ECLI:CZ:US:2004:1.US.556.03
sp. zn. I. ÚS 556/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. B., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 VZv 7/2002 - 2398, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, Expozitura Praha, oddělení kriminality na kapitálových trzích, ze dne 4. 8. 2003, ČTS: OKFK-58/1-2-2002, a proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 3. 2004, čj. 2 VZv 7/2002 - 2710, a usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, Expozitura Praha, oddělení kriminality na kapitálových trzích, ze dne 20. 2. 2004, ČTS: OKFK-2/1-2-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ing. O. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitura Praha (dále jen "Policie ČR" a "policejní orgán") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 VZv 7/2002 - 2398, zamítl, podle §148 odst. 1 písm. c), jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, Expozitura Praha, oddělení kriminality na kapitálových trzích, ze dne 4. 8. 2003, ČTS: OKFK-58/1-2-2002. Tímto usnesením Policie ČR, podle §160 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), za užití §160 odst. 1 TrŘ, rozšířila předmět sdělení obvinění ze dne 8. 5. 2002, ČTS: OKH-58/11-2002, a zpřísnila právní kvalifikaci tak, že stěžovatel byl nadále stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, a nikoli za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 spáchaného formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ.
Dalším, ústavní stížností napadeným, usnesením ze dne 16. 3. 2004, čj. 2 VZv 7/2002 - 2710, státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, Expozitura Praha, oddělení kriminality na kapitálových trzích, ze dne 20. 2. 2004, ČTS: OKFK-2/1-2-2004. Policejní orgán, podle §160 odst. 5 TrŘ, za použití ustanovení §160 odst. 1 TrŘ, rozšířil předmět trestního stíhání proti stěžovateli a obviněnému K. T. o další útoky a způsobený následek o částku ve výši 271 671 698,-- Kč.
Trestného činu podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že ve funkci výkonného ředitele předsedy představenstva společnosti K. Q., a. s., záměrně a s cílem uvést je v omyl, zatajil poškozeným klientům obchodníka s cennými papíry K. Q., a. s., skutečné nakládání s vloženými finančními prostředky. Společně s K. T. poskytoval půjčky osobám, uvedeným ve výroku usnesení v bodech 1. - 41., v úmyslu tyto třetí osoby obohatit. Tímto jednáním, společně s další osobou, způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 TrZ.
Porušení svých základních práv stěžovatel vidí v tom, že napadená usnesení neformulují jasně subjektivní stránku a jsou mu kladeny za vinu skutky z roku 1999. Podle stěžovatele, napadená usnesení nesplňují požadavky kladené na jejich formu a obsah trestním řádem. Jsou nepřesvědčivá, nepřesná a v rozporu s provedenými důkazy. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2004 stěžovatel konstatoval, že mu bylo sděleno již třetí obvinění pro další dílčí útok v téže trestní věci. Rozebral jednotlivé skutečnosti, uvedené ve sdělení obvinění (např. že ve společnosti K. Q., a. s., pracoval od 1. 1. 2000 jako řadový pracovník, a tedy v době založení a realizace podvodného jednání obviněným K. T. nebyl s tímto obviněným v kontaktu; že svým jednáním nemohl způsobit škodu cca 272 mil. Kč, ale jen 12 955 000,-- Kč, apod.).
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že stěžovatel opakuje výhrady uplatněné již v jeho opravném prostředku proti usnesení policejního orgánu. V podrobnostech odkázalo na napadené usnesení státního zástupce a pro úplnost dodalo, že po provedeném vyšetřování byly zjištěny nové skutkové okolnosti, které vedly k závěru, že jednání stěžovatele je třeba posoudit ne jako pomoc, ale jako spolupachatelství k trestnému činu podvodu. Proto policejní orgán postupoval v souladu s ustanovením §160 odst. 5 TrŘ a rozšířil původní obvinění. Skutek je velmi podrobně popsán, obsahuje všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, stejně jako jasně vyjádřenou formu zavinění v podobě podvodného úmyslu stěžovatele a spoluobviněného K. T., tj. záměrné uvedení poškozených v omyl zatajováním podstatných skutečností předmětných transakcí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucí porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Citovaný nález však nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem. Ústavní soud se, ani po tomto nálezu, nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 TrŘ) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení, s vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčily o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že v dané věci napadená usnesení policejního orgánu o zahájení, resp. rozšíření trestního stíhání (§160 odst. 5 a §160 odst. 1 TrŘ) obsahují zákonem stanovené náležitosti. Výroky usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění policejní orgán konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadených usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z nich vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
Ústavní soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že napadená usnesení státního zástupce nesplňují požadavky stanovené trestním řádem. Napadená usnesení státního zástupce nelze považovat za projev libovůle. Vyhovují zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 TrŘ. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnostech, je z nich patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné, vzhledem k odůvodněnosti zahájení, resp. rozšíření trestního stíhání. Z ústavněprávního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, zpochybňující trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování (např. tvrzení o výši způsobené škody, zda byl v určitém datu ve styku s obviněným K. T., kdy byl dosazen do funkce předsedy představenstva K. Q., a. s., apod.), budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadená usnesení nevykazují znaky libovůle ani svévole orgánů činných v trestním řízení, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přezkoumatelná (§134 TrŘ) a neporušují čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu