ECLI:CZ:US:2003:1.US.55.03
sp. zn. I. ÚS 55/03
Usnesení
I. ÚS 55/03
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. D. a L. D., zastoupených JUDr. E. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 16 Co 395/99, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 8 C 1346/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, kterým nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi, městu T., o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání nemovitostí.
Okresní soud v Jihlavě dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelé byli oprávněnými osobami podle ust. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích), neboť byli vlastníky předmětných nemovitostí, které prodali kupní smlouvou ze dne 7. 12. 1972 státu, a že restituční nárok, ačkoliv byl uplatněn u vedlejšího účastníka výzvou dne 13. 1. 1992 a samotný návrh soudu byl podán až dne 26. 10. 1995, byl realizován v souladu s ust. §5 odst. 2 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Soud prvního stupně se pak zabýval skutečností, zda byl v případě stěžovatelů splněn restituční titul uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. zda byla předmětná smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Došel přitom k závěru, že zatímco tíseň byla v daném případě při uzavírání smlouvy naplněna, nedošlo ke splnění další kumulativně působící podmínky, tedy nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud v Brně v odvolacím řízení potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, přičemž však dovodil, že stěžovatelé uplatnili restituční nárok po prekluzivní lhůtě stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích a to i přes nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., vykonatelný od 1. 11. 1994, kterým došlo ke zrušení části ustanovení §3 odst. 1 a 2 a části ustanovení §5 odst. 2 a 4.
Na rozdíl od nalézacího soudu soud odvolací dovodil, že citovaný nález Ústavního soudu se nikterak nedotkl nároku osob oprávněných podle restitučního zákona ve znění před účinností nálezu, ale založil nárok osobám, které do té doby nebylo možno považovat za oprávněné, neboť neměly trvalý pobyt v ČR. Odvolací soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčení, že lhůta uvedená v §5 odst. 2 restitučního zákona ve znění před uvedeným nálezem Ústavního soudu je lhůta prekluzivní, a proto uplynula v souzené věci již před doručením výzvy žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) dne 13. 1. 1992. V této souvislosti pak Krajský soud v Brně odkázal na další rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, která potvrzují závěry odvolacího soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadená rozhodnutí obecných soudů považují za nezákonná a kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Obecné soudy podle stěžovatelů nedodržely obecné ústavněprávní kautely, nepostupovaly podle hlavy páté Listiny a zatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a rozporem s Listinou a Ústavou ČR.
Stěžovatelé se domnívají, že soud prvního stupně opomenul při posuzování nápadně nevýhodných podmínek odhad znalce provedený jako důkaz a aplikoval a interpretoval právní předpis tak, že jeho rozhodnutí je extrémní a vybočující z běžné rozhodovací praxe obecných soudů.
Rovněž stěžovatelé brojí proti názoru odvolacího soudu stran lhůty k uplatnění restitučního nároku. Stěžovatelé se domnívají, že pokud nálezem č. 164/1994 Sb. došlo ke změně ustanovení upravujících běh lhůty k podání výzvy a ve znění zákona se tato skutečnost promítla pouze zrušením slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ust. §5 odst. 2 a 4, pak nelze toto ustanovení vykládat ve prospěch určité skupiny osob, ale toto zákonné ustanovení musí mít obecnou platnost. Krajský soud podle stěžovatelů proto zúžil účinky zákona, aniž by to zákon připustil. Takovým výkladem dochází k tomu, že je zvýhodněna určitá skupina osob, což podle stěžovatelů odporuje ústavnímu pořádku a demokratickým zásadám.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Jihlavě se vyjádřil k ústavní stížnosti dne 16. 4. 2003 tak, že podanou ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Pokud jde o námitku stěžovatelů týkající se opomenutí odhadu znalce, odkázal soud na odůvodnění rozsudku, ze kterého je patrno, že tento důkaz opomenut nebyl. Soud dále namítl, že z textu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem stěžovatelé spatřují nesprávnost aplikace právního předpisu vedoucí k extrémnímu rozhodnutí. Okresní soud v Jihlavě proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Krajský soud v Brně pak ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2003 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že k němu nemá co dodat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je založena jednak na argumentaci týkající se nesprávné aplikace právního předpisu, který v minulosti upravoval oceňování staveb, a jehož aplikace a interpretace ze strany nalézacího soudu vedla k závěru, že na straně stěžovatelů nebyla naplněna podmínka uplatnění restitučního nároku, tedy existence nápadně nevýhodných podmínek, jednak na polemice s právní názorem odvolacího soudu, pokud jde o běh a prekluzi lhůt stanovených k uplatnění nároku.
Podle původního znění zákona o mimosoudních rehabilitacích před nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 38, publ. pod č. 164/1994 Sb.) měla oprávněná osoba uplatnit restituční nárok ve lhůtě do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikl. Nevyhověla-li povinná osoba této výzvě, mohla oprávněná osoba svůj nárok uplatnit ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona u soudu. Jak konstatovalo ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st. 7/98 plénum Ústavního soudu, jsou tyto lhůty svou povahou lhůtami propadnými, tedy neuplatněním nároku ve stanovené lhůtě došlo k zániku nároku.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 došlo ke zrušení části ust. §3 odst. 1 a 2 tak, aby byla odstraněna neústavní diskriminace a aby restituční nároky mohly uplatnit také osoby, které neměly trvalý pobyt na území ČSFR (ČR). V souvislosti s tím Ústavní soud také zrušil část ustanovení §5 odst. 2 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť tyto osoby by jinak nemohly svůj nárok náležitě uplatnit. Tato nově otevřená lhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), jíž tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a pouze svůj nárok neuplatnily včas (srov. nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 24/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, č. 62, usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 165/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 13, str. 379 - 381; sp. zn. IV. ÚS 114/98, ibid., usn. č. 25, str. 429 - 432).
Proto jak správně dovodil Krajský soud v Brně, pokud stěžovatelé v daném případě uplatnili restituční nárok dne 13. 1. 1992, a žalobu u Okresního soudu v Jihlavě podali až dne 26. 10. 1995, učinili tak poté, co jejich případný nárok podle ust. §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích zanikl, přičemž citovaným nálezem Ústavního soudu, který pouze rozšířil okruh oprávněných osob, nemohl být tento nárok znovu obnoven, neboť stěžovatelé nenáleželi k osobám, které z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) nemohly nárok uplatnit.
Za stavu, kdy Ústavní soud považuje závěry odvolacího soudu týkající se včasnosti uplatněného nároku stěžovateli za správný, resp. ústavně konformní, ztratily na významu další námitky stěžovatelů stran rozhodování Okresního soudu v Jihlavě, pokud jde o prokazování existence důvodu restitučního nároku. Pokud nárok stěžovatelů jeho neuplatněním v zákonné lhůtě zanikl, postrádalo by na významu posuzovat naplnění důvodu tohoto nároku.
Ústavní soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy ČR a s ohledem na to ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu