ECLI:CZ:US:2003:3.US.114.03
sp. zn. III. ÚS 114/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti I. V., zastoupeného JUDr. E. M. advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 859/2002 ze dne 6. listopadu 2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 6/02 ze dne 7. března 2002 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 23/2000 ze dne 4. prosince 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 4. 3. 2003 navrhovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 859/2002 ze dne 6. listopadu 2002 spojeného s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 6/02 ze dne 7. března 2002 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 23/2000 ze dne 4. prosince 2001. To s tím, že uvedenými rozhodnutími i postupem, který jim předcházel, označené obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva stanovená čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 8 odst. 2 Listiny. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým by označená rozhodnutí zrušil.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 23/2000 ze dne 4. 12. 2001 uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) se spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, doplněný trestem vyhoštění z území republiky. Souhrnně (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími dvěmi, dosud nezjištěnými pachateli dne 19. 3. 1999 vešel do prodejny videokamer ELEKTRO - MACHEK v Praze 2, Korunní ulici a za užití násilí vůči přítomnému prodavači posléze odcizil zboží v celkové hodnotě 1,815.425,80 Kč, na hotovosti nejméně 180.000,- Kč a dále mobilní telefon a svazek klíčů.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením sp. zn. 2 To 6/02 ze dne
7. 3. 2002, a to tak, že odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v projednané věci nejsou pochybnosti
o učiněných skutkových zjištěních soudem nalézacím, která byla také správně a logicky zhodnocena, což bylo vyjádřeno přesvědčivě i v odůvodnění napadeného rozsudku. V reakci na námitky vznesené navrhovatelem potom odvolací soud poukázal na provedený klíčový usvědčující důkaz (daktyloskopická stopa z místa činu), zabýval se v této souvislosti i postojem navrhovatele, který s příslušným vysvětlením odmítl. Stejně tak vysvětlil své stanovisko k namítané nesrovnalosti v protokolu o ohledání místa činu i stran doručení kasačního rozhodnutí odvolacího soudu vyšetřovateli, který byl slyšen ve věci jako svědek. Konečně se vyjádřil i k odmítnutí navrhovatele se sejmutím jeho pachové stopy pro srovnání s pachovou stopou zajištěnou na místě činu. Odvolací soud tak dospěl ke stejným závěrům, jako soud nalézací, když v důvodech svého rozhodnutí poukázal na to, že skutková zjištění byla co do rozsahu i způsobu provedena zákonu odpovídajícím způsobem a byly z nich odvozeny i přiléhavé závěry právní. O podaném dovolání v předmětné věci rozhodoval Nejvyšší soud České republiky, který dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. To s tím, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ve svém rozhodnutí potom vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že navrhovatelem uplatněné dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.] neobstojí.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti pak navrhovatel opakoval své námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, kdy polemizuje s datem, kdy měl být proveden protokol o ohledání místa činu, s okolnostmi, za kterých byla zjištěna usvědčující daktyloskopická stopa, se skutečností, že vyšetřovateli, který svědecky vypovídal, bylo doručeno bez zjevného důvodu kasační rozhodnutí odvolacího soudu, k tomu, že navrhovatel se odmítl podrobit odběru ke kontrole pachové stopy a konečně i k výsledkům porovnávacího řízení k osobě navrhovatele ve vztahu k dalším svědkům. V namítaném postupu obecných soudů takto spatřuje porušení svých základních ústavně garantovaných práv, zejména porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny), ale i
čl. 8 odst. 2 Listiny. To s tím, že v důsledku neúplného zjištění skutkového stavu a procesních pochybení při jeho zjišťování učiněných, došlo obecnými soudy takto k nesprávnému posouzení hmotněprávních a procesních otázek, což mělo vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Má za to, že v jeho věci nebyla nepochybně prokázána jeho vina, a to i při nerespektování zásady in dubio pro reo, kdy s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu navrhl, aby označená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nálezem zrušil.
K podanému návrhu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, když zdůraznil, že z hlediska označeného dovolacího důvodu navrhovatelem [§265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.] tento neoznačil, jaké ustanovení hmotného práva mělo být v rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně aplikováno a vyjádřil se i k možnosti podání dalšího mimořádného opravného prostředku (stížnost pro porušení zákona). Podané dovolání nerespektovalo v trestním řádu taxativně vymezené důvody (§265 odst. 1, 2 tr. ř.), a proto muselo být odmítnuto. Konečně Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v řízení o dovolání nebyla zasažena základní práva navrhovatele, a to nejen z pohledu zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ale ani z hlediska uváděné Úmluvy a Listiny. Navrhl, aby ústavní stížnost (návrh) byla jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o Ústavním soudu) Ústavním soudem odmítnuta.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkázal na důvody svého rozhodnutí v předmětné věci, stejně jako na důvody obsažené v rozhodnutí soudu prvého stupně, když obě tato rozhodnutí se s námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti (návrhu), podrobně vypořádaly. Poukázal i na otázku pachové zkoušky, a také na v této souvislosti ustálenou judikaturu. Zdůraznil také, že k prováděné rekognici nebylo v rámci důkazního řízení vůbec soudy přihlédnuto a poukázal i na spolehlivé vysvětlení správnosti data v protokolu o ohledání místa činu. Proto také navrhl ústavní stížnost (návrh), jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, odmítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 2. 4. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i uvedených vyjádření obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování patřící do pravomoci obecných soudů, když v této souvislosti nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (k tomu srov. např. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena navrhovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Uvedená konstatování se vztahují i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Vysvětlily, z jakých skutkových zjištění v řízení před nimi vedených vycházely a jak (v souladu se zákonem) k těmto zjištěním dospěly. Závěry plynoucí z takto přijatých zjištění a jejich následně přijatého hodnocení a tedy jejich podřazení pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak, s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústavnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Svá rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, kdy nelze takto dovodit, že by navrhovatel byl ve svých základních právech (zejména i v právu na spravedlivý a řádný proces) zasažen. I odvolací soud přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání navrhovatele a jeho námitkami se odpovídajícím způsobem zabýval. Co se týče rozhodnutí o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, nelze ani z ústavněprávního hlediska mít výhrady proti závěrům Nejvyššího soudu ČR, ke kterým tento, z hlediska samotné relevantní existence dovolacích důvodů, posléze dospěl. Napadenými rozhodnutími tak podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo porušeno základní právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny), ale nebyl zasažen ani navrhovatelem namítaný čl. 8 odst. 2 Listiny.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43
odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu