ECLI:CZ:US:2003:1.US.537.01
sp. zn. I. ÚS 537/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. T., zastoupené advokátem JUDr. F. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, č.j. 10 Ca 174/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Jindřichův Hradec - pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 6. 3. 2001, zn. PÚ-1206/01-4/FIS, podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), rozhodl ve výroku: A, že oprávněné osoby J. B. a D. M. (dále jen "oprávněné osoby") jsou vlastníky nemovitosti v k.ú. V., st. plocha (dále jen "nemovitost A"); ve výroku B., že nejsou vlastníky nemovitosti v k.ú. V. (dále jen "nemovitost B").
V odůvodnění tohoto rozhodnutí pozemkový úřad poukázal na předcházející vývoj restitučního řízení před pozemkovým úřadem, jakož i na probíhající občanskoprávní řízení a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10.1997, sp. zn. 10 Ca 312/97, který byl v pořadí posledním rozhodnutím. Citovaný rozsudek ve smyslu §40 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), zavázal pozemkový úřad v dalším řízení tak, že nemovitost sub A je ve vlastnictví obce V., která je ohledně této nemovitosti povinnou osobou. Pozemkový úřad neshledal překážky bránící vydání této nemovitosti a určil, že oprávněné osoby jsou jejími vlastniky. V případě nemovitosti sub B pozemkový úřad zjistil, že stavba rodinného domku č.p. 22 již neexistuje, neboť byla na základě rozhodnutí ONV v Jindřichově Hradci - odboru výstavby a územního plánu ze dne 2. 6. 1977, zn. výst. 716/1028/77, odstraněna; v květnu 1977 byla z větší části demolována také stodola nacházející se v levé části objektu. Katastrální úřad v J. ověřil, že pozemková parcela (nemovitost A) představuje zbořeniště a vlastnictví k ní je zapsáno pro V. K. (T.; dále jen "stěžovatelka"), z jejíž strany nebyla poskytnuta součinnost (nebyl umožněn přístup na předmětný pozemek) a proto nemohlo být rozhodnuto o zřízení věcného břemene přístupu ke stavbám.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo k opravnému prostředku oprávněných osob (proti části výroku označené B.) a stěžovatelky (proti části výroku označené A.) citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především konstatoval, že se v souzené věci jedná o opakované posouzení správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s vydáním nemovitosti sub A do vlastnictví oprávněných osob, neboť se prý stala vlastnicí této nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozími vlastníky manžely M. dne 3. 3. 1997, po pravomocném skončení restitučních sporů mezi oprávněnými osobami a manžely M. a též po vydání rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1997, tedy v dobré víře.
Krajský soud dále uvedl, že námitky vyslovené žalobkyněmi v obou opravných prostředcích nesdílí. Poukázal na dikci ustanovení §246 c) a §135 odst. 2 o.s.ř., podle níž je v otázkách řešených v předchozích pravomocně ukončených řízeních, tam vyslovenými právními názory vázán; stejně tak byl v předchozím přezkumném řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 312/97 podle hlavy třetí části páté o.s.ř. vázán pozemkový úřad, jehož rozhodnutí ze dne 4. 6. 1997 (poznámka: kterým bylo negativně rozhodnuto o uplatněném restitučním nároku oprávněných osob s odůvodněním, že nemovitost A je ve vlastnictví fyzické osoby a že nemovitost B neexistuje) bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s vysloveným závazným právním názorem podle §250 písm. r) o.s.ř. Nelze dále pochybovat o tom, že v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 1997, č.j. 10 Ca 312/97-21, odkázal soud na rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 2. 1996, č.j. 5 C 580/92-180, který výrokem v odst. 2 (jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1996, sp. zn. 7 Co 799/96 a zůstal nedotčen), sice zamítl návrh oprávněných na vyslovení přechodu vlastnického práva k nemovitosti sub A, ale vycházel přitom z faktu, že se manželé M. nestali oprávněnými osobními uživateli této nemovitosti "pro důvody vyjádřené v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 2. 1994", na který výslovně odkázal. V řízení ve věci sp. zn. 5 C 580/92 byla jako předběžná otázka řešena platnost dohody o zřízení práva osobního užívání k nemovitosti sub A tak, že náprava byla možná pouze vydáním nového rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání po odstranění zemědělských staveb - demolicí, což nebylo prokázáno, soud nevyslovil závěr o přechodu vlastnictví k této nemovitosti na manžele M. a rovněž odmítl úvahy o vydržení vlastnického práva. Krajský soud proto dovodil, že právě z tohoto důvodu přezkumný soud v rozsudku ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 10 Ca 312/97, uzavřel, že vlastníky nemovitosti A nemohli být manželé M., ale je jím obec V. a výslovně připomněl pozemkovému úřadu jeho povinnost stanovenou v §40 správního řádu.
Krajský soud dále konstatovat, že proto nelze přisvědčit stěžovatelce, že postup pozemkového úřadu, který se řídil uvedeným (závazným) právním názorem, je nesprávný či nezákonný. Krajský soud stěžovatelce nepřisvědčil ani v námitce, že byla pominuta další pravomocně skončená soudní řízení, neboť (po připojení dotčených rozsudků) zjistil, že s otázkou řešení právoplatného vzniku osobního užívání a posléze vlastnictví manželů M. nesouvisí.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, č.j. 10 Ca 174/2001-32, napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž poukázala na to, že jím byla porušena její základní práva a svobody vyplývající z čl. 11 odst. 1, a z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále z čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné uvedla, že skutkové a právní závěry pozemkového úřadu jsou v rozporu s důkazy, kterých se dovolává. Tvrdila, že krajský soud napadeným rozsudkem neoprávněně zasáhl do jejího vlastnického práva, neboť se prý stala oprávněnou vlastnicí podle kupní smlouvy uzavřené dne 3. 3. 1997 s manželi M. s právními účinky ke dni vkladu do katastru nemovitostí, tj. ke dni 7. 4. 1997. Krajský soud proto neposkytl ochranu jejímu již právně konstituovanému vlastnictví, ale naopak chránil tvrzené vlastnické právo vedlejších účastnic. V dané souvislosti prý krajský soud porušil i stěžovatelčino právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Listiny, neboť nerespektoval ustanovení §250q odst. 2 o.s.ř.a nezrušil rozhodnutí pozemkového úřadu pro jeho nezákonnost, byť je správní orgán vázán toliko výrokem pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu (§40 správního řádu) a ne jeho odůvodněním. Stěžovatelka dále uvedla, že neexistuje žádné rozhodnutí příslušného orgánu, kterým by byl pozemkový úřad vázán ve smyslu citovaného ustanovení správního řádu a kde by byla účastníkem řízení. Stěžovatelka konečně poukázala na duplicitní zápis vlastnického práva k nemovitosti A na u Katastrálního úřadu v J.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a aby vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, č.j. 10 Ca 174/2001-32, byla porušena její práva podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny a aby citované rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě nelze přisvědčitt stěžovatelčině námitce, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v uvedeném ustanovení Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze jako tvrzeného nároku na právo, o kterém je teprve rozhodováno (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý tvrzený nárok na vlastnictví ústavně chráněn a ani být nemůže. Z obsahu spisového materiálu bylo v souzené věci (jak ostatně vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 10 Ca 312/97, s odkazem na vyřešenou předběžnou otázku v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 5 C 580/92) zjištěno, že se manželé M. nikdy vlastníky nemovitosti sub A nestali a nemohli proto na stěžovatelku tomu odpovídající právo ani převést. Tvrzené základní právo stěžovatelů vlastnit majetek tedy nelze odvozovat z toho, že manželé M. předmětnou nemovitost ještě před ukončením restitučního sporu převedli, což ostatně plyne i z ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož jsou takové převody neplatné.
Za těchto okolností nemá Ústavní soud důvodu odchylovat se od argumentace uvedené v odůvodnění napadeného soudního rozsudku, neboť v souzené věci se navíc jedná o aplikaci a výklad běžného práva, které podávají obecné (správní) soudy. Tento výklad Ústavní soud přezkoumávat nemíní, neboť uvedená činnost v zásadě náleží obecným soudům a v konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla. Ústavní soud ostatně, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při aplikaci a výkladu běžného práva postupují v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami. Proti rozhodnutí lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud jimi v konkrétním případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky (srov. např. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha 1997, str. 432).
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani tehdy, jestliže namítá porušení práva na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového by zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecného (správního) soudu domáhala. Ze strany obecného soudu k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 2 (a čl. 90 Ústavy ČR).
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu