ECLI:CZ:US:2010:1.US.550.09.1
sp. zn. I. ÚS 550/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti THORN METAL, s.r.o., sídlem Slovanská 172, Plzeň 2, zast. Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003, za účasti Okresního soudu Plzeň – město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se návrhem u Ústavního soudu domáhala ochrany, neboť se domnívá, že v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město (dále jen „okresní soud“) pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003 dochází v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. V návrhu nejprve vylíčila skutkové okolnosti věci, zejména zahájení exekučního řízení ve věci sp.zn. 73 Nc 3066/2003 proti povinnému J. C. (pozn. Ústavní soud zjistil, že v uvedeném exekučním řízení vystupovali dva povinní – J. Š. a J. C.), pověření Mgr. Davida Koncze provedením exekuce, vydání exekučního příkazu na spoluvlastnický podíl, který již byl jiným exekučním příkazem postižen, provedení dražby, nařízení rozvrhového jednání. Zejména upozorňuje, že byť bylo nařízeno na den 3.1.2007 rozvrhové jednání, nebylo v dané věci vydáno rozvrhové usnesení, nebylo ani rozhodnuto o zrušení či odročení tohoto jednání, tudíž okresní soud v dané věci neučinil více než dva kalendářní roky jediný úkon vedoucí k vydání konečného rozhodnutí, resp. vůbec žádný úkon. Stěžovatelce tak v důsledku průtahů řízení vzniká škoda, protože je zadržována část vydražené podstaty připadající na její pohledávku. V další části návrhu popsala svůj postup při využití procesních prostředků ochrany svých práv (stížnost na průtahy řízení, návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí), které však nebyly úspěšné; přitom jak místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), tak i předseda okresního soudu, fakticky potvrdili existenci průtahů v daném řízení, avšak neučinili nic ke zjednání nápravy. Proto se stěžovatelka obrátila na Ministerstvo spravedlnosti, které jí odpovědělo, že není kompetentní řešit danou věc a upozornilo ji na možnost podat návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb. Stěžovatelka dne 8.7.2008 podala návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. 73 Nc 3066/2007 a k jeho doručení stěžovatelce, tento návrh byl usnesením ze dne 4.8.2008, č.j. UL 5/2008 zamítnut s odůvodněním, že uložení lhůty k vydání rozhodnutí by bylo ze strany státní správy soudů nezákonným vměšováním do nezávislé rozhodovací pravomoci soudu; v usnesení uvedl, že je zřejmé, že v řízení je dlouhodobá nečinnost soudu, nelze však určit lhůtu k provedení konkrétního procesního úkonu - k vydání rozvrhového usnesení. Stěžovatelka poté podala návrh na určení lhůty, a to lhůty k nařízení rozvrhového jednání a jeho provedení. Také tento návrh byl krajským soudem zamítnut s odůvodněním, že návrh je sice přípustný, avšak nelze ho shledat důvodným, protože postup soudce, který je při výkonu své funkce nezávislý, vyplývá z jeho právního názoru v uvedených dvou věcech, přičemž je vázán pouze zákonem. Toto rozhodnutí, které stěžovatelka považuje za rozhodnutí o posledním procesním prostředku v dané věci, jí bylo doručeno dne 14.1.2009, tudíž podává stížnost v zákonem stanovené šedesátidenní lhůtě a domáhá se vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal okresnímu soudu, aby pokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravující základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 38 odst.2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka k ústavní stížnosti.
Okresní soud ve vyjádření odkázal na příslušné pasáže soudního spisu a vyjádřil názor, že ústavní stížnost obsahuje zkreslená, neobjektivní, zavádějící a nepravdivá tvrzení, která zcela pomíjejí rozhodné a podstatné skutečnosti. Uvedl, že především stěžovatelka mylně informuje, že v její věci mělo být vydáno rozvrhové usnesení, ačkoli je jí známo, že k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady, když jí zvolený exekutor neprovedl prodej spoluvlastnických podílů, který k úhradě pohledávky stěžovatelky exekučním příkazem postihl, a v její věci tak neexistuje výtěžek určený k rozvrhu. Dále sdělil, že stěžovatelka se snažila ovlivnit průběh řízení ve svůj prospěch, a to ve „spolupráci“ s exekutorem, který zrušením dříve vydaného exekučního příkazu ve věci 73 Nc 195/2003 dosáhl časového posunu v její prospěch, tento záměr se však nezdařil, neboť byly postiženy jiné nemovitosti, než které byly předmětem dražby. Stěžovatelka, nevědouc o pochybení exekutora, nejprve usilovala, aby rozvrhové jednání se konalo v její věci. Jelikož vyšlo najevo, že spoluvlastnický podíl pro ni nebyl postižen a nesplňuje tak procesní předpoklady k účasti na takovém řízení, domáhá se vydání rozhodnutí, které údajně měl soud vydat, avšak zamlčuje, že ve věci 73 Nc 3066/2003 není co rozvrhovat a o čem rozhodovat, neboť dle ex. příkazu EX 756/03-6 žádný výtěžek získán nebyl; protože neexistuje podstata k rozvrhu, soud nemůže vydávat rozhodnutí. Svoje vyjádření shrnul takto:
Nemovitost (spol. podíl) zapsaná na LV č. 367 v k.ú. Božkov byla ex. příkazem postižena pouze ve věci 73 Nc 195/2003 a nikoli ve věci 73 Nc 3066/3003 (zde byla postižena nemovitosti zapsaná na LV č. 12|6 v k.ú. Čížkov u Blovic), a proto z jejího výtěžku nelze hradit pohledávku stěžovatelky. Stěžovatelka do řízení ani nepřistoupila, neboť ex. příkaz vydaný v její věci se netýká stejné nemovitosti v jiném řízení. Z těchto důvodů nepovažuje okresní soud ústavní stížnosti za opodstatněnou.
Vyjádření okresního soudu zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce s tím, že má možnost k němu zaujmout stanovisko. Stěžovatelka této možnosti využila a obsáhle polemizovala s obsahem vyjádření. V něm setrvala na svém stanovisku, že nemovitosti byly řádně označeny a že byly draženy ve věci vedené pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003, neboť soudní exekutor neučinil jediný úkon k tomu, aby nemovitosti byly draženy v řízení sp.zn. 73 Nc 195/2003. Také tvrdila, že ve věci 73 Nc 195/2003 nebylo rozvrhové jednání nařízeno, ačkoliv bylo v této věci vydáno rozvrhové usnesení, naopak v řízení vedeném pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003 rozvrhové jednání nařízeno bylo, ale nebylo již jednáno, ani nebylo procesně rozhodnuto. Poukázala též na právní názor místopředsedkyně krajského soudu, že by zřejmě bylo namístě zastavit exekuční řízení 73 Nc 3066/2003 ohledně prodaných nemovitostí. Na podporu svých tvrzení navrhla stěžovatelka výslech exekutorského koncipienta, kterého soudní exekutor pověřil jednotlivými úkony v daných exekučních řízeních, a žádala, aby si Ústavní soud vyžádal též písemné stanovisko soudního exekutora.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 73 Nc 3066/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči dvěma povinným (J. Š. a J. C.) dne 9.10.2003 návrh na nařízení exekuce o zaplacení částky 418 188,50 Kč s příslušenstvím a na pověření soudního exekutora provedením exekuce na základě vykonatelného titulu (uznání dluhu ve formě exekutorského zápisu ze dne 20.6.2003, č.j. EZ 4/03). Okresní soud usnesením ze dne 13.10.2003, č.j. 73 Nc 3066/2003-6, exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Davida Koncze. Protože usnesení nebylo možné doručit prvnímu povinnému, byl mu v průběhu řízení ustanoven opatrovník (na základě návrhu soudního exekutora se jím stala jeho zaměstnankyně), přičemž příslušné usnesení nabylo právní moci 24.9.2005. Dne 27.3.2006 byl okresnímu soudu doručen přípis soudního exekutora (zpracovaný na základě exekutorova pověření jeho zaměstnankyní, která byla opatrovnicí prvního povinného, jež činila i další úkony jménem exekutora) ze dne 21.3.2006, jehož přílohou byl návrh na rozhodnutí soudu o rozvrhu, v němž se uvádí, že v rámci provádění exekuce rozhodl soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 13.11.2003, č.j. Ex 756/03-6, o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného, byla provedena dražba a usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 15.12.2005, vydražitel zaplatil nejvyšší podání dne 12.1.2006. K přípisu je přiložen exekuční příkaz ze dne 13.11.2003, č.j. EX 756/03-6 o provedení exekuce prodejem spoluvlastnických podílů na dvou souborech individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Čížkov u Blovic a na jednom souboru v kat. úz. Božkov (u tohoto souboru je uvedeno kat. úz. Božkov a údaj, že jsou zapsány na LV pro kat. úz. Čížkov u Blovic), vlastnicky patřící druhému povinnému. Soud výzvou ze dne 30.6.2006 vyzval soudního exekutora o zpracování předkládací zprávy, soudní exekutor mu zaslal návrh na rozhodnutí soudu o rozvrhu z 11.7.2006, v němž uvedl shodné údaje jako v předcházejícím přípise a doplnil, že vydražiteli udělil příklep ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech v kat. úz. Božkov, a připojil soupis věřitelů, kteří podali přihlášky svých pohledávek (s dalšími údaji), mezi nimi uvedl i stěžovatelku i společnost SEBOLD Bohemia, s.r.o. Po nařízení rozvrhového jednání na 3.1.2007 soud požádal (přípisem ze dne 27.11.2006) o další doplnění návrhu a o předložení exekučního spisu. Stěžovatelka později podala stížnost na nečinnost soudce, později podala ke Krajskému soudu v Plzni návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a to lhůtu nařízení rozvrhového jednání; krajský soud návrh usnesením ze dne 4.8.2008, č.j. UL 5/2008-79, zamítl. Také její druhý návrh (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu – pro vydání rozvrhového usnesení) krajský soud usnesením ze dne 12.1.2009, č.j. UL 12/2008-91, zamítl.
Ústavní soud si vyžádal i spis okresního soudu ve věci sp.zn. 73 Nc 195/2003, z něhož zjistil, že obchodní společnost SEBOLD Bohemia, s.r.o., podala dne 31.1.2003 návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 53 983,- Kč s příslušenstvím a pohledávky na zaplacení smluvní pokuty, jakož i pohledávek na náhradu nákladů řízení, vůči J. C. Okresní soud usnesením ze dne 25.2.2003, č.j. 73 Nc 195/2003-5, exekuci nařídil a jejím provedením pověřil exekutora Mgr. Davida Koncze. V rámci provádění exekuce rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného J. C., a to spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 na dvou budovách a na třech pozemcích v kat. úz. Božkov. Po provedení dražby adresoval exekutor okresnímu soudu návrh na rozhodnutí soudu o rozvrhu označený dnem 21.3.2006, který směroval k sp.zn. 73 Nc 3066/2003, okresní soud ho založil do spisu 73 Nc 195/2003, totéž platí o doplněném návrhu ze dne 11.7.2006. Dne 3.1.2007 proběhlo jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, kterého se stěžovatelka nezúčastnila, ač jí bylo doručení předvolání vykázáno. V průběhu jednání soud konstatoval, že exekuce ve prospěch stěžovatelky byla nařízena později, tudíž se řízení podle §14 odst. 1 zák. č. 119/2001 Sb. přerušuje. Navíc zjistil chybu exekutora v označení nemovitostí (nikoliv LV č. 126 v kat. úz. Čížkov u Blovic, nýbrž LV č. 367 v kat. úz. Božkov). Po zhodnocení všech skutečností uzavřel, že stěžovatelka nemá v tomto řízení postavení oprávněné, nejedná se o přistoupení podle §335 odst. 2 obč. soudního řádu a svoji pohledávku formou přihlášky neuplatnila. O rozvrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 3.1.2007, č.j. 73 Nc 195/2003-40. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, ve kterém napadala postup okresního soudu při posuzování jejího právního postavení a domáhala se zrušení napadeného usnesení (dále dokládala, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31.1.2007 převzala od společnosti SEBOLD Bohemia, s.r.o., pohledávku, která byla předmětem usnesení okresního soudu č.j. 73 Nc 195/2003-5). Krajský soud její odvolání usnesením ze dne 1.8.2007, č.j. 56 Co 239/2007-58, odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání, protože byla oprávněnou ve věci vedené pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003, a pokud vstoupila do práv a povinností původního oprávněného, stalo se tak až po vydání napadaného usnesení (3.1.2007) a jeho doručení oprávněné společnosti SEHOLD Bohemia, s.r.o., (18.1.2007).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadeným rozhodnutím a se spisy okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) se pak opakovaně připomíná, že tuto nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (usnesení sp.zn. I. ÚS 566/06, nález sp.zn. I. ÚS 554/04); stejná pravidla lze použít při posuzování průtahů v řízení v jeho průběhu, bez vztahu k celkové délce řízení. Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, resp. jeho fáze, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp.zn. I. ÚS 554/04), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (nález sp.zn. II. ÚS 71/99), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (nález sp.zn. IV. ÚS 391/07).
V posuzované věci je stěžovatelka přesvědčena, že okresní soud způsobil průtahy v řízení vedeném pod sp.zn. 73 Nc 3066/2003 tím, že nenařídil rozvrhové jednání, či rozvrh neprovedl; Ústavní soud takové průtahy neshledal. Jak vyplývá z výše uvedených zjištění, rozvrhové jednání v této věci nemůže proběhnout, protože podmínkou uskutečnění takového jednání je provedení výkonu rozhodnutí (exekuce). Ze spisu okresního soudu však vyplývá, že exekutor neprovedl exekuci, tudíž jakékoliv snahy o provedení rozvrhového jednání jsou předčasné. Ústavnímu soudu jsou známé rozdílné názory na význam zák. č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, při souběhu soudního výkonu rozhodnutí a exekuce podle zák. č. 120/2001 Sb., či při souběhu dvou exekucí prováděných exekutorem podle zák. č. 120/2001 Sb. (viz důvodová zpráva, usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 331/2004, odborná literatura), přičemž zákonodárcův záměr považující exekuci prováděnou exekutorem za jednu z podob exekuce soudní považuje za ústavně konformní, avšak ani aplikace kteréhokoliv z nich (pozn. okresní soud se přiklonil k názoru, že řízení v posuzované věci bylo ex lege přerušeno) nemohla mít přímý vliv na postavení stěžovatelky; z tohoto důvodu jsou návrhy na provedení dokazování výslechem zaměstnance exekutora a na vyžádání jeho stanoviska bezpředmětné. V základu zatímního neuspokojení stěžovatelčina nároku je nedůslednost exekutora při provádění exekuce; je na něm, aby zvolil vhodný způsob provedení exekuce na majetek povinných, který povede k uspokojení vymáhané pohledávky.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu