ECLI:CZ:US:2006:1.US.554.05
sp. zn. I. ÚS 554/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R.T, zastoupeného JUDr. Liborem Čermákem, advokátem v Trutnově, Palackého 508, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26.5.2004, čj. 4 T 77/2004-62, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.10.2004, čj. 11 To 323/2004-76, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, sp.zn. 6 Tdo 745/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4.10.2005, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26.5.2004, čj. 4 T 77/2004-62, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně se zkušební dobou jednoho roku. Tento rozsudek napadl odvoláním, ve kterém namítal, že prvoinstanční soud opřel své závěry jen o výpověď jediného svědka a zároveň poškozeného policisty J.V. Ostatní důkazy jsou pouze nepřímé. Za zásadní pochybení soudu považoval stěžovatel to, že soud neprovedl důkazy výslechem jím navrhovaných svědků, kteří by se vyjádřili k událostem v herně Antiqua bezprostředně předcházejícím údajnému napadení policisty na policejní služebně. Toto odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11.10.2004, čj. 11 To 323/2004-76, zamítl, neboť neshledal v řízení před soudem I. stupně žádné vady. Podle názoru odvolacího soudu prvoinstanční soud správně zjistil skutkový stav věci a jednotlivé provedené důkazy správně hodnotil. Soud zjišťuje skutkový stav v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí, aniž by zkoumal veškeré okolnosti předmětné události. Soud rozhodoval jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, takže nepovažoval za nutné se zabývat okolnostmi předcházejícími incidentu na policejní služebně a proto také neprovedl důkazy výslechem svědků, které navrhoval stěžovatel. Podle stěžovatele však soud nemůže obhajobu obžalovaného a jím navrhované důkazy odmítnout jen s poukazem na ust. §2 odst. 5 tr. řádu, ale je povinen je pečlivě přezkoumat. Skutek popsaný v obžalobě není separován od reality a jako takový nemůže být posuzován izolovaně. V souzeném případě mělo sice dojít k žalovanému skutku v policejní služebně, avšak tomu předcházel slovní a posléze fyzický incident v herně Antiqua mezi stěžovatelem a dvěma hosty. K němu byl přivolán službu konající policista J. V., který při provádění služebního zákroku použil proti stěžovateli obušek. Je otázkou, zda zákrok policisty byl adekvátní a použití donucovacího prostředku přiměřené. Není jasné, v čem spatřoval policista důvod předvedení stěžovatele na policejní služebnu. Incidentu v herně se účastnilo více osob, předveden byl však pouze stěžovatel. Stěžovatel se domnívá, že důvodem jeho předvedení byl fyzický konflikt, ke kterému v minulosti došlo mezi stěžovatelem a jiným policistou a že se jedná o druh šikany. Nevyjasněny zůstaly okolnosti převozu stěžovatele na policejní služebnu. Soudy rovněž podle stěžovatele ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že jednání policisty J. V. (opakování bezdůvodného užití násilí) jej přimělo k vyskočení z policejního auta a k útěku na policejní služebnu. Navrhovaní svědci se měli vyjádřit k okolnostem, za nichž došlo k incidentu mezi stěžovatelem a dalšími hosty v herně Antiqua, jak probíhal zákrok policisty J. V. a zejména by z nich mohl vyplynout poznatek o věrohodnosti výpovědí svědka J. V. Protože k žalovanému skutku (incident na policejní služebně) došlo beze svědků, nahrávací zařízení na policejní služebně nebylo funkční atd., měl soud využít všech dostupných možností, jak si ověřit věrohodnost svědků, neboť další důkazy (fotografie, listinné důkazy) jsou toliko nepřímé a neprokazují, co se vlastně mezi stěžovatelem a svědkem na policejní služebně stalo. Místo toho soud vzal bez dalšího za věrohodnou výpověď J. V. Odvolací soud pak nesprávně převzal postup a závěry soudu prvoinstančního a omezil se jen na jednání, ke kterému údajně došlo na policejní služebně. Žádný ze soudů tedy nezjistil úplný skutkový stav věci a neprovedl k tomu potřebné důkazy. Soudy tedy jednostrannou aplikací ust. §2 odst. 5 tr. řádu a ust. §220 odst. 1 tr. řádu zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postupovaly v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušily rovněž ust. čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stejně tak prý porušil uvedená práva stěžovatele Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele usnesením ze dne 29.6.2005, sp.zn. 6 Tdo 745/2005, odmítl, dospěv k závěru, že námitky, které stěžovatel uvedl v dovolání (nerespektování základních zásad trestního řízení, neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů apod.) nejsou námitkami, které by byly způsobilými dovolacími důvody podle platné zákonné úpravy.
II.stěžovatelem uvedené okolnosti byly spolehlivě zjištěny bezprostředně po události v souvislosti s prověřováním zákonnosti zákroku poškozeného vůči stěžovateli. Z výsledku šetření vyplynulo, že to byl stěžovatel, který inkriminovaného dne ve 3.48 hod. vykazoval 1,49 promile alkoholu v krvi. Pod vlivem alkoholu se choval výtržnicky, došlo k incidentu v herně, což přimělo barmanku, aby zavolala pomoc a jediného službu konajícího policistu OO PČR v Žacléři, aby stěžovatele odvezl na služebnu; ten nadále, na rozdíl od ostatních účastníků konfliktu, projevoval agresivitu. K posuzovanému skutku došlo ve služebně Policie ČR a je skutečností, že krátce poté se dostavili rodiče stěžovatele a "mohou tedy dosvědčit, že i on byl zraněn". Tuto okolnost soud nepovažoval za nutné prokazovat dalšími důkazy, neboť vyplynula již z lékařské zprávy a sám stěžovatel nepopírá, že zásahu poškozeného předcházel fyzický konflikt mezi ním a dalšími hosty herny. Stěžovatel narušoval veřejný pořádek a poškozený proti němu zasahoval v postavení veřejného činitele. Stěžovatel proti poškozenému použil násilí, jehož důsledkem byla objektivně zjištěná zlomenina nosu. Poškození uniformy a zařízení služebny byly rovněž bezpečně prokázány důkazy provedenými při hlavním líčení.
Stěžovatel v replice k vyjádření soudů v podstatě poukázal na to, že okresní soud odůvodnil svůj postup aplikací jedné ze základních zásad trestního řízení, neboť vycházel z ust. §2 odst. 5 tr. řádu a zjišťoval skutkový stav věci toliko v takovém rozsahu, který považoval za nezbytný pro své rozhodnutí. Stěžovatel dále opakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti a znovu uvedl - zejména - že nebyly
K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření ke stížnosti Nejvyšší soud a Krajský soud v Hradci Králové. Oba soudy však v podstatě jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i Okresní soud v Trutnově. Poukázal na to, že návrh stěžovatele na doplnění dokazování zamítl, neboť provedeny důkazy, jenž měly přispět k objasnění věci.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 T 77/2004, vedený u Okresního soudu v Trutnově. Z něj zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 26.5.2004 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 19.1.2004 kolem 03.00 hod. ve služební místnosti Policie České republiky, Obvodního oddělení v Žacléři při projednávání jeho předchozího protiprávního jednání v herně Antiqua v Žacléři bezdůvodně fyzicky napadl službu konajícího policistu mjr. J. V., kterého udeřil pěstí do obličeje, čímž jmenovanému způsobil zlomeninu nosních kůstek bez dislokace nevyžadující pracovní neschopnost, poškodil mu služební stejnokroj a dále poškodil zařízení kanceláře, tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, čímž spáchal trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Okresní soud jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně.
V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatel namítal, že v řízení před soudem I. stupně (stejně jako v přípravném řízení) navrhoval důkaz výslechem řady svědků, kteří měli prokázat, že incident započal již v herně Antiqua; mělo to mít význam i proto, že všechny důkazy o konfliktu stěžovatele a svědka V. jsou jen nepřímé. Svědkové však nebyli vyslechnuti, aniž by to byl soud náležitě zdůvodnil.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 11.10.2004 stěžovatelovo odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že řízení před okresním soudem proběhlo v souladu s trestním řádem. Soud respektoval ustanovení zajišťující obhajobu obžalovaného, správně zjistil skutkový stav věci a jednotlivé důkazy i správně hodnotil. Soudu nelze vytýkat, že by se při hodnocení důkazů dopustil nějaké nesprávnosti, že by nějaký důkaz opominul či hodnotil v rozporu s jeho obsahem. Rozpory, které ve věci vyvstaly, překlenul úvahami opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti. V daném případě se jedná o rozpor mezi tvrzením obžalovaného (stěžovatel), že poškozeného vůbec nenapadal a žádné zranění mu nezpůsobil a výpovědí poškozeného, který potvrzuje opak. Obžalovaný v této souvislosti navrhuje k výslechu řadu svědků, jak z nočního podniku, kde poškozený zasahoval, tak svých rodičů, kteří pro něj přišli na policejní stanici. Zde je třeba podle názoru krajského soudu vzít v úvahu, že soud zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu, který považuje za nezbytný pro své rozhodnutí; nemusí zkoumat všechny okolnosti předmětné události. Rozhoduje přitom jen o skutku v žalobním návrhu a ten se dotýká jednání obžalovaného vůči poškozenému na policejní stanici. Obžalovaný i zde popírá napadení poškozeného a poškození zařízení stanice včetně stejnokroje poškozeného; údaje poškozeného jsou však objektivizovány lékařskou zprávou, fotodokumentací a popisem místa činu. Pokud jde o to, že obžalovaný sám vykazuje zranění, nelze přehlédnout věrohodnou výpověď poškozeného, že se bránil napadání obžalovaného, ani skutečnost, že obžalovaný sám doznal předchozí fyzický incident v baru, jenž byl důvodem příjezdu poškozeného, že obžalovaný byl značně podnapilý (podle lékařského vyšetření po incidentu měl v krvi 1,4 promile alkoholu) a že se choval výtržnicky. To, že se policista choval vůči obžalovanému v intencích služebních předpisů, potvrzuje i šetření Inspekce Ministerstva vnitra.
Dovolání stěžovatele, podané podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.6.2005, čj. 6 Tdo 745/2005-97, odmítl, neboť dovolací argumentace vychází z námitek, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou a proto není způsobilá materiálně naplnit žádný z taxativně stanovených důvodů dovolání.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti způsobu dokazování provedeném před soudem I. stupně. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části III. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že se soud I. stupně věcí v rámci žalovaného skutku náležitě zabýval, provedl potřebné důkazy [výslech poškozeného, výslech stěžovatele, fotodokumentace (č.l. 20 a násl.), lékařské zprávy (č.l. 27, 28), záznam z kontrolního průzkumu Policie ČR, Okresní ředitelství, skupina kontroly stížnosti (č.l. 35)] a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil.
Je pravda, že okresní soud některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl a v odůvodnění napadeného rozsudku se tím nezabýval. To je třeba považovat za vadu řízení. Ústavní soud již judikoval (viz např. nález sp.zn. IV. ÚS 802/02, www.judikatura.cz), že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Uvedenou vadu však odstranil Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, který dostatečně uvedl, proč nebylo n Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, dle ustáleného právního názoru Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/2002, nebo usnesení sp.zn. III. ÚS 282/03, www.judikatura.cz), odmítl-li Nejvyšší soud ČR dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Může zkoumat pouze to - jak již bylo uvedeno - zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není věcí volného uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Kautely posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (viz www.judikatura.cz ); v něm konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR - dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku - je Nejvyšší soud povinen zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Podle přesvědčení Ústavního soudu i Nejvyšší soud své zákonné povinnosti splnil a do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu nezasáhl.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy zásadně postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy (pozn.: s výjimkou okresního soudu, jehož pochybení napravil Krajský soud v Hradci Králové - str. 5, 6). Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. utné stěžovatelem navrhovaný výslech svědků provést. Jeho argumentace je podle názoru Ústavního soudu srozumitelná, jasná a přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
V Brně dne 16. února 2006
František Duchoň
předseda senátu