jeho okamžitým zrušením ze dne 29. 11. 1995 a následné ujednání s vedlejším účastníkem, že pracovní poměr pokračuje, nemůže založit jeho reparaci, ale jen sjednání pracovního poměru nového, ve kterém již pro případ výpovědi žádná mimořádná odměna sjednána nebyla. Krajský soud v Plzni vyšel při svém rozhodování z názoru Nejvyššího soudu ČR, vysloveného v jeho rozhodnutí ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96, podle kterého okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno. Své účinky pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích, uzavřené v soudním řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. K uvedenému Ústavní soud pouze dodává, že bylo na stěžovateli, aby v souladu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" tvrzenou neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru řádně uplatnil žalobou u soudu. Postup podle platného zákona by rozhodně nebyl v daném případě "absurdní" či dokonce "šikanózní", jak uvádí stěžovatel.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - sever Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly, při dodržení všech jeho základních práv, plynoucích zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces proto ve zkoumaném případě nedošlo. Ústavní soud neshledal porušení ani dalších článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod, tvrzených stěžovatelem. Pokud jde o stěžovatelův poukaz na čl. 2 Ústavy (přesněji čl. 2 odst. 4 Ústavy), Ústavní soud již dříve uvedl, že ustanovení tohoto článku, jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí i pro oblast pracovněprávních vztahů, ovšem při vědomí jejich specifik (nález sp. zn. II. ÚS 192/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73). K porušení těchto článků však ve zkoumaném případě nedošlo. K ustanovení čl. 28 Listiny, jehož se stěžovatel také dovolává, nutno především uvést, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ze shromážděných podkladů k danému případu navíc nikterak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl za svou práci spravedlivě odměňován.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu