ECLI:CZ:US:2004:4.US.802.02
sp. zn. IV. ÚS 802/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02 ve věci ústavní stížnosti R. Ř. proti usnesení Nejvyššího soudu z 12. 11. 2002 sp. zn. 3 Tdo 883/2002 o odmítnutí dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 15. 5. 2002 sp. zn. 6 To 214/2002 o zamítnutí odvolání a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu z 20. 2. 2002 sp. zn. 4 T 165/2001, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2002 sp. zn. 3 Tdo 883/2002, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2002 sp. zn. 6 To 214/2002 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. února 2002 sp. zn. 4 T 165/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních lidských práv podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po seznámení s výsledky vyšetřování podal žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele, která obsahovala i důkazní návrhy. Tato žádost měla být státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Chebu doručena až po podání obžaloby na stěžovatele. Proto státní zástupce stěžovatele informoval o tom, že jeho podání bylo postoupeno Okresnímu soudu v Chebu jako návrh na provedení důkazů a vyjádření k obhajobě. Stěžovatel byl na základě tohoto sdělení přesvědčen o tom, že o jeho důkazních návrzích bude soudem rozhodnuto. Soud vyhověl důkazním návrhům státního zástupce, a to jak uvedeným v obžalobě, tak uplatněným v hlavním líčení dne 30. 1. 2002. Návrhy stěžovatele se však soud nijak nezabýval ani o nich nerozhodl. Námitku vztahující se k tomuto vadnému postupu stěžovatel uplatnil i v odvolání. Odvolací soud se touto námitkou rovněž nezabýval a pouze konstatoval, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování a zákonným postupem pro své rozhodnutí shromáždil dostatek důkazů tak, aby skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností.
Stěžovatel dovozuje, že shora uvedeným způsobem došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a zároveň došlo k porušení principu rovnosti zbraní.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 4 T 165/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 20. 2. 2002 č. j. 4 T 165/2001-119 uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 22. 9. 2001 kolem 6.00 hodiny ve F. L., v baru vinárny B. L., požadoval po Š. P., nar. 9. 9. 1973, vrácení finanční částky 700 Kč, kterou předtím prohrál s jmenovaným v karetní hře, a když Š. P. odmítl peníze vrátit, vyzval jej stěžovatel, aby šel před vinárnu a věci si vysvětlili. Při odchodu z vinárny srazil stěžovatel Š. P. ze schodů. Poté, co se poškozený zvedl ze země, udeřil jej opakovaně pěstí do obličeje, až poškozený znovu upadl na zem. Stěžovatel v napadání přestal, když mu Š. P. podal bankovku v hodnotě 1 000 Kč, kterou stěžovatel přijal s připomínkou, zda mu to stálo za to. Při napadení utrpěl poškozený Š. P. hematom očí a okolní krajiny a tržnou ránu délky 3 cm pod pravým okem a byl v pracovní neschopnosti od 24. 9. do 8. 10. 2001. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou.
Po podání obžaloby státní zástupce zaslal soudu podání stěžovatele, kterým stěžovatel žádal o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu (ve znění do 31. 12. 2001), s tím, že podání bylo státním zástupcem vyhodnoceno jako návrh na provedení důkazů a vyjádření stěžovatele k jeho obhajobě. V připojeném podání stěžovatele je mimo jiné navrhováno provedení důkazu rekonstrukcí s tím, že tento důkaz byl již dříve stěžovatelem navržen a vyšetřovatelem odmítnut. Důkazní návrh je odůvodněn tak, že jeho provedením by byla vyvrácena jak výpověď poškozeného Š. P., tak výpověď svědka P. B. Dále stěžovatel v tomto svém podání navrhuje provedení důkazu rozšířením fotodokumentace o fotografii, která by zachycovala vzdálenost mezi stolem, u kterého měl hrát karty, a barem. Tímto důkazem chtěl prokázat, že bar se nenacházel hned za tímto stolem. Konečně stěžovatel v podání navrhoval provedení důkazu konfrontací mezi stěžovatelem a poškozeným Š. P. a mezi stěžovatelem a svědkem P. B.
Jak shora uvedeno, napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen, neboť soud dospěl k závěru, že se stěžovatel předmětné trestné činnosti dopustil, přestože po celou dobu trestního řízení trestnou činnost kladenou mu za vinu popíral. Ani jeden důkaz nevyzněl ve stěžovatelův prospěch a jeho obhajoba byla vyvrácena svědeckými výpověďmi Š. P., P. B, R. A., M. H. a J. B.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu se stěžovatel i státní zástupce odvolali. Stěžovatel v odvolání mimo jiné uváděl absenci provedení svých důkazních návrhů tak, jak je prezentoval státnímu zástupci. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla obě odvolání zamítnuta. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně, jakož i jeho skutkové a právní závěry správnými.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve kterém polemizoval s dosavadním hodnocením věci ze strany soudů. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když z popisu skutku nelze vyvodit jinou právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
Nejvyšší soud jako účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že argumenty stěžovatele se týkají především rozsahu provedeného dokazování před okresním a krajským soudem, přičemž konkrétní námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nebyly stěžovatelem uplatněny. Podle názoru dovolacího soudu nelze v dovolacím řízení hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu. Dovolací soud zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního, eventuálně druhého stupně. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 114/03 (nepublikovaná usnesení) dovolací soud uzavřel, že v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Chebu jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o návrhu stěžovatele na doplnění dokazování bylo rozhodnuto již vyšetřovatelem při seznámení s výsledky vyšetřování tak, že byly zamítnuty. Při hlavních líčeních pak stěžovatel neměl návrhy na doplnění dokazování. Provedení rekonstrukce nepokládal soud prvního stupně s ohledem na důkazní situaci za nutné, nehledě k tomu, že by bylo obtížné navodit stejné okolnosti případu. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Nejvyšší státní zastupitelství, Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství v Chebu se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů.
Ústavní soud se soustředil na otázku, zda bylo respektováno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. To ostatně tvoří těžiště ústavní stížnosti. Podle názoru Ústavního soudu se soud prvního stupně a odvolací soud v tomto směru dopustily procesního pochybení ústavněprávní relevance, neboť ignorovaly důkazní návrhy stěžovatele na provedení důkazu rekonstrukcí, důkazu rozšířením fotodokumentace a důkazu konfrontací mezi stěžovatelem a poškozeným Š. P. a mezi stěžovatelem a svědkem P. B. Tyto důkazní návrhy učinil stěžovatel již v době před prvním hlavním líčením ve věci a zopakoval je i v doplnění odůvodnění svého odvolání.
V obou případech však obecné soudy navržené důkazy neprovedly a v odůvodnění citovaných rozsudků nezdůvodnily proč.
Ústavní soud již judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. (sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57).
Argumentace soudu prvního stupně, že o návrhu stěžovatele na doplnění dokazování bylo rozhodnuto již vyšetřovatelem, je nesprávná. Ze spisu vyplývá, že po nápadu obžaloby byly předmětné důkazní návrhy stěžovatele postoupeny státním zástupcem soudu prvního stupně. V této fázi řízení o těchto návrzích již nemohl rozhodovat vyšetřovatel. Pokud soud prvního stupně a odvolací soud shodně s vyšetřovatelem nehodlaly předmětné důkazy provést, měly toto rozhodnutí uvést a vyložit v odůvodnění svých rozhodnutí. Argumentace soudu prvního stupně, že návrh na doplnění dokazování nebyl stěžovatelem uveden při hlavním líčení, je rovněž nesprávná. Tato argumentace pomíjí povinnost soudu zabývat se všemi navrženými důkazy, a ve svém důsledku by zakládala nerovné postavení stran. Státní zástupce v daném případě vyčerpal své důkazní návrhy jejich uvedením v obžalobě. Při hlavním líčení uvedl v této souvislosti pouze to, že trvá na osobním výslechu svědků, aniž by tyto či další své důkazní návrhy opakoval. Proto nelze požadovat po stěžovateli, aby při navrhování důkazů měl více povinností než státní zástupce.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu stran neopodstatněnosti stěžovatelem podaného dovolání, nelze než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s jeho závěrem, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, nelze než souhlasit. Z ústavněprávního hlediska proto nelze mít výhrady proti závěrům dovolacího soudu, ke kterým z hlediska samotné relevantní existence dovolacích důvodů posléze dospěl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího shledal Ústavní soud rozpornými s ústavně zaručenými základními právy stěžovatele, byl nucen zrušit i rozsudek dovolacího soudu. Při zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemůže na ně navazující rozhodnutí dovolacího soudu obstát.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl. Napadená rozhodnutí Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni, a Nejvyššího soudu pro jejich rozpor s čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny a s čl. 6 Úmluvy podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako protiústavní zrušil. Ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu pak přistoupil pouze z toho důvodu, že zrušením rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně se otevírá nové řízení, které může skončit opět dovoláním u Nejvyššího soudu.