ECLI:CZ:US:2016:1.US.534.15.1
sp. zn. I. ÚS 534/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Bubeníka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3257/2014-422 ze dne 21. listopadu 2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 443/2013-377 ze dne 29. ledna 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí č. j. 12 EC 131/2010-284 ze dne 23. května 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) Michala Najmana, b) České Radiokomunikace a.s., se sídlem v Praze, Skokanská 2117/1, a c) MB-Elektro Group spol. s r.o., se sídlem v Bruntále, Jesenická 791/20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník a) se v řízení před okresním soudem na stěžovateli domáhal zaplacení částky 160 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odůvodnil tím, že mu stěžovatel za kupní cenu v této výši prodal telekomunikační stožár. Následně se však dozvěděl, že vlastnické právo k tomuto stožáru si nárokuje vedlejší účastník b) a že stěžovatel tedy vlastníkem tohoto stožáru nebyl. Zaplacená kupní cena tedy představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele. Okresní soud dospěl k závěru, že sporný stožár přešel do vlastnictví vedlejší účastnice b) na základě privatizačního projektu státního podniku Správa radiokomunikací Praha. Na vedlejšího účastníka totiž podle privatizačního projektu přešel veškerý majetek s výjimkou majetku výslovně určeného, což stožár nebyl. V rámci převodů pozemku, na kterém je stožár umístěn, nebylo převáděno vlastnické právo ke stožáru a toto právo nebylo převedeno ani samostatně. Předchozí domnělí vlastníci nemohli stožár - nemovitost neevidovanou v katastru nemovitostí - vydržet, neboť neuplynula vydržecí doba a s ohledem na obsah kupních smluv k pozemku nemohli být vlastníci pozemku v dobré víře, že nabyli i stožár. Stěžovatel se tedy nestal vlastníkem sporného stožáru a nemohl jej převést na nikoho jiného. Přijatá kupní cena od vedlejšího účastníka a) tedy představovala bezdůvodné obohacení.
2. K odvolání stěžovatele krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že vlastnictví stožáru přešlo ze státního podniku Správa radiokomunikací Praha na vedlejší účastnici b). K tomu dodal, že nedostatek dobré víry stěžovatele a jeho právních předchůdců lze spatřovat i v tom, že ve věci jde o stavbu telekomunikačního stožáru, tedy stavbu obvykle stavěnou ve veřejném zájmu. Každý nový nabyvatel pozemku měl tedy ke stožáru přistupovat obezřetně právě s ohledem na jeho obvyklý účel.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Předchozí domnělé nabytí stožáru stěžovatelem i jeho pozdější prodej nepodléhaly režimu obchodního zákoníku. Judikatura Ústavního soudu k nabytí od neoprávněného se na věc neuplatní, neboť dobrá víra stěžovatele se nemohla opírat o stav zápisů ve veřejné evidenci. Nalézací a odvolací soud nadto dospěly ke skutkovým zjištěním, která dobrou víru stěžovatele vylučují. Na věc nedopadá ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 ze dne 20. 6. 2005, neboť privatizační projekt a rozhodnutí o privatizaci v projednávané věci zahrnovaly veškerý majetek státního podniku s výjimkou určených věcí. Jde tedy o odlišný skutkový stav od věci sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 (zde byl záměr privatizovat vyjádřen mimo privatizační projekt). Správným dovolací soud shledal i výpočet úroku z prodlení od uplynutí lhůty, kterou vedlejší účastník a) stěžovateli k vrácení kupní ceny stanovil.
4. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele na věc dopadají závěry předchozí judikatury Ústavního soudu k nabytí od neoprávněného. Není přitom rozhodné, že se tato judikatura vztahuje výlučně k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, protože dobrá víra vycházející ze zápisu v katastru nebyla podmínkou platného nabytí vlastnického práva. V projednávané věci šlo navíc o zrezivělé a nefunkční torzo, které ve srovnání s opodál stojícím udržovaným, řádně oploceným a označeným stožárem, vede k závěru, že jde o zbytek k odstranění (nezbytnému z hlediska zabránění případných škod na majetku a zdraví). Ke stržení a následnému prodeji stožáru tedy došlo v dobré víře, vedlejší účastník stožár v dobé víře nabyl a získal tak vlastnické právo.
5. Dále stěžovatel uvedl, že sporný stožár nemohl být ve vlastnictví vedlejší účastnice b), neboť nebyl uveden v privatizované části. Převedení blíže neurčeného majetku (bez jeho určitého a srozumitelného označení) je neplatné pro neurčitost. Podle stěžovatele se tedy jedná o věc opuštěnou. Závěrem stěžovatel uvedl, že úrok z prodlení má být počítán až od doby, kdy vedlejší účastník a) stožár vydal vedlejší účastnici b), nikoliv dříve.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. K nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného se Ústavní soud souhrnně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163). Podle tohoto rozhodnutí neobsahoval občanský zákoník z roku 1964 žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Vzhledem k zásadním ústavním principům (princip právní jistoty, princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv) však bylo třeba dospět k závěru, že i za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Základní podmínkou pro takové originární nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence (odst. 28 nálezu). Nabyvatel nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí jednající v dobré víře v obsah této evidence je hoden ústavní ochrany, a to právě s ohledem na existenci této veřejnoprávní evidence (odst. 33 nálezu). U dobrověrného nabyvatele je založeno právě legitimní očekávání nabytí vlastnického práva ke konkrétní nemovitosti, a to s ohledem na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy akt státního orgánu konstituující jeho vlastnické právo (odst. 34 nálezu). Obecně bývají možnosti dobrověrného nabytí vlastnického práva k věcem movitým, respektive věcem nezapsaným ve veřejných evidencích od nevlastníka omezenější, než jde-li o věci nemovité takto evidované, a to právě s ohledem na související zásadu materiální publicity veřejné evidence, respektive princip důvěry v akty veřejné moci (odst. 51 nálezu).
8. Jak plyne z citovaného nálezu, Nejvyšší soud v projednávané věci přiléhavě vyložil, že judikatura Ústavního soudu váže možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka k dobré víře vycházející ze stavu zápisů v katastru nemovitostí. V tomto ohledu mu tak není z ústavního hlediska co vytknout. Nadto lze poukázat na důvody, pro které obecné soudy dospěly k závěru, že dobrá víra stěžovatele nemohla být v projednávané věci dána (str. 12-13 rozsudku okresního soudu a str. 8 rozsudku krajského soudu). Tyto závěry stěžovatel sice zpochybňoval odkazem na technický stav sporného stožáru, předložil však toliko opačný náhled na věc. Podle setrvalé judikatury zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
9. K námitkám vůči neurčitosti převodu vlastnického práva ke spornému stožáru ze státního podniku Správa radiokomunikací Praha na vedlejší účastnici b) lze odkázat na str. 6, 7 a 10 rozsudku okresního soudu, který se touto otázkou podrobně zabýval. K námitkám vůči výpočtu úroku z prodlení lze odkázat na str. 5 usnesení Nejvyššího soudu, které se s nimi dostatečně vypořádalo. Zejména pak vysvětlení, jak má být určen den rozhodný pro přiznání úroku z prodlení, stěžovatel nijak blíže nezpochybnil. Ústavní soud z vlastní činnosti žádné pochybení neshledal.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu