ECLI:CZ:US:2001:1.US.535.99
sp. zn. I. ÚS 535/99
Usnesení
I. ÚS 535/99
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky, ve věci ústavní stížnosti mjr. JUDr. Z. V., v době podání ústavní stížnosti zastoupeného JUDr. F. L., advokátem, na průtahy v řízeních, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 a u Městského soudu v Praze, spojené s návrhem na zrušení §250i odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zrušení části zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 11. 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ve kterém stěžovatel napadl jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze pro jejich údajnou nečinnost ve věci žalob, týkajících se jeho služebního hodnocení a propuštění jeho osoby ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 28. 5. 1999 podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na náhradu škody a určení neplatnosti právního úkonu - služebního hodnocení ze dne 14. 11. 1994. V téže věci pak stěžovatel navrhoval vydání předběžného opatření. Dne 2. 7. 1999 a 13. 7. 1999 podal stěžovatel žaloby u Městského soudu v Praze (sp. zn. 28 Ca 259/99 a 28 Ca 215/99). Dne 2. 9. 1999 byl stěžovatel seznámen se schváleným služebním hodnocením, z něhož vyplynulo, že je nezpůsobilý pro výkon služby u Policie ČR. Dne 26. 10. 1999 byl stěžovatel rozhodnutím ředitele Policie ČR Okresní ředitelství Praha - západ propuštěn ze služebního poměru. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a posléze žalobu k Městskému soudu v Praze (sp. zn. 324/99).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy v jeho případě nejednají a tím neposkytují ochranu jeho právům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Současně s ústavní stížností navrhuje stěžovatel zrušení ustanovení §250i odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zrušení části zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost stěžovatele nebyla sepsána advokátem, vyzval Ústavní soud dne 15. 11. 1999 stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku. Dne 19. 11. 1999 pak byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podepsaná advokátem JUDr. F. L. V mezidobí od podání návrhu do dnešního dne doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost dalšími asi 20 podáními, které však již sepsány advokátem nebyly. Vzhledem k velkému množství podání a nesrozumitelnosti návrhu učinil Ústavní soud dne 13. 3. 2000 dotaz, proti kterému zásahu orgánu veřejné moci ústavní stížnost vlastně směřuje a v čem je spatřováno porušení základních práv či svobod. Vzhledem k tomu, že na uvedený dotaz opět reagoval pouze stěžovatel, nikoli jeho právní zástupce, učinil Ústavní soud další dotaz, a to na advokáta JUDr. F. L., zda stěžovatele v řízení, vedeném před Ústavním soudem, ještě zastupuje. Ani na tento dotaz však Ústavní soud neobdržel odpověď.
Vzhledem k výše uvedenému se tedy Ústavní soud mohl zabývat pouze ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 1999, která byla jako jediná sepsána právním zástupcem stěžovatele. Po přezkoumání obsahu této ústavní stížnosti, směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy, však musí Ústavní soud konstatovat, že je zjevně neopodstatněná. Z příloh, které stěžovatel Ústavnímu soudu v průběhu řízení zaslal, vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nedocházelo a nedochází ke zbytečným a neodůvodněným průtahům, které by měly za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak je garantuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z příloh k ústavní stížnosti, které má Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 29. 10. 1999 usnesení pod sp. zn. 4 C 219/99, kterým bylo zastaveno řízení ve věci náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů s žádostí o vydání předběžného opatření. Odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 16 Co 561/99, ze dne 20. 12. 1999, zamítl a rozhodnutí soudu I. stupně se tak stalo pravomocným. V řízeních u Městského soudu v Praze, vedených pod shora uvedenými spisovými značkami, soud prováděl úkony, směřující k vyřízení žalob, podaných stěžovatelem (např. výzvy k zaplacení soudních poplatků, rozhodování o osvobození od soudních poplatků, řízení o námitkách o podjatosti soudců apod.).
Nečinnost soudu zasahující do ústavně zaručeného práva stěžovatele nelze podle názoru Ústavního soudu spatřovat v tom, že ve lhůtě předpokládané účastníkem řízení soud věc neskončil vydáním rozhodnutí, když z probíhajícího soudního řízení je zřejmé, že soud prováděl v přiměřených časových intervalech různé procesní úkony, z nichž většina byla prováděna na návrh samotného stěžovatele.
S ohledem na všechny uvedené okolnosti nezbylo než stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě odmítnutí ústavní stížnosti sdílí její osud i případný s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu