ECLI:CZ:US:2012:1.US.54.12.1
sp. zn. I. ÚS 54/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní nám. 1a, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. října 2009 sp. zn. 2T 102/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2011 sp. zn. 6 To 64/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011 sp. zn. 8 Tdo 775/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvená v čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřuje hlavní pochybení soudu ve skutečnosti, že nebyl řádně předvolán k hlavnímu líčení na den 30. října 2009. Předseda senátu Okresního soudu v Bruntále při odročování prvního nařízeného hlavního líčení dne 22. září 2009 nesdělil další termín konání hlavního líčení. Stěžovatel tímto postupem soudu prvního stupně jednání zmeškal a tím mu byla odejmuta možnost bránit se obvinění z trestného činu zpronevěry. Soud nevyčkal rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o jeho stížnosti proti nepřiznání bezplatné obhajoby a jednal dne 30. října 2009 bez jeho přítomnosti i přes výslovné ujištění předsedy senátu, že nejdříve bude rozhodnuto o jeho stížnosti. Okresnímu soudu bylo rozhodnutí doručeno až 26. října 2009 a stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno až po několika urgencích v červnu 2010. Stěžovatel tvrdil, že neměl ani teoretickou možnost zajistit si sám obhájce, úvaha soudu o tom, že je stěžovatel stíhán již od roku 2004 a měl dostatek času na zajištění obhajoby, je nepodložená.
Stěžovatel poukázal na další rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 31. srpna 2010 (6 To 471/2010-273) vyhověl opakované žádosti stěžovatele a dle §33 odst. 2 tr. řádu mu přiznal bezplatnou obhajobu pro řízení před Okresním soudem v Bruntále. Dle tvrzení stěžovatele je řízení zatíženo vadou, která má vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť měl být zastoupen obhájcem od samého počátku trestního řízení.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení před soudem prvního stupně v jeho případě došlo k porušení ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu o přítomnosti obžalovaného při hlavním líčení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na poskytnutí času na přípravu obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a podle §248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Současně stěžovateli podle §59 odst. 2 tr. zákona uložil povinnost, aby podle svých sil a možností uhradil způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatil poškozenému Z. Š. náhradu škody ve výši 263 880 Kč. [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného trestného činu tím, že v blíže nezjištěné době od 1. října 2008 do 13. listopadu 2008 na pozemcích, které měl pronajaty na základě smlouvy o nájmu s Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "PF ČR"), v katastrálním území Valštejn, okres Bruntál, neoprávněně a bez vědomí vlastníků pozemků vytěžil dřevo stromů různých druhů na blíže určených pozemcích rostoucích, přičemž vytěžené dřevo částečně použil pro svou potřebu a částečně jako úhradu za práce spojené s těžbou.
K odvolání stěžovatele a PF ČR Krajský soud v Ostravě z podnětu poškozeného PF ČR podle §259 odst. 2, 3 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně doplnil ve výroku, že stěžovatel je podle §228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit náhradu škody poškozenému PF ČR ve výši 22 6711,70 Kč a odvolání stěžovatele dle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, str. 257).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při jednání soudu prvního stupně dne 30. října 2009 v jeho nepřítomnosti a upření práva na bezplatnou obhajobu i porušení práva na spravedlivý proces, dospěly k závěru, že nemohou přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv.
Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem garantovaným čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a spolu s presumpcí neviny tvoří dle čl. 40 odst. 2 Listiny základní pilíře spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu, zejména §33 odst. 1 tr. řádu, jenž je ve shodě s Ústavou vybudován na zásadě zcela zřetelné priority volby obhájce dle §33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. řádu, kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení.
Ve věci stěžovatele nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. řádu; pokud by taková situace nastala, bylo by to samo o sobě důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i ústavními předpisy.
Hlavní líčení je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu i obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě; státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu a obviněný, popřípadě zastoupený obhájcem, proti němuž se trestní stíhání vede. Za jejich současné přítomnosti se v potřebném rozsahu provádí dokazování, jeho výsledky zhodnotí a vyvodí z nich správné skutkové závěry, přičemž právě zde strany mohou uplatnit kontradiktornost trestního řízení. Současně jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jeho účasti lze hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek zaručujících v nezbytném rozsahu právo na obhajobu.
Dle ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné předvolání k hlavnímu líčení. Obžalobu i předvolání nutno obviněnému doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude konáno další hlavní líčení. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno za účelem vyhlášení rozhodnutí.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel byl o konání odročeného hlavního líčení stanoveného na den 30. října 2009 v 8,30 hod vyrozuměn řádně a včas. Hlavní líčení bylo původně nařízeno na 10. července 2009, přičemž stěžovatel dne 7. července 2009 požádal o přeložení hlavního líčení mimo jiné i proto, že si chtěl zvolit obhájce. Ještě před zahájením hlavního líčení dne 22. září 2009 stěžovatel požádal o rozhodnutí, že má nárok na bezplatnou obhajobu.
V závěru jednání dne 22. září 2009 předseda senátu vyhlásil usnesení, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu a usnesení, že hlavní líčení se odročuje na den 30. října 2009 v 8,30 hod z důvodu vyčkání rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o stížnosti stěžovatele. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 213) i zvukového záznamu (CD poř. č. 580/2009) vyplynulo, že stěžovatel byl uvědoměn o konání data hlavního líčení s tím, že již nebude písemně obesílán.
Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 17. dubna 2009, nejednalo se o důvod nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. řádu, a pokud stěžovatel chtěl ke své obhajobě využít služeb advokáta, byl takový krok ryze jeho rozhodnutím. Pokud se stěžovatel k takovému kroku rozhodl až o půl roku později v hlavním líčení nařízeném v této věci, nelze spatřovat v postupu soudu porušení procesních pravidel. Soud prvního stupně odročil hlavní líčení kvůli vznesenému nároku stěžovatele na bezplatnou obhajobu a tím preferoval zájmy obviněného, i přesto, že rozhodování o bezplatné obhajobě není nijak procesně vázáno na meritorní rozhodnutí ve věci samé. O nároku na bezplatnou obhajobu se zpravidla rozhoduje až dodatečně po pravomocném skončení věci. Zákonné možnosti obhajoby nebyly postupem soudu stěžovateli nijak omezeny a skutečnost, že stěžovatel neměl obhájce po celou dobu trestního řízení, nelze vyložit za porušení jeho ústavně zaručených práv.
Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu trestního řízení nejsou ničím jiným, než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly. Také dovolací soud se - adekvátně - vyjádřil k námitkám, jež stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy, resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti judikovaných Ústavním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu